Má země během svého předsednictví prosazovat většinové názory Unie, nebo se snažit prosazovat své zájmy?

Je to zapeklitý příběh. Smlouva, kterou málokdo zná a natož jí četl, je klíčová pro budoucí fungování Evropské unie. Běžní občané však nechápou proč. Politici a proevropští intelektuálové se jim to pokouší vysvětlit, ale nedaří se to. (Více v článku Kam má směřovat Unie)Nakonec i politici tápou, českou politickou scénu nevyjímaje. Důkazem toho budiž vývoj názorů premiéra Mirka Topolánka.

Po zamítavém irském referendu (Více ZDE) se k další ratifikaci smlouvy vyjadřovat příliš nechtěl, jak se však blížilo české předsednictví evropské sedmadvacítce, začal být „konstruktivnější“. Nakonec v říjnu německé kancléře Angele Merkelové českou ratifikaci slíbil do konce roku, minulý týden však tento „závazek“ opět odvolal s tím, že se to nestíhá (Lisabonskou smlouvu nyní zkoumá Ústavní soud ČR, u slyšení chce být přítomen i prezident, který však má zahraniční program – více ZDE).

Prezident Václav Klaus během pondělní návštěvy Irska naopak jeho obyvatele chválil, že smlouvu neratifikovali (argumenty proč tak učinili jsou však naprosto odlišné, než jeho argumenty proti smlouvě). A aby toho nebylo málo, Jiří Paroubek o víkendu „podal“ vládě pomocnou ruku během našeho předsednictví (tedy že vládu nebude znervózňovat vyvoláváním hlasování o nedůvěře) s podmínkou, že Lisabonská smlouva bude do konce roku ratifikována.

„Vláda se samozřejmě snaží, aby byla smlouva ratifikována co nejdříve. Ale i partneři v Evropě vnímají, že jsme demokratickou zemí a že ratifikace probíhá nezávisle na vůli vlády,“ vysvětlila pro Respekt.cz Michaela Jelínková, mluvčí ministra pro evropské záležitosti.

Jak se v tom vyznat a je skutečně klíčové pro předsednickou zemi, aby měla smlouvu ratifikovánu? V souvislosti s touto otázkou se vynořuje i obecnější rovina. Má země během svého předsednictví prosazovat většinové názory Unie, nebo se snažit prosazovat své zájmy, jak to dobře ilustruje nyní Francie a její prezident?