Syrský deník: Tady končí země krále Miroslava

České novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se vydaly do válečných oblastí v Sýrii.  Cílem jejich cesty je dokumentace boje proti Islámskému státu i života v oblastech, odkud právě do Evropy míří desetitisíce uprchlíků.  Markéta Kutilová je novinářka a humanitární pracovnice. Pracovala v Lidových novinách, poté působila jako projektová koordinátorka společnosti Člověk v tísni v Íránu, na Šrí Lance, v Demokratické republice Kongo a na Haiti. Lenka Klicperová je šéfredaktorka měsíčníku Lidé a Země. Obě jsou členkami hnutí o. s. Femisphera. Na své cestě píší deník, který vám budeme pravidelně nabízet:

Díl 1.: Připadáme si jako v seriálu Návštěvníci, cestujeme časem až do dob dávné říše Mezopotámie. Před námi se líně vine řeka Tigris. Překročit ji je pro nás jediná cesta, jak se dostat z Iráku do Sýrie. Cestou míjíme stánek s armádním vybavením, vousatý děda tu prodává neprůstřelné vesty, maskáčové kalhoty nebo kopie amerických vojenských bot. Chvíli přemýšlíme, jestli nezastavit a neutratit poslední irácké dináry za věci, které by se mohly do válečné Sýrie hodit…

K přívozu přijíždíme taxíkem z iráckého města Dohuk, které za poslední roky praská ve švech pod náporem uprchlíků. Cestu k Tigrisu lemují rozlehlé uprchlické tábory obehnané plotem s ostnatými dráty. Irácký Kurdistán se stal domovem už pro dva a půl miliony lidí prchajících před válkou v Sýrii a dalších částech Iráku.

Překročit hranici nemůže každý. Je potřeba speciální povolení. Nám ho pomůže zařídit pan Hamid, který vystudoval v bývalém Československu a nyní pracuje pro autonomní vládu v iráckém Kurdistánu. Díky němu trvá celé procedura jen chvíli a my už v poledne nakládáme těžké batohy s technikou a věcmi do malé plechové lodičky. Z protějšího břehu právě připlouvá jiná loďka nacpaná k prasknutí lidmi s obrovskými zavazadly – další várka lidí prchajících ze Sýrie.

Převozník nás během půl minuty dopraví na druhý na druhý břeh a my jsme konečně v Sýrii. Zdá se nám to až neskutečné, ale příprava těch třiceti sekund trvala několik měsíců intenzivní práce. Na druhém břehu už na nás mává náš syrský fixer Ibrahim, místní novinář, který nám bude při naší práci pomáhat a překládat. Spolu s ním zde v parném slunci čekají stovky lidí, kteří touží dostat se pryč ze své válkou zmítané země. Překročením Tigrisu končí říše krále Miroslava a začíná Půlnoční království.

Asfaltová silnice, po níž jsme jely v Iráku, se mění v kamenitou hrbolatou prašnou cestu, vily s klimatizací střídají domky z uplácané hlíny a místo nákupních center jsou tu jen malé zaprášené obchůdky se smíšeným zbožím. Ty tam jsou moderní ropné rafinerie. Kam oko dohlédne, tam se tyčí ropná kladiva, kterými se ropa těžila v dobách Divokého západu před více než 150 lety.

Namísto Limonádového Joea však potkáváme Abdula Hakima, který nemá kolt, ale na stole položený kalašnikov. „Zbraň mám na obranu, kdyby přišli bojovníci Islámského státu. Neuteču a budu bojovat,“ tvrdí odhodlaně pracující důchodce, který od syrské vlády dostává penzi sto dolarů měsíčně.

Hakim se stará o ropnou stanici Karachokh. Ropu, kterou kladiva pod jeho kontrolou vytěží, odvážejí velké trucky s cisternami. Žádná potrubí zde nemají. Sever Sýrie totiž obývají Kurdové, které režim Bašára Asada po celou dobu utlačoval a do této oblasti moc neinvestoval. Přestože je těžební kapacita ropných vrtů na severu Sýrie 125 000 barelů denně, těží se tu dnes pouhých 30 000 barelů.

Tolik spotřebují tři miliony lidí žijících na severu Sýrie, na území nazývaném Rojava. Tento kvazistát dnes funguje skoro nezávisle: na hranicích má své lidi, oblast kontrolují kurdské milice YPG, které vytvořily i svou státní správu. Je to jakýsi stát ve státě, a zatímco na mnoha místech rozvrácené Sýrie bují chaos, tady je to jinak; vládne tu kontrolovaný chaos. Milice YPG odsud vytlačily radikály z IS a v bojích pokračují dál. Oblast ale zdaleka není bezpečná.

Večer se dostáváme k prozatímnímu cíli naší cesty – do města Kámišlí, které je centrem oblasti. Část města stále ovládá Asadův režim a žijí tu i Arabové, někteří z nich stále loajální Islámskému státu. Z bezpečnostních důvodů nemůžeme po městě chodit jen tak; mohly bychom se snadno stát oběťmi únosu.

Na první pohled to vypadá, že město žije celkem normálně, ale na ten druhý je tu válka všudypřítomná. Je nedostatek – což poznáváme krátce na to na vlastní kůži. Nejde proud a ochromuje to celou oblast. Elektřina dojde v šest večer a další je k dispozici až druhý den v jednu odpoledne. Je třeba se s tím (a nejen s tím) naučit počítat.