V Belgii může mít matka jiný názor než lékaři

„Vy jste matka - Vy musíte rozhodnout,“ řekla mi rezignovaně pediatrička v ordinaci bruselské nemocnice St. Michel, když pochopila, že už mě asi nepřesvědčí, abych svou dvouměsíční dceru očkovala podle místního očkovacího kalendáře.

Nebyl to nijak příjemný rozhovor. Dívala se na mě trochu jako bych byla blázen, že chci to dítě v náručí jednou nechat běhat po parku, aniž bych mu před tím nechala píchnout hexavakcínu, vakcínu proti pneumokokům, meningokokům, rotavirům a dalším nemocem. Nakonec to ale uzavřela takhle a do zdravotního později napsala, že rodiče odmítají vakcínu Prevenar a místo hexavakcíny chtějí Tetravac.

Odvyprávěla jsem jí předtím celou naši anabázi. Anamnézu staršího bratra čerstvě narozené dcery, který byl očkovaný v Česku podle tamních pravidel. O tom, jak se osypal ekzémem v době, kdy byl ještě plně kojený, už po dvou dávkách hexavakcíny. O tom, že když dostal poslední, čtvrtou dávku, byl pár hodin po očkování na pokraji kolapsu. A kdo ví, co by se dělo s osmnáctiměsíčním batoletem, kdyby u toho náhodou nebyla zrovna moje sestra, která je lékařka.

I o tom, že ekzém mu kolem dvou let vymizel, ale znovu se v mnohem silnější formě objevil krátce po posledním přeočkování v pěti letech. A bohužel se udržel dodnes, do jeho osmi. A že ho má někdy po celém těle, měsíce nemohl spát a že jsme si s tím zažili všichni už příliš mnoho trápení. A že si nemyslím, že by ho měl jenom kvůli očkování, nicméně jsem přesvědčená, že na jeho atopii a alergie mělo negativní vliv.

„Medicína je věda, dejte mi důkaz,“ řekla mi na konci toho vyprávění. Vím, že ho nikdy mít nebudu a že tohle moje uvažování bude vždy jen osobním vysvětlením matky, proč se její dítě muselo trápit. Ale připadá mi logické, že u druhého dítěte ona matka udělá všechno proto, aby se něco takového neopakovalo.

Jediná povinnost 

Nejsem úplný odpůrce očkování. Jenom si myslím, že by se mělo dětem dávat později, opatrněji, uvážlivěji s přihlédnutím k individuálním případům. Když jsem stejný příběh odvyprávěla v jiné bruselské ordinaci lékařky - homeopatky, potvrdila moji hypotézu, že očkování mohlo mít vliv na synův ekzém a alergie. A dodala, že z její zkušenosti je vždycky lepší to řešit před tím, než dítě injekci dostane, než se pak potýkat s následky očkování. Právě proto jsem u ní byla. Abych se poradila, jak to s jeho sestřičkou udělat šetrněji. A aby mi předepsala tetravakcínu, na které jsme se dohodli místo hexy.

V Belgii je povinné pouze jediné očkování – proti dětské obrně. Dítě musí potřebný počet dávek dostat do 18 měsíců a lékařské záznamy o tom kontrolují přímo úředníci z příslušné radnice. Jedné mé známé se podařilo syna úplně poprvé naočkovat právě jen povinnou samostatnou vakcínou proti dětské obrně až v osmi letech, do té doby ji nikdo nepopotahoval. Ve čtvrti, kde žijeme my, se ale radnice o očkování mého syna zajímala mnohem dřív.

"V pořádku. Nikdy bych nedělala něco, s čím rodiče nejsou úplně ztotožnění, je to na vás,“ řekla naprosto klidně.

V praxi to neznamená, že by byla většina dětí očkovaných jen proti dětské obrně. Naopak. Doporučený belgický očkovací kalendář je mnohem nabitější než český. Dvouměsíční miminka dostanou do jedné nohy hexu, do druhé Prevenar proti pneumokokům a do pusinky ještě vakcínu proti rotavirům. Za měsíc další hexavakcína a rotaviry, za další opět hexa s pneumokoky. Ty jsou dárkem i k prvním narozeninám v kombinaci s vakcínou MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. A za tři měsíce opět hexavakcína, tentokrát ještě s ochranou proti meningokoku.

Dítě, jehož rodiče s tím souhlasí, dostane do patnácti měsíců jedenáctkrát nejrůznější vakcíny proti ještě vyššímu počtu nemocí. Když to přežije bez úhony, proč ne. „Tys mu to dala všechno?“ vytřeštila jsem oči na kamarádku se stejně starým miminkem, když přišla řeč na první očkování. „No jasně, tady to máš všechno hrazené,“ odpověděla mi a zaváhala trochu nad tím, proč je v mém hlase takové zděšení.

Ano, všechna očkování, v doporučeném kalendáři jsou v Belgii hrazená. A není úplně snadné najít alternativu. Když jsem obcházela lékárny a zjišťovala, jestli by připadalo v úvahu něco jiného než hexavakcína, lékárníci v tlustých seznamech farmaceutik dohledali vždy jen elixíry firmy GSK – místního tahouna farmaceutického průmyslu. Na rozdíl od českých matek, které se mohou rozhodnout i třeba pro francouzský Pediacel (vakcína proti pěti nemocem), jsem neměla na vybranou, pokud jde o výrobce.

Proč jsem opatrná

Belgický systém mi ale umožnil z velké části zvolit, proti čemu a kdy bude moje dcera očkovaná. Vůbec první injekci tetravakcíny jsem jí dovolila dát až v osmi měsících, druhou dostala v deseti a třetí zatím - kvůli tomu, že je často nachlazená - posouváme. Vybočit z řady a očkovat dítě mimo standardní schéma i v Belgii vyžaduje trochu běhání a trpělivosti, ale je to možné. Jedné z mých kamarádek, když chtěla stejně jako já očkování miminka posouvat, pediatrička řekla, že si ho tedy bohužel nebude moci ponechat ve své péči.

Později se dozvěděla, že prý jí jedno nenaočkované dítě v péči zemřelo a něco podobného už nikdy rodičům nechce oznamovat. I moje pediatrička mi při přesvědčování o nutnosti očkovat proti pneumokokům vyprávěla, že do stejné ordinace, kde jsme zrovna seděli, přinesla jednou matka půlročního chlapečka s vysokou teplotou a druhý den dítě na pneumokokovou infekci zemřelo.

Nenásilně mě přesvědčovala i druhá ošetřující lékařka naší dcery. V Belgii chodí matky s kojenci a batolaty na očkování, vážení, měření a pravidelné prohlídky do jakési státem hrazené „poradny“, kde je pravidelně vidí ještě další pediatr. I jí jsem stále opakovala důvody, proč jsem opatrná. Podle ní je vakcína pro imunitní systém malého batolete zhruba stejná zátěž jako všechna špína, kterou si denně ožužlá a sní při popolézání po zemi.

„Měla byste ji naočkovat, vrací se černý kašel,“ opakovala mi, když jsem posouvala první injekci. Když na ni konečně došlo, téměř mi gratulovala. A další dávku jí chtěla dát, i když měla zrovna rýmu. Neočkuje prý jen tehdy, když má dítě teplotu. Odmítla jsem to s tím, že chci počkat, až bude dcerka úplně zdravá. „V pořádku. Nikdy bych nedělala něco, s čím rodiče nejsou úplně ztotožnění, je to na vás,“ řekla naprosto klidně.

Tlak lékařů byl evidentní, i když tedy očkování drtivé většiny nemocí není v Belgii povinné, ale jen doporučené. Drtivá většina dětí ho také nakonec podstoupí. Kdo nechce, nemusí se tím zabývat: dítě prostě svěří do rukou pediatrů, kteří jedou podle očkovacího kalendáře. „My v Belgii ho máme nejlepší,“ slyšela jsem od první lékařky, když jsem upozorňovala na rozdíly s českým kalendářem.

Pro mě je na něm nejlepší to, že matka může mít jiný názor než lékaři i úřad, který ho zpracoval. A nehledě na něj se nakonec může svobodně rozhodnout, kdy a jakou injekci její dítě dostane.

Autorka pracovala jako zahraniční zpravodajka ČT, žije v Belgii