Jediná koncepce: do montoven a zpět
Podle statistického úřadu žilo ke konci května letošního roku v Česku legálně 410 094 cizinců. Stanovit počty těch, kteří zde žijí načerno, je pochopitelně obtížné – odhady se pohybují od desítek po stovky tisíc lidí. Nejvíce je v Česku nadále Ukrajinců a Slováků, ale rychle roste počet zájemců o nekvalifikovanou práci z Vietnamu, Mongolska, Bulharska nebo Rumunska. Podle Pavla Čižinského, odborníka na otázky migrace z Poradny pro občanství, občanská a lidská práva, patří navíc Česko v posledních letech k nejotevřenějším zemím. „Například vloni jsme zaznamenali stejný počet vstupů cizinců jako mnohonásobně větší a lidnatější Německo,“ uvádí Čižinský. V mnoha ohledech je to možné považovat za dobrou zprávu: stává se z nás bohatá země, kde domorodci nemají zapotřebí pracovat u pásu a na nočních směnách za nějakých deset až patnáct tisíc korun čistého. Země, která dokáže přilákat zahraniční investory, což svědčí nejenom o tom, že se podbízí s daňovými úlevami a sliby dotací, ale i o tom, že garantuje určitou politickou a právní stabilitu. Země otevřená, která umožňuje vydělávat peníze lidem z chudších oblastí světa.
Podle Čižinského a odborníků z dalších neziskových organizací je však problém v tom, že migrace se zatím řídí především ekonomickým zájmem zaměstnavatelů. „Jde jim o snadné získání co nejlevnější pracovní síly. A to je vše. Z jejich úhlu pohledu je to pochopitelné. Ale z hlediska obcí a státu je to pro řešení dlouhodobých otázek migrace a integrace málo,“říká Čižinský.
Zájem zaměstnavatelů je nicméně podepřený reálnou ekonomickou situací: podle ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase je v současnosti v Česku 150 tisíc neobsazených míst, z toho téměř polovina bez kvalifikace, a zároveň stále klesá nezaměstnanost. Část z těchto míst je třeba obsadit cizinci. Vládní i opoziční politici se sice dnes zaklínají shodně tím, že chtějí otevřít republiku kvalifikovaným odborníkům a podporovat investice do náročných sofistikovaných výrob a že nechtějí usnadňovat další příliv levné pracovní síly, montovny tady nicméně už stojí a potřebují dělníky. „A od toho se odvíjí i integrační politika, nebo spíš její neexistence,“ konstatuje Lucie Ditrychová, ředitelka Centra pro integraci cizinců. „Dělníci mají přijet a zase odjet, nechce se po nich víc, než aby pracovali a někde přespali. A víc se od nich taky neočekává.“
Tato lhostejnost je riziková už proto, nakolik je v Česku lehké, aby se osamělý, situaci a řeč neznající zahraniční dříč propadl do pozice bezprávného „nelegála“.
(On-line
s Pavlem Čižinským 23.9. 2008 od 11:00.)
Více o tématu v článku Michala Komárka -
.
Další související článek:
Věštění z karet
Dělat rukama ho prostě baví. Přitom ve svém rodném Bělorusku vystudoval na vysoké škole ochranu přírody a krajiny. Pořád mu zvoní mobil; nejdřív kohosi na druhé straně ujišťuje, že jeho „kluci“ zítra nastoupí na rekonstrukci koupelny, pak zas radí krajanovi, jak si zařídit pracovní vízum.
Svalnatý třicátník Anatolij je mezi zahraničními dělníky v Česku zvláštní případ. Před šesti lety tu dostal politický azyl, což mu – na rozdíl od řady lidí z východu – otevřelo cestu na pracovní trh bez byrokratických omezení. „Jediný neobsazený segment trhu byl ve stavebnictví, tak jsem nastoupil jako pomocná síla na stavbě,“ popisuje počátky své kariéry. „Když je člověk šikovný, za pár roků se naučí jednodušší práce jako omítky, pak začne obkládat a časem si troufne i na složitější záležitosti, jako jsou instalatérské práce.“ Anatolij pečlivě studoval odborné příručky a postupně se vypracoval tak, že jeho úspěšná firma dnes přijímá jakoukoliv zakázku při rekonstrukcích v domácnosti.
Takhle nějak měla v Česku fungovat obdoba „polského instalatéra“, který se stal symbolem přílivu řemeslníků z nových členských zemí Evropské unie zvlášť do Británie, Irska a Nizozemska. Tyto země po rozšíření Unie o deset většinou postkomunistických států v roce 2004 otevřely svůj pracovní trh a zakrátko se jejich těžkosti s dělníky vyřešily. Podle celosvětového průzkumu personální agentury Manpower si tam na nedostatek pracovníků stěžuje jen 12 až 15 procent firem, kdežto v Česku je to 37 procent.
Český trh měl šanci po přistoupení Bulharska a Rumunska přitáhnout dělníky odtud, ale nepodařilo se to. Česko pro ně nebylo ekonomicky zajímavé, většinou šli do bližších zemí, jako je Itálie nebo Španělsko, kde dostanou vyšší platy. Aby Česko nalákalo cizince na lepší výdělky, muselo by sáhnout po Ukrajincích, Kazaších či Bělorusech. Jenže to jsou lidé mimo EU a v jejich najímání panují úplně jiné podmínky než na vnitřním evropském trhu, kde se pracovníci můžou pohybovat, jak chtějí. K zemím mimo své hranice uplatňuje EU poměrně tvrdou protiimigrační politiku. Kdo chce získat pracovní povolení, musí se připravit na dlouhý pochod po úřadech, případně si nachystat silný svazek bankovek na úplatky.
(Článek Tomáše Pavlíčka - Času je málo a vana přetéká.)
Výsledky průzkumu: Je správné zaměstnávat cizince v Česku?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
