Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Externí hlasy

Co máme chtít od ministra školství Chládka

Více než poslušnost bez odmlouvání se dnes cení angažovanost, ochota navrhnout řešení úkolu a vůle dotáhnout ho do konce

Dřív školy vyžadovaly informovaného a poslušného úředníka, řemeslníka, občana
Dřív školy vyžadovaly informovaného a poslušného úředníka, řemeslníka, občana • Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

Už to vypadá, že budeme mít nového ministra školství. Marcela Chládka z ČSSD. Vzhledem ke složení koalice to není špatná varianta. Je tedy na čase si ujasnit, co bychom od něho měli chtít. A to není vůbec jednoduchá otázka. Jedna z mála věcí, na níž se veřejnost ve věci vzdělávání většinou shodne, je to, že současný stav je mizerný. Zcela zásadně se ale liší v názoru na to, proč je mizerný a co s tím dělat.


Jde jen o nekvalifikovaný odhad, ale spíš menší část veřejnosti - včetně té odborné - si myslí, že naše školství je zastaralé, není schopné se přizpůsobit světu, který se mění před očima on-line. Proto zaostává, proto se výsledky zhoršují. Ta větší část je přesně opačného názoru. Tihle lidé i na osmdesátá léta vzpomínají jako na oázu vzdělanosti a mají za to, že akademické kultivovanosti prvorepublikových gymnazistů tato barbarská společnost nikdy nedosáhne, protože dovoluje na vysoké školy chodit hňupům a místo nekompromisní přísnosti stále víc snižuje nároky.

V jejich očích pokud změna, tak návrat k tradičním hodnotám. Kdo má pravdu? Máme se vydat dopředu, nebo radši zpátky? K čemu to školství vlastně máme? Co od něj chceme? Dokud si v téhle věci neuděláme jasno, jen těžko můžeme dát novému ministrovi jasné zadání.

Udržel se
Marcel Chládek byl středočeským námětskem hejtmana za Davida Ratha i nyní. • Autor: ČTK

Za ostrým sporem, který vyplave na povrch v každé jen trochu kvalifikovanější kavárenské debatě, o třídních schůzkách nemluvě, je vlastně velmi jednoduchý problém. Vzdělávací systém, který jsme zdědili po rakousko-uherské monarchii a který u nás fungoval bez zásadní změny zhruba do poloviny devadesátých let minulého století, byl postaven na principu Zopakuj, co jsem ti říkal, a poslušně vykonej, co jsem ti přikázal. V tomto smyslu bylo školství v souladu se společenskými pořádky, které vyžadovaly informovaného a poslušného úředníka, řemeslníka, občana.

Tyto občanské ctnosti měly svoji váhu hluboko do dvacátého století. A nejen proto, že u nás vládl do roku 1989 autoritativní režim. Není to vůbec ironie a snaha si nad tímhle školstvím uplivnout. V té době to byl zcela relevantní cíl vzdělávání. Byla to společnost hierarchická, řízená z jednoho centra, a pokud měla fungovat, bylo třeba, aby většina plnila zadané úkoly pokud možno bezchybně a bez odmlouvání.

Jak by se takhle stručně dal zformulovat vzdělávací cíl společnosti, v níž žijeme? Nebo té, ve které bychom žít chtěli? Není to snadné, variant je určitě víc, ale snad Sežeň a posuď důležité informace a rozhodni se, co a jak vykonáš. Více než poslušnost bez odmlouvání se cení osobní angažovanost, ochota sám navrhnout řešení úkolu a vůle dotáhnout ho do konce.

Dnešní společnost je daleko nepřehlednější, v mnoha segmentech decentralizovaná, distribuce informací je plošná. Místo hierarchie jsou důležitější mnohem méně přehledné sítě vztahů. Proto se tak cení, když je někdo schopen se v tom chaosu zorientovat, vybrat si úkol, sám posoudit, zda ho umí splnit a pokud možno ho samostatně i dokončit. Jeho šéfové nemají obvykle čas na to, aby mu práci vymýšleli a ještě ho kontrolovali. Jenže takových lidí je málo, a proto si zaměstnavatelé pořád dokola stěžují, že absolventům dnešních škol od středních po vysoké chybí ony „měkké“ dovednosti.

Je zřejmé, že mezi těmi dvěma principy je zásadní rozdíl. Jen těžko lze vzdělávat lidi podle prvního z nich, ale klást na ně v zaměstnání požadavky charakteristické pro ten druhý. Přesto to dnes často děláme a vede to k nespokojenosti a frustraci všech zúčastněných. A dokud si to neuvědomíme, budeme ztrácet energii v jalových diskusích o tom, jak skvělý byl prvorepublikový gymnazista ovládající latinu a že na ČVUT v roce 1985, to byla elita. I kdyby to tak bylo, k ničemu nám to není. Stejně jako nezačneme znova vyrábět aerovku, i když je to dodnes nádherné auto. Jenže co s ním v dnešním provozu?

Příště: Pro ty, co mají tuhle úvahu za příliš abstraktní, příště o tom, jak se „změna vzdělávacího paradigmatu“ projevuje třeba ve chvíli, kdy chcete někoho naučit Číst, psát a přemýšlet.

Reklama
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte