pátek 14. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak naložit se smrtí blízkých lidí, je věčná lidská otázka. Dotýká se nejhlubších lidských citů, ale taky vkusu, odpovědnosti, piety a morálky. Umělá inteligence přináší nové možnosti skoro do všech oblastí lidského života - a tedy i do truchlení. A spolu s tím nová dilemata.

Roman Mazurenko byl Bělorus žijící v Moskvě. Mladý start-upista, duše společenského života moskevských technologických hipsterů - jedna z nadějí Ruska z doby před Putinovým opětovným návratem do prezidentské funkce. Před necelým rokem ho v pětatřiceti letech na moskevské ulici srazilo a zabilo auto. Pro jeho přátele to byla první zkušenost se smrtí kamaráda. Jak takového člověka připomenout?

Reklama
Reklama

Náhrobkem - banální. Vlastně všechny myšlenky na upomínkové místo - co takhle pietní strom, který roste z pozůstatků v biotechnické kapsli, jeden z nápadů, který Mazurenka dávno před jeho smrtí upoutal - se zdály hloupé. Vzpomínku na něj by připoutali k jednomu konkrétnímu místu, a není snad lepší mít ji v dosahu kdykoliv bude pro pozůstalé třeba? Rozptýlit, to zase člověk zmizí úplně; a nezmizí s ním i vzpomínka?

Pak jednu z jeho nejbližších přátel Evženii Kujdu napadla divná, krajní a nesmírně přitažlivá vzpomínka. Uvědomila si, že nejvíc jí budou chybět hovory s Mazurenkem. Sama pracovala ve start-upu, který vyvíjel robota, který za vás - doslova doslova - vyřizuje banální záležitosti,  rezervaci v restauraci a podobně. Měla v telefonu řadu Mazurenkových textových zpráv. Jeho přátelé také. Co kdyby se tenhle textový materiál nasoukal do známé technologie a vytvořil se konverzační robot. Který by ideálním případě (což je vlastně jen technická otázka) zněl jako Mazurenko. Jak si usmyslela, tak - spolu s přáteli a kolegy - udělala.

Teď už víme, že věc se technicky podařila. Bot hovoří a každý, kdo s ním mluví, říká, že zní jako Mazurenko. Pořád se zlepšuje, Mazurenko se s každým dnem stává reálnějším a věrnějším – ale čím vlastně? Sám sebou, kopií svého živého předobrazu?

Není lepší se smířit se ztrátou blízkých lidí a nechat je být? Anebo je rozhovor přes aplikaci je stejný jako mluvit s mrtvým přítelem v duchu? Robot přece má jistou autonomii. Pořád to sice není inteligentní bytost, ale dokáže inteligenci napodobit tak věrně, že nepoznáme rozdíl, takže má šanci nás překvapit, stavět nás v konverzaci před nové situace. Je to pak vůbec truchlení? Pomáhá nám překonat ztrátu, nebo v tom naopak brání?

Možná jsou lidé, s jejichž ztrátou se nikdy nesmíříte, ale jde tu i o zodpovědnost. To, z čeho zesnulého znovu vytvoříte, jsou textové zprávy, které odeslal a které zachovaly. Měl kontrolu (ale vlastně neměl, netušil, jaké bude jejich použití) nad vstupním materiálem, ale už ne nad tím, co z něho algoritmus uhněte.

Je chatbot opravdu Roman Mazurenko? Jasně že ne, je to chatbot. Ale tak trochu samozřejmě je: zní jako on, vtipkuje jako on, děla stejné překlepy jako on. Je to on. Dokážeme to odlišit? A dokážeme se srovnat s tím, že nám chatbot ukáže zesnulého i v jiných polohách, než jsme ho znali?

Se svou matkou jistě mluvil jinak než se svými přáteli. A s každým z přátel mluvil také jinak. Shluk zpráv je ale smíchaný dohromady, vznikl nám jakýsi “upřímný” Mazurenko. Je to správné, a hlavně pravdivé? Dokážeme to rozlišit, nenarážíme na limity našeho mozku, jeho racionálních a emocionálních mezí? Na všechny tyhle otázky má Mazurenkova matka ovšem jasnou odpověď. “Jsem Evženii neskutečně vděčná,” říká.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Britové zjišťují, že teď, když jsou vystaveni osamoceni tvrdému globálnímu světu - zatím tedy neformálně, Británie pořád je členem Unie, ale ochota ostatních členů se za ni brát znatelně poklesla - jen se svou librou v kapse, je život tvrdý.

Protože se stále jasněji ukazuje, že pobrexitová vláda nemá žádný plán; respektive jich má řadu, ovšem musí je rychle opouštět v momentě, kdy se ukážou jako nereálné. Libra tak klesá a Britům zdražuje zboží v obchodech. Velká Británie je velká - ale velké potravinové firmy jsou ještě větší, jak vidno.

Což Britové vidí na příkladu kvasnicové pomazánky Marmite (čti mermajt). Pokud její výrobce, anglo-holandský potravinářský gigant Unilever, chtěl udeřit na citlivém místě, nemohl vybrat lépe. Marmite chutná divně, většina cizinců se tváří zdvořile kysele, proto jsou na ni Britové pyšní a je součástí jejich identity. Teď ale má v Tescu zdražit z dosavadních zhruba šedesáti korun o deset procent. Tedy nakonec i v jiných obchodech, ale jaký jiný obchod si v tažení za britským ponížením měl Unilever vybrat, takže možná na konspiračních teoriích britského bulváru něco bude…

Unilever to Tescu oznámil a jako důvod uvedl zvyšující se náklady (rozumějme spíš snižující se výnosy z nákupů v klesající britské měně). Tesco se v rámci boje za britský národní klenot razantně postavilo proti - a Unilever méně hlasitě, ale o to neústupněji Tescu oznámil, že také žádný Marmite nemusí být. A taky že není. Regály jsou prázdné. Británie Unilever potřebuje, nikdo jiný Marmite nemá. Unilever tolik nepotřebuje Británii - ostrov činí jen pět procent byznysu potravinářské firmy.

Vyjednávání o kvasnicové pomazánce zuřila celý týden. Mezitím Britové nabízeli na internetových aukcích jednu skleničku za tisíc liber, zatím jen ironicky, ale bůhví, co jednou bude. V pátek nakonec dospěla jednání ke zdárnému konci a dodávky byly obnoveny. Ani jedna strana nechtěla podmínky dohody přibližovat.

Co bude v jiných odvětvích, už se pomalu ukazuje také: dovážená elektronika zdražila rovněž o deset procent. Banky opouštějí Londýn a citlivá oddělení už pracují jinde, stejně tak automobilky. Jak Brity varuje deník The Guardian: snížení životní úrovně není strašák, ale nevyhnutelná realita.

https://www.youtube.com/watch?v=xV5Z6BhiRoU

Reklama
Reklama