Reakce na oznámení, že u letošní státní maturity propadla z matematiky pětina studentů a stejné je i celkové procento neúspěšných, přesně vypovídá o tom, jakým způsobem současná česká společnost přemýšlí o vzdělávání; Moravany a Slezany nevyjímaje. Václav Klaus mladší zopakoval mantru ochránců „staré dobré vzdělanosti“, že maturantů máme moc a měli by se radši něčím vyučit, předseda Asociace ředitelů gymnázií Jiří Kuhn zdvihl varovný prst a nabádal školy, aby se zamyslely nad tím, jak matematiku učí.
Maturantů nemáme v populačním ročníku 80%, jak tvrdí Václav Klaus, pomalu se blížíme se sedmdesáti, což je zhruba evropský standard. Neznamená to nic jiného, než že tato úroveň vzdělání je v moderní společnosti nutné minimum pro středostavovskou životní kariéru. Proto o něj usiluje takové množství lidí.
Zatímco většina zemí už nejen na západ od nás hledá cesty, jak procento a úroveň vzdělanosti zvednout, u nás je stále populární představa, že vzdělání bude jaksi lepší, čím většímu počtu lidí ho odepřeme. Když mělo za první republiky maturitu jen pár procent gymnazistů, to byla MATURITA! Jenže zatím nikdo nevysvětlil, proč bychom měli být fakticky jediní, kdo otočí trend. Jsou tu z nějakého záhadného důvodu děti hloupější než jinde? Že by třeba radon ve vodě? Nebo čtyřicet let komunismu?
Poznámka pana Kuhna o tom, že máme prověřit, jak matematiku učíme, je naopak na místě, i když si nejsem jistý, jestli ji myslel tak, jak ji interpretuji. Nejen jak ji učíme, ale i jak ji zkoušíme. Když se podíváme na letošní maturitní test, zjistíme, že k vyřešení naprosté většiny úloh musíte počítat a upravovat algebraické výrazy. No a co, divíte se. Na tom je přece matematika založená. Omyl! Důvod, proč by stálo za to uvažovat o matematice jako povinné součástí maturity, je ten, že učí lidi strukturovat svět okolo sebe, dávat jevy do logických souvislostí a z těchto vztahů něco vyvozovat.
To užije i onen příslovečný instalatér či prodavačka, zatímco těch, kteří v životě reálně využijí úpravy algebraických výrazů a řešení rovnic, je opravdu minimum. Samozřejmě, že i to do matematiky patří a v maturitním testu takové úlohy mají být. Ale v rozumné míře (tu například vymezují maturitní katalogy a letošní test ji nedodržel). Tedy jako nezbytný nástroj k tomu, abychom mohli prožívat ono myšlenkové dobrodružství, které matematika nabízí.
Jenže my jsme ji změnili v nesrozumitelný počítací dril, po dobrodružství ani památky. Většina z nás ji vnímá jako cihlu, kterou si musíme násilím nacpat do hlavy a při nejbližší příležitosti ji zase s radostí vyndáme a navždy na ni zapomeneme. Proto matematiku tolik lidí nenávidí a proto na ní tolik studentů ztroskotá.
Ono zahánění neúspěšných maturantů na učiliště má ještě jeden rozměr. Velká část z nich jsou ti, kteří studují ve třiceti čtyřiceti při práci. Ti opravdu netouží si pověsit maturitní vysvědčení na zeď ani nechtějí jít na vysokou školu. Stát prostě žádá po kadeřnici, která si chce otevřít kadeřnictví, či po instalatérovi, který chce mít vlastní instalatérství, i po paní, která chce na úřadu zakládat něco do kartotéky, že musejí mít maturitu. A my de facto říkáme. Ano, otevři si instalatérství, ale jen tehdy, když rozeznáš váhu lyrického subjektu v moderní poezii a budeš umět vyřešit kvadratickou rovnici.
Není to zjevný nesmysl? Nejde o to snižovat nároky maturity, jen uvažovat, co máme učit a zkoušet, aby to lidem opravdu k něčemu bylo a kultivovalo to jejich myšlení a vztah ke světu. Stejně tak je nutné přemýšlet, co má či nemá být kvalifikačním předpokladem pro výkon povolání. Jen už proboha opusťme ten C a K způsob uvažování, kdy se mělo jaksi za samozřejmé, že svět bude krásnější, pokud nezdárníky jednou provždy vyloučíme ze všech škol v mocnářství. A že to bylo rozměrné mocnářství!
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
