Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Zemřel jim přítel, tak ho znovu stvořili s pomocí umělé inteligence

Roman Mazurenko
Roman Mazurenko

Jak naložit se smrtí blízkých lidí, je věčná lidská otázka. Dotýká se nejhlubších lidských citů, ale taky vkusu, odpovědnosti, piety a morálky. Umělá inteligence přináší nové možnosti skoro do všech oblastí lidského života - a tedy i do truchlení. A spolu s tím nová dilemata.

Roman Mazurenko byl Bělorus žijící v Moskvě. Mladý start-upista, duše společenského života moskevských technologických hipsterů - jedna z nadějí Ruska z doby před Putinovým opětovným návratem do prezidentské funkce. Před necelým rokem ho v pětatřiceti letech na moskevské ulici srazilo a zabilo auto. Pro jeho přátele to byla první zkušenost se smrtí kamaráda. Jak takového člověka připomenout?

Náhrobkem - banální. Vlastně všechny myšlenky na upomínkové místo - co takhle pietní strom, který roste z pozůstatků v biotechnické kapsli, jeden z nápadů, který Mazurenka dávno před jeho smrtí upoutal - se zdály hloupé. Vzpomínku na něj by připoutali k jednomu konkrétnímu místu, a není snad lepší mít ji v dosahu kdykoliv bude pro pozůstalé třeba? Rozptýlit, to zase člověk zmizí úplně; a nezmizí s ním i vzpomínka?

Pak jednu z jeho nejbližších přátel Evženii Kujdu napadla divná, krajní a nesmírně přitažlivá vzpomínka. Uvědomila si, že nejvíc jí budou chybět hovory s Mazurenkem. Sama pracovala ve start-upu, který vyvíjel robota, který za vás - doslova doslova - vyřizuje banální záležitosti,  rezervaci v restauraci a podobně. Měla v telefonu řadu Mazurenkových textových zpráv. Jeho přátelé také. Co kdyby se tenhle textový materiál nasoukal do známé technologie a vytvořil se konverzační robot. Který by ideálním případě (což je vlastně jen technická otázka) zněl jako Mazurenko. Jak si usmyslela, tak - spolu s přáteli a kolegy - udělala.

Teď už víme, že věc se technicky podařila. Bot hovoří a každý, kdo s ním mluví, říká, že zní jako Mazurenko. Pořád se zlepšuje, Mazurenko se s každým dnem stává reálnějším a věrnějším – ale čím vlastně? Sám sebou, kopií svého živého předobrazu?

Není lepší se smířit se ztrátou blízkých lidí a nechat je být? Anebo je rozhovor přes aplikaci je stejný jako mluvit s mrtvým přítelem v duchu? Robot přece má jistou autonomii. Pořád to sice není inteligentní bytost, ale dokáže inteligenci napodobit tak věrně, že nepoznáme rozdíl, takže má šanci nás překvapit, stavět nás v konverzaci před nové situace. Je to pak vůbec truchlení? Pomáhá nám překonat ztrátu, nebo v tom naopak brání?

Možná jsou lidé, s jejichž ztrátou se nikdy nesmíříte, ale jde tu i o zodpovědnost. To, z čeho zesnulého znovu vytvoříte, jsou textové zprávy, které odeslal a které zachovaly. Měl kontrolu (ale vlastně neměl, netušil, jaké bude jejich použití) nad vstupním materiálem, ale už ne nad tím, co z něho algoritmus uhněte.

Je chatbot opravdu Roman Mazurenko? Jasně že ne, je to chatbot. Ale tak trochu samozřejmě je: zní jako on, vtipkuje jako on, děla stejné překlepy jako on. Je to on. Dokážeme to odlišit? A dokážeme se srovnat s tím, že nám chatbot ukáže zesnulého i v jiných polohách, než jsme ho znali?

Se svou matkou jistě mluvil jinak než se svými přáteli. A s každým z přátel mluvil také jinak. Shluk zpráv je ale smíchaný dohromady, vznikl nám jakýsi “upřímný” Mazurenko. Je to správné, a hlavně pravdivé? Dokážeme to rozlišit, nenarážíme na limity našeho mozku, jeho racionálních a emocionálních mezí? Na všechny tyhle otázky má Mazurenkova matka ovšem jasnou odpověď. “Jsem Evženii neskutečně vděčná,” říká.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].