Zachraňme mlaskavky

Tři sestry jsou těmi posledními, kdo hovoří jazykem N|uu. A společně s lingvisty se nyní snaží zachránit jeden z řady jazyků, jimiž mluvili Sanové – u nás známí spíše pod pejorativním názvem Křováci. Býval předávaný z generace na generaci a nikdo ho nikdy nezaznamenal.

Až teď 95letá Hanna Koper a její sestry pomáhají jazykovědcům sepsat abecedu a gramatická pravidla a zachránit svůj jazyk aspoň v paměti lidstva. Všechny jazyky Sanů se vyznačují mlaskavkami známými dobře z filmu Bohové musejí být šílení. Konkrétně jazyk N|uu, který mluvili někteří Sanové na území dnešní Jihoafrické republiky, zná 45 různých mlaskavek -  i ona rovná čárka ve slově N|uu jednu takovou mlaskavku značí.

„Je to ten nejvíce domorodý jazyk na jihu Afriky,“ řekl redaktorovi deníku The Guardian Matthias Brenzinger, ředitel Centra pro africkou jazykovou diverzitu z Univerzity v Kapském městě, který na projektu spolu s britskou lingvistkou Sheenou Shah pracuje. Sanové, kteří se živí jako lovci a sběrači, byli původními obyvateli dnešní Namibie, Jihoafrické republiky a Botswany – pak je vytlačili různé africké kmeny přicházející ze severu a později území ovládli běloši.  Jazyk N|uu mýtili bělošští osadníci společně s africkými pastevci a zemědělci, všichni Sany považovali za méněcenné podlidi. „Když jsme naším jazykem mluvili, tak na nás bělošský dozorce řval, ať neděláme rámus,“ říká Hanna Koper.

Matthias Brenzinger nyní dohlíží nad předáváním jazyka v lokálních školách, ale je mu jasné, že jednoho dne už jím nebude plynně mluvit vůbec nikdo. „Nicméně u těchto jazyků nikdy nevíte, co se stane. Havajština byla prakticky vymýcená, ale pak před 35 lety se objevilo hnutí za posílení a obnovu tamní kultury - a dnes má havajštinu jako mateřský jazyk dva tisíce lidí.“

V českých médiích zapadl návrh na radikální proměnu eurozóny, který minulý týden představili ministři hospodářství Francie a Německa. V článku, který vyšel v několika evropských novinách, se přimluvili za vytvoření „embrya eurozóny“. Mělo by společný rozpočet, jakéhosi společného ministra financí, společný dluh, společný měnový fond na řešení finančních krizí i společné, sladěné firemní daně. Návrh Sigmara Gabriela, šéfa německé sociální demokracie, a mladého francouzského reformátora Emmanuela Macrona si můžete přečíst zde.  

V komentáři je zmíněno i rozšíření úspěšného programu studentských výměn Erasmus: šanci na semestr strávený v jiné evropské zemi by neměli mít jen vysokoškoláci, ale všichni teenageři. Autor menu tleská. Evropských výměnných programů se během studií účastnil a je to jedna z nejlepších věcí, která může mladé lidi potkat.

Yanis Varufakis nepřestává dráždit. Do zavedených pořádků evropských ministrů financí, kteří po něm chtěli čísla a přesné detaily reforem, vtrhnul s akademickými přednáškami o tom, že dosavadní evropský přístup ke krizi Řecka a eura je od základu špatný. Opakuje, že jeho kolegové správně nerozumí jejím příčinám, a od počátku proto navrhují řešení, která napáchala více škody než užitku.

Není divu, že ostatní ministři mezi sebe nediplomatického Řeka nepřijali a vlastně ho neberou vážně. Doma je sice stále oblíbený, ale premiér Tsipras ho už údajně zbavil řady vyjednávacích pravomocí. Varufakise mohou utěšit zprávy německých médií, že se něco podobného děje i jeho arcirivalovi Wolfgangu Schäublemu: kancléřka Merkelová, která vůči Řecku razí mnohem smířlivější tón, ho údajně při vyjednávání začíná upozaďovat.

Zpět k Varufakisovi. Minulý týden napsal článek, ve kterém evropské politiky nabádá k projevu za Řecko. Připomínat by měl poválečný projev amerického ministra zahraničí Jamese Byrnese, který značil odklon od trestání Německa za válečné zločiny a začátek americké vstřícnosti k běžným lidem i novým německým lídrům.

„Evropa by se bez této změna nikdy nesjednotila v míru a demokracii. Někdo musel jako první odhodit moralistické námitky a bez emocí se podívat na Německo jako na zemi v rozkladu, který by v případě pokračování vyvolával další konflikty v Evropě… Dnes je v tak mizerné situaci moje země a rovněž potřebuje naději. Moralistických odsudků Řecka je všude kolem spousta. Požadují od nás ještě větší úspory, ačkoli je naše hospodářství na kolenou, a to vinou nejtvrdších úsporných opatření, která kdy v historii musela v mírových časech nějaká země protrpět. Neleží před námi žádná nabídka odpuštění dluhů. Žádný plán na investice. A žádný projev naděje pro tento padlý národ,“ píše.

O charismatickém a patetickém Varufakisovi vyšel v magazínu The New York Timesvelmi zajímavý, detailní a nejednoznačný profil. Jeho autorka Suzy Hansen popisuje, jak ho třeba podporuje držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz, který prý studentům na přednáškách jako špatný příklad ekonomické politiky ukazuje evropské podmínky při záchraně Řecka v roce 2010. Přesto zatím řecký ministr v praxi ničeho nedosáhl: „Své názory se snaží šířit v rozhovorech a projevech po celé Evropě, kdy poukazuje na utrpení řecké společnosti vlivem škrtů a krize. Politiky ale stihl je popudit a vyděsit - představou, že by se mohl stát inspirací levicových hnutí v jiných zemích, třeba ve Španělsku.“

Varufakis svou politickou misi vidí jako otázku demokracie, nápravy chyb v konstrukci eurozóny a řecké nezávislosti. „Ovšem jak upozorňují jeho kritici, eurozóna není místem pro rebelii nebo velké ideje. Je to hlavně prostor společných pravidel -  a v tomto prostoru Varufakis pracoval špatně,“ píše Suzy Hansen a zmiňuje, že zkušenějším ministerským kolegům nikdy nedokázal nabídnout jako alternativu nic konkrétního.

Radikální frakce Syrizy teď Varufakise a premiéra Tsiprase kritizuje: byli prý příliš naivní, když věřili, že dokážou Evropu přesvědčit argumenty k přijetí jiné ekonomické ideologie. Je přitom dost možné, že Tsipras a Varufakis jsou pro Evropu posledními jakž takž pragmatickými partnery v řecké politice – za nimi na šanci čekají levicoví i pravicoví extremisté. Středová, proevropská a pragmatická strana To Potami je v průzkumech bohužel až za nimi. 

Financial Times otiskly článek o hranici mezi NATO a Ruskem, který začíná pozitivním podtitulkem: za ostrou rétorikou se prý skrývá jen málo chuti do války. Hranice je přesto neklidná. Svědčí o tom už jen tato mapa vojenských manévrů v okolí hranice. Prakticky každý den prý letos docházelo k nějakým cvičením.  

Znepokojivé jsou hlavně pasáže z Kaliningradu, ruské enklávy položené mezi Litvou a severem Polska. Obyvatele přilehlých polských vesnic v noci občas budí střelba ostré munice při ruských cvičeních. „Když víte, že vaši přátelé jsou venku na poli, máte obavu. Hrozba působí velmi reálně. Na obou stranách hranice je více a více vojenských cvičení, takže máme strach, že by se něco mohlo přihodit,“ tvrdí jedna místní obyvatelka.

Mezi Kaliningradem a její obcí je hranice pořád otevřená a houfy ruských zákazníků jezdí nakupovat do levných polských supermarketů. Ale někdy dojde také k napjatým situacím. „Jsou tu obchody, které přijímají zloté i rubly ve snaze vyjít ruským zákazníkům vstříc. Jeden z nich ale jednou řekl, že brzy budeme všichni platit v rublech. To strhlo pořádnou melu. Ale jsou dobří a špatní Rusové, stejně jako jsou dobří a špatní Poláci,“ doplnila paní Plejnisová.  Více už čtete v analytické reportáží FT.

Pokud evropské státy koncem června přijmou povinné kvóty pro rozdělení uprchlíků, budou se týkat jen imigrantů ze dvou zemí: ze Sýrie a Eritreje. U běženců z těchto zemí totiž není pochybnost, že opravdu utíkají z politických příčin. V Sýrii jak známo zuří nejhorší válka 21. století, v Eritreji vládne nejtotalitnější režim dnešní Afriky. Přesvědčení odpůrci přijímání muslimských uprchlíků by mohli Eritrejce vítat – přišla by totiž řada hluboce věřících křesťanů. Eritrea křesťanství přijala dávno před Evropany, v zemi dnes žijí muslimové i křesťané, kteří mezi uprchlíky tvoří jasnou většinu. 

O této šestimilionové zemi, odkud až do války v Sýrii pocházelo nejvíce běženců na lodích ve Středozemním moři, se u nás ví málo.  Tamní diktátor Isaias Afwerki byl v 90. letech velkou nadějí zvláště evropské levice: hovořil o nutnosti soběstačnosti, žil asketicky, bojoval proti korupci, kázal o nezávislosti na západní potravinové a rozvojové pomoci a o potřebě vybudovat v dosti anarchické Africe funkční stát. To se mu povedlo. Dovedl to však až do druhého extrému a o Eritreji se dnes mluví jako o totalitním režimu. Tento týden jeho zločiny proti vlastním lidem přesně popsala zpráva OSN, o které informuje třeba britský Daily Telegraph.

Režim například počátkem tisíciletí zavedl tvrdou vojnu, která pro chlapce i dívky začíná v posledním ročníku střední školy a může klidně skončit až po padesátce. Délka služby je naprosto nahodilá, závisí na kontaktech a na libovůli velitelů. Vojáci hlídají hranice s nenáviděnou Etiopií, ale často se také mění v otroky státu: zametají ulice, dřou v dolech, staví silnice, mosty i soukromé vily politických a armádních pohlavárů. Dostávají za to mizivý plat, nesmějí opustit zemi, málokdy vídají rodinu a musí dodržovat přísnou disciplínu. Proto se mladí lidé snaží ze země zmizet ještě před narukováním a odejít do Evropy, Izraele nebo v minulosti do Libye. Příběh jednoho útěku z Eritreje je popsaný

v této reportáži Respektu

.

V Německu jich například žije 70 tisíc a deník Die Welt o nich přinesl pozoruhodný text (vloni tvořili třetí největší počet žadatelů o azyl). Vypráví o tom, že se úředníkům eritrejské ambasády daří uprchlíky vyhledávat, vydírat a vyžadovat na nich platbu daně tvořící dvě procenta z jejich příjmu v Německu. Ta jim umožní zůstat v kontaktu s příbuznými a posílat jim peníze.

„Každý, kdo chce ještě někdy něco dělat v Eritreji, musí zaplatit. Když chci něco zdědit po předcích, kteří v Eritreji zůstali. Anebo potřebuji vydat rodný list pro úřední povinnosti tady v Německu. Anebo chci v domovině koupit nějaký pozemek – vždy k tomu potřebuji doklad o zaplacení dvou procent ze svého ročního příjmu,“ řekl Die Welt anonymně jeden bývalý uprchlík, který nyní žije a pracuje na západě Německa. Tyto praktiky se nedějí jen v Německu, podobné texty v minulosti vycházely i ve švýcarském tisku.

Německé úřady před čtyřmi lety zakázaly eritrejským diplomatům daň vymáhat. Předávka peněz už se tedy neděje na konzulátech jako dříve, přesto pokračuje. Kdo letí na návštěvu příbuzných a veze třeba platby od dalších Eritrejců žijících v Německu, odevzdá je na příslušném úřadě a pak zpět do Německa doveze štos potvrzení o zaplacení. „Režim je na těchto platbách závislý,“ tvrdí expertka berlínského think tanku SWP Anette Weber. Přesná data ale samozřejmě nikdo nezná; eritrejská diktatura ani nezveřejňuje každoroční rozpočet.

Video: Jak řešit evropskou migrační krizi? Podívejte se, jak o tom diskutují experti britského think tanku Overseas Development Institute, který se specializuje na práci v tzv. rozvojových zemích:

A pro odlehčení ještě zvířátka:

Kulturní tip: Láska šílená. Distribuce: Film Europe. V kinech od: 11. 6. Rakouská režisérka Jessica Hausnerová se do povědomí náročnějších diváků dostala díky svému tragikomickému snímku Lurdy o současných cestovatelích k poutnímu místu, kde očekávají zázračné vyléčení, ale pak ho neumějí přijmout. Její nový počin se odehrává v Berlíně 19. století, kde mladý německý básník Heinrich von Kleist touží po romantické sebevraždě ve dvojici a marně k tomu hledá spřízněnou duši. Po více neúspěšných pokusech potkává již vdanou Henriette, která trpí nejen duševní, ale možná i další, smrtelnou chorobou. Autorka tu pokračuje v rozvíjení svého stylu humoru se smrtelně vážnou tváří.