DAVIDŮV NÁVRAT
RESPEKT 48/08
ARCHEOLOGIE VERSUS OČEKÁVÁNÍ
S velkým zájmem jsem si přečetl článek J. Fingerlanda o znovuobjevení krále Davida a jeho království (Davidův Návrat, Respekt 48/08). K tvrzení o tom, že se věrohodnost Bible začíná oproti dřívějšímu odmítání znovu potvrzovat, a to kupříkladu i díky archeoložce Eilat Mazarové, si dovoluji připojit několik poznámek, které mají za cíl alespoň trochu rozostřit příliš jednoznačný obraz toho, co se na poli archeologie v Izraeli v současnosti děje:
1. Vykopávky v Davidově městě probíhají již od druhé poloviny 19. století na mnoha lokalitách, ale snad nikdo se neodvážil jako Mazarová, která zde působí od roku 2005, tak dalekosáhlé syntézy, která by z velice rozmanité evidence jednoznačně vynášela historického krále Davida a jeho domnělý palác jako jeden jediný architektonický komplex. To je zřejmé například při nahlédnutí do prestižního archeologického časopisu Tel Aviv, kde je v čísle 34/2007 práce výše zmíněné archeoložky hodnocena velmi kriticky, protože vyvozuje ze stavu zkoumané materiální kultury, zvláště takzvané ‚velké kamenné struktury‘ /angl. zkratka LSS/ více, než umožňuje standardně provozovaná archeologická práce stratigrafií počínaje a stanovením relativní chronologie konče. Autoři článku z Tel Aviv /Finkelstein, Singer-Avitz, Herzog a Ussishkin/ k LSS poznamenávají:
(a.) jde o soubor více komplexů z různých dob, (b.) řadu z odkrytých zdí je třeba datovat do doby helénistické a římské a (c.) pokud některé z částí z LSS pochází ze starší doby, pak se jedná nejdříve o dobu železnou IIA, tedy o 9. století př. Kr. a ne o 11. či 10. století př. Kr. Mazarová podle uvedených autorů nepracuje analyticky, ale s pomocí předem připravených, Biblí inspirovaných nálepek, což je v přímém rozporu s čím dál exaktněji pracující archeologií. Jde tedy o velikou disproporci, kdy se nálezy „vykládají biblickým textem, a ne archeologií“ (TA 34/2007 s. 162).
2. Důležitým faktorem pro interpretaci dané lokality jsou nepochybně také biblické texty. I ty jsou součástí dostupné evidence, jež je brána v potaz. Mazarová nicméně až příliš prvoplánově a vzhledem k ostatním indiciím výlučně, čte například 2. knihu Samuelovu 5,17. Zde se píše o tom, že David sestoupil do skalní pevnosti. A odkud? Podle Mazarové z již existujícího paláce, aby se král David ukryl před Pelištejci. Proti této jistě lákavé představě, jež má i poměrně slabé lingvistické zázemí (hebrejský slovesný ekvivalent pro ‚sestoupit‘ je ve Starém zákoně velmi běžný), hovoří relativní ‚ticho‘ archeologické evidence. Doslovnému čtení Bible je zde dávána přednost před důkladným archeologickým průzkumem, který má svá obecně uznávaná pravidla /viz již zmíněná stratigrafie nebo práce s keramikou, ať již je datována z pohledu vyšší či nižší chronologie/. Důvod je pochopitelný, archeologie nenabízí, co je třeba, a proto se čerpá také z jiných zdrojů.
3. Současné odborná diskuze mezi archeology, historiky, ale také teology připomíná pohyb na vlnách a nejinak tomu bylo i v minulosti. Ztratila-li Bible v očích vědců v 60. a 70. letech minulého století důvěryhodnost, jak říká Fingerland, pak se jednalo o určitou skupinu vědců, ať již šlo o historiky, archeology či teology a nikdy o všechny jako celek. Stejně tak tomu je i dnes, kdy mezi sebou soupeří rozmanité tábory badatelů, jako jsou tzv. minimalisté /ti považují starší biblické látky výhradně za teologicky pojatou literární fikci, a proto datují jejich vznik do doby Perské a dále, tj. do 6. a následných století př. Kr./ na straně jedné, nebo, řekněme, optimisté, mezi něž patří podle způsobu své práce nepochybně i Mazarová, na straně druhé. Drtivá část badatelů stojí někde mezi těmito extrémy a o jejich práci, jež je co do senzačních nálezů pochopitelně deficitní, protože ani neboří /minimalisté/, ale ani nerestaurují zbořené /optimisté/, se veřejnost dozvídá většinou jen v případech, kdy se jejich pole působnosti protne s výše uvedenými extrémy /viz např. korekce čtení š´lomit pečeti navrženého právě Mazarovou a revidovaného vynikajícími epigrafiky A. Raineyem a R. Byrnem/.
4. I archeologové většinou respektují chronologii vzniku biblických textů a pracují s ní, jakkoli se i o ní samotné vede intenzivní a pro laiky dnes již naprosto nepřehledná diskuze. Popisují-li Davidovu říši například biblické knihy Paralipomenon ze 4. století př. Kr. nebo se k ní vyjadřuje kniha Nehemjáš, která je ještě o století mladší, pak je třeba časovou distanci mezi popisovanou dobou /zde např. 11. či 10. století př. Kr./ a dobou, kdy se sepisuje /zde o více než půltisíciletí později/, brát jako výraznou proměnnou a podle toho také tyto texty velmi obezřetně interpretovat.
5. Stejně tak je třeba interpretovat a diferencovat v povaze vlastních biblických látek, které nejsou uniformní, ale naopak velmi rozmanité co do obsahu, výrazu, intence a zvláště žánru. To platí i pro jednotlivé biblické knihy. Autorem zmíněná kniha Jeremjáš a s ní i podle jinak velmi kritických tel-avivských archeologů souvisejí pečeti se jmény jeruzalémských úředníků (byly objeveny v roce 1982 při vykopávkách vedených Yigalem Shilohem), jež Fingerland zmiňuje a které byly v Davidově městě nalezeny, má k reálným dějinám o poznání blíže než zakládající mýty Izraele z 1. či 2. knihy Samuelovy. To, že i tyto mýty interpretují dějiny, ovšem z prokazatelně jiného dějinného rámce, nepopírá ani jinak velký kritik Mazarové, Finkelstein. Dějiny a mýtus /zde jde právě o určitý žánr/ se ovšem nikdy nepřekrývají tak, aby se dal biblický text číst jen jako zpráva o tom, jak to takzvaně ‚skutečně‘ bylo. V tom ostatně spočívá největší síla biblických příběhů jako základních existenciálních a duchovních konstant lidských dějin, které nejsou prostým popisem dějin, ale jejich hlubokou reflexí, do níž promlouvají zcela konkrétní dobová očekávání a stejně tak konkrétní teologické soudy.
6. Až teprve čas ukáže, zda autorovo tvrzení, že i nedávno započatý archeologický výzkum v pevnosti Ela možná souvisí s Davidem jako vladařem vlastní říše, má své opodstatnění. Zatím, jak instruktivně popsal kolega Dr. Jan Dušek z Centra biblických studií ETF UK, toho spíše víc nevíme, než víme (viz LN 8/11/2008 příloha Věda s. 25). V lokalitě Ela /Chirbet Qeiyafa/ byla odkryta pouze 4% z celkově plánované plochy, a proto se prodavidovská interpretace tří indicií /tj. snad ‚hebrejský‘ nápis, keramika podobná té z jiných izraelských lokalit a absence vepřových kostí/ jeví jako více než optimistická. Očekávání, jak se ukazuje, někdy výrazně předbíhají vlastní zdlouhavou a co do výstupů také někdy až fádní archeologickou práci. Je to jako když se v ledovci objeví kus zamrzlé srsti a nálezci již znají stáří, pohlaví, velikost a hmotnost právě nalezeného mamuta, ačkoli se až po měsících vyčerpávající práce ukáže, že jde o nosorožce. Je zcela možné a snad i pravděpodobné, že se v budoucnosti dozvíme o Davidovi více. Stejně tak je možné, že jeho návrat bude vypadat úplně jinak.
Filip Čapek Th.D.
Katedra Starého zákona
Evangelická teologická fakulta UK
[email protected]
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
