Všudypřítomný doping? Takový je v Rusku systém

„Vždy jsem měla tohle podezření, ale teď je potvrzeno. Ruská atletická federace mi upřela nejhezčí okamžiky kariéry,“ napsala na Twitteru Jenny Meadows, britská osmistovkařka, která skončila na olympiádě v Londýně v roce 2012 druhá, za dopingovou hříšnicí Marií Savinovou.

Je správné, že pozornost médií se neobrací jen na korupcí a dopingem prolezlou atletickou komunitu v Rusku, ale také na její oběti, jimiž jsou atleti a atletky neférově poražené těmi ruskými. To je také jeden z důvodů, proč může být Rusko vyřazeno z olympiády v Riu v příštím roce. Není totiž žádná záruka, že ruští atleti budou čistí - a ti ostatní budou tedy v nevýhodě.

Dopingová aféra začíná nabírat velké rozměry a může za to 350 stran spisu s názvem The Independent Commission Report, který se dá lehce stáhnout například tady. Čtenář tohoto dokumentu se nemůže ubránit obdivu vůči britské vyšetřovací tradici. Komise měla zhruba deset členů (převážně Britů) a jejich zpráva je napsána se všemi náležitostmi úředního dokumentu, přesto se však čte jedním dechem a je tam mnoho pasáží jako z detektivky.

Autoři zaznamenávají rozhovory s mnoha aktéry – jak s atletkami, které se rozhodly promluvit, tak se šéfy. Popisují svoje návštěvy tréninkových center, kde hledají atlety po pokojích v hotelu, ale nikoho nenacházejí; všichni byli „uklizeni“ těsně před jejich příchodem.

V jedné pasáži téhle detektivky se objevuje i Praha. Letos v květnu na evropském šampionátu se členové komise pokoušeli mluvit s několika atletkami, například s Anastazií Bazdyrevou, která je podezřelá z dopingu. Popisují scénu, jak Bazdyrevová utekla pod ochranu ruských bossů a lékaře, kteří se na členy komise obořili s výčitkou, že jejich atletka se teď musí soustředit na závody a oni ji nesmí vyrušovat. Předseda ruské dopingové komise Zeličenko jim vysvětloval, že atleti jsou tady proto, aby „vyhráli medaile a vydělali peníze a otázky členů komise jim tento úkol ztěžují“.

Členové komise k tomu v dokumentu píší: „Prohlášení pana Zeličenkova navozuje dojem, že důrazy na vítězství a finanční odměny převažují nad případnými pochybnostmi týkajícími se férovosti soutěže.“ Velmi zajímavé jsou pasáže, kde citují atlety, kteří pod příslibem anonymity popisují praxi. Za výměnu vzorku moče, která obsahovala dopingové látky, platili atleti šéfovi dopingového laboratoria v Moskvě (s mezinárodním certifikátem) Balachničevovi, jehož úkolem bylo hlídat čistotu atletů, zhruba 30 tisíc rublů, v té době asi tisíc dolarů.

Jedna z atletek, která s členy komise hovořila otevřeně, Julia Stěpanova (nahrávala tajně rozhovory s lékaři a trenéry, které je usvědčují z podávaní dopingových preparátů), popsala svůj rozhovor s výše zmiňovanou vítězkou na 800 m v londýnské olympiádě. „Co jsme měli dělat? Takový je v Rusku systém, že funguje jen na pilulkách. Můj trenér má naštěstí dobré styky a pomáhá mi falšovat testy nebo měnit datum, kdy mají přijít pro můj vzorek. Oxandrolon se vstřebává velmi rychle a rychle z těla vyprchá. Testovali jsme to – můj manžel má velmi dobré kontakty v dopingové laboratoři.“

A tak dále.

Autor těchto řádků se nemůže zbavit jistého pocitu škodolibosti, že konečně došlo na ruské atlety (stejně jako došlo na amerického cyklistu Armstronga) a tentokrát jim to zřejmě opravdu jen tak neprojde. Mají totiž smůlu, že od srpna je šéfem světové atletické federace IAAF legendární mílař Sebastian Coe, držitel mnoha světových rekordů a jeden z nejlepších mílařů v dějinách (možná vůbec nejlepší). V osmdesátých letech (má několik zlatých medailí z olympiády) ho novináři titulovali „běžec džentlmen“ - byl tak noblesní, až ho někdy podezírali, že je vůči soupeřům až příliš ohleduplný.

Problém je, že Rusové se ve svém dopingovém rauši nejvíce soustředili právě na milované tratě Sebastiana Coea: 800 a 1500 metrů. To jim podle názoru autora těchto řádků Coe nikdy nemůže odpustit. Také proto není vůbec vyloučené, že olympiáda v Riu bude opravdu bez Rusů.

Po vítězství Jaroslawa Kaczynského a jeho radikálně konzervativní strany Právo a Spravedlnost (PiS) se analytici dohadovali, zda se po tak výrazném úspěchu, jenž mu zajistil téměř absolutní moc, vydá umírněnou cestou, jak slibovala jeho předvolební kampaň, anebo tuto zástěrku odhodí už jako nepotřebnou a vrátí se ke své radikální politice z let 2005–2007. Zdá se, že skeptici měli pravdu a k umírněnosti bude mít Kaczynského politika daleko.

Důvodem pro tyto obavy je obsazení nové vlády, kde premiérkou sice bude Beata Szydlo, ale někteří ministři budí poněkud hrůzu. Velmi dobrý znalec Polska Jan Cienski z deníku Politico zmiňuje tři taková jména: Antoni Macierewicz, Zbigniew Ziobro a Mariusz Kaminski. Ten první bude ministrem obrany, proslavil se však v roce 2005 tím, že zrušil vojenskou tajnou službu s argumentem, že je prolezlá komunistickými agenty a ruskými špiony, čímž reálně ohrozil fungování polských tajných služeb a obrany země. V roce 2010 pak prohlásil – a tvrdí to nadále – že havárie letadla u ruského Smolenska, kde zahynulo sto příslušníků polské elity včetně prezidenta, nebyla nehoda, ale atentát (zřejmě organizovaný Moskvou).

Ministrem spravedlnosti pak bude Zbigniew Ziobro, který se před deseti lety proslavil v téže funkci organizováním politických procesů proti opozici a paranoidními prohlášeními o všudypřítomnosti agentů z komunistického režimu. No a nakonec Mariusz Kaminski bude šéfem polské tajné služby. Před deseti lety zakládal odnož tajné služby, která měla na starosti boj proti korupci, byl však odsouzen na tři roky za zneužití pravomoci (odvolal se).

Tito tři muži symbolizovali v letech 2005–2007 tu nejradikálnější Kazcynského politiku. Dnes se – navzdory předvolebním slibům, že ve vládě nebudou – vracejí na scénu. Komentátor polského deníku Gazeta Wyborcza (velmi ostře naladěného proti Kaczynskému) Wojciech Czuchnowski píše v závěru svého komentáře: Návrat Ziobra, Macierewicza i Kaminského ukazuje, že podle PiS neexistují žádné hranice a vše je dovoleno. Titulek jeho komentáře zní: „Návrat upírů. Vítejte v zemi PiS.“

Dlouho očekávané se stalo konečně skutkem: britský premiér David Cameron předložil partnerům v Evropské unii soupis požadavků, jak se musí EU změnit, aby on mohl v blížícím se referendu přesvědčovat Brity k setrvání v Unii.

Podle serveru Politico je Cameronova soupiska sama o sobě v některých aspektech celkem smysluplná. Pokud budou schváleny jeho ekonomické návrhy ohledně obchodních smluv a digitálního jednotného trhu, napomůže to prý vzniku „milionů“ nových pracovních míst. Stejně tak je to s britskou snahou zajistit rovnoprávnost členů a nečlenů eurozóny a s úsilím zajistit si „právo na tom nepodílet se evropských ambicích vytvářet stále těsnější Unii“.

„Při vědomí důležitosti propojení Británie s Evropou se zdá docela pravděpodobné, že Unie se bude hodně snažit, aby uspokojila Cameronovu žádost,“ píše na Politico.eu šéf Evropské rady pro zahraniční záležitosti Mark Leonard. Problémem podle něj není ani tak obsah britské reformní výzvy, ale způsob, jakým Britové prosazují.

Minulý týden pochválila britské referendum šéfka francouzské Národní fronty Marine Le Pen a slíbila voličům, že stane-li se prezidentkou Francie, sestaví po Cameronově vzoru list svých vlastních požadavků na proměnu EU a vypíše referendum o francouzském členství. Otázka je, co vlastně zbude z Unie, až kdejaký evropský populista nastolí podobnou agendu.

Cameronova show s usilovným „znovuvyjednáváním“ podmínek britského členství se
všeobecně chápe jako jeho snaha předvést ostrovanům, že Unie tančí podle rozumných britských not, a je proto možné, ba vhodné v ní zůstat. Bohužel ale, jak píše Politico, považoval Cameron ve svém doprovodném projevu k požadavkům za nutné vyhrožovat odchodem, pokud Britové nedostanou, co chtějí. Jakoby Unie byla něčím stvořeným pro Británii, a ne projektem stvořeným za velké britské účasti tak, že se do něj mimo jiné vždy vešly i britské zájmy.

A teď Cameron přichází a hrozí odchodem, když Unie neschválí jeho požadavky. To je prý na politické rovině srovnatelné se ženou chystající se ukončit manželství s mužem, se kterým měla desítky let šťastný vztah a úspěšně s ním vychovala čtyři dětí, pokud bude manžel dál zapomínat na její výzvy, ať dobře šroubuje víčko na zubní pastu.

„Některé problémy se dají vyřešit i bez toho, aby člověk hned volal rozvodovým právníkům,“ píše Leonard. „Ale v Británii už jsou právníci objednáni a už je známé i datum rozvodového stání, takže seznam požadavků je něco jako opravdu pozdní pokus o manželskou poradnu. Pomůže to?“

Jak už bylo řečeno, Leonardova Rada pro zahraniční záležitosti předpokládá, že Evropa vyjde Britům hodně vstříc a bude se snažit o domluvu i v nejvíc kontroverzních návrzích Britů - v požadavku omezit volný pohyb občanů nových členských zemí (až do doby, kdy se jejich ekonomika přiblíží úrovni starých členů) a v návrhu neudělovat sociální dávky, různé příplatky a pracovní benefity nikomu z EU, kdo v Británii neodváděl aspoň čtyři roky příspěvky do tamního sociálního systému.

O těchto věcech se povedou vyjednávání; zřejmě nebudou lehká a padne asi spousta hořkých slov. Takže až nakonec David Cameron dostane valnou část z toho, oč žádá, začne ohledně britského členství – věci tak klíčové pro existenci EU a její kvalitu – ten pravý závod. Za Kanálem už nějaký čas běží silná kampaň odpůrců EU a její úspěch roste - protože ve prospěch členství tam zatím hlasitě nemluví žádná z výrazných politických sil.

Cameron čeká, jak dopadnou jeho návrhy, a vůdce labouristů Corbyn je jako ultralevicový socialista nezakrytým odpůrcem „kapitalistické“ Unie. Pokud tedy opravdu současný premiér Británie chce, aby v referendu zvítězilo „Zůstat“, bude muset předvést trochu víc lásky k EU, aby i jeho spoluobčané pocítili touhu obnovit svůj slib s Bruselem.

A pokud Brity přesvědčí, oni řeknou ano a bude konečně po všem, bude muset po tomto pokusném rozvodu ještě přesvědčit evropské kolegy, že už bude partnerem, na kterého je spolehnutí.

Dubaj a New York – dvě světová města deroucí se k nebi. Zdánlivě jsou si podobná, ale jedno z nich fascinuje a druhé ne. Proč? To se pro aktuální New Statesman pokouší odhalit reportér Ed Smith.

„V Dubaji není žádný důvod stavět mrakodrapy, nicméně vyvolávají dojem velkoleposti – a dělat dojem, to znamená všechno,“ píše Smith, který do tohoto města přijel moderovat kriketový zápas mezi Anglií a Pákistánem.

„Hned po první hře jsem byl svědkem ukázkové scény,“ píše. „Pár desítek anglických fanoušků, celkem slušný náznak davu, musela venku před stadionem čekat až hodinu a půl na taxi. V Dubaji na ulici se objevil větší shluk lidí a systém během pár minut zkolaboval.“

Města jsou obvykle přizpůsobena tomu, aby se v nich mohly pohybovat davy lidí – Dubaj ale s chodci nepočítá. Není divu, že to je oblíbená destinace světových celebrit. Pokud vás iritují lidé, vyrazte do Dubaje.

Proč fanoušci do hotelu prostě nešli pěšky? Za prvé proto, že to bylo asi dvacet mil, a za druhé bylo asi tak 36 stupňů. V Dubaji po ulicích nikdo nechodí. Lidé opouští svoje klimatizované domy, aby nasedli do klimatizovaných aut a odjeli do klimatizovaných restaurací nebo obchodních center. A pak se stejným způsobem vrátí zpět. Touhy a žádosti jsou zcela jasné: co chci a kde to můžu dostat? Říká se, že v Dubaji koupíte cokoli, ale jen když víte přesně, co to cokoliv je.

Doslovnost tu vládne. Dubaj je město rozdělené do účelových ghett. Je tu akademické město, golfové město i město celebrit (slavná Palma). Tahle „města“ jsou oddělená pruhy pouště. Geograficky jsou na míle od sebe – pocitově ještě mnohem dál.

Všechno v Dubaji musí být nej. Mají tam největší budovu na světě (Burj Khalifa), největší obchodní centrum, nejvyšší ruské kolo, nejprapodivnější lyžařské středisko – jak jinak nazvat 22 500 metrů sněhové sjezdovky v poušti? - i největší vodní park. Všechno je to tak nějak stejné jako všude jinde; jen prostě větší. Kdo má hodně fantazie, Dubaj ho ničím nepřekvapí.

Když máte štěstí a nepatříte mezi tu velkou část chudých obyvatel města, kteří svou prací přispívají na náročný životní standard bohatých, můžete si užívat obrovský materiální komfort. Hotelové pokoje jsou obrovské – větší než celý klasický byt v jiných městech. Židle v restauracích vypadají jako křesla v kinech, a to nemluvíme o sedmiproudých dálnicích.

V Dubaji je skvěle rozvinutá kultura fitness center – o své tělo se tam bát nemusíte. Po celém městě jsou rozeseté uměle vytvořené pláže. „Jenže stejně mi tam něco chybělo,“ píše Smith. „Cítil jsem se podivně klaustrofobicky a chycený v kleci. A pak mi to došlo, chyběl mi onen pohyb pěšky, nikam jsem vlastně nechodil – aspoň ne venku… Byl jsem tam zvláštně neuzemněný."

Pak se autor ve vzpomínkách vrací do New Yorku (odkud shodou okolností do Dubaje teď přiletěl) a na své poznávání tohoto města díky přátelství s tamním rezidentem, filozofem Williamem Jamesem Earlem. „Když jsem poprvé navštívil jeho byt na náměstí sv. Marka v East Village, působilo to na mně strašně bohémsky,“ vzpomíná Smith. „Křesla od Courbusiera, všude knihy, nejrůznější návštěvy, ve výklenku na zdi soška Oscara, kterou Bill dostal darem. A po čase mi došlo, že bohémsky tady ti lidé i žijí – stylem založeným na lásce k umění, nepravděpodobném přátelství a prostém spojení lidí a myšlenek. Nic nebylo jen tak pro parádu, to bohémství bylo věcné a vědomé – prostě si vybrali tenhle zajímavý otevřený život.

Jak rozdílná zkušenost v pocitu města. Na náměstí sv. Marka v New Yorku maličký prostor šíří kolem sebe přátelství a překvapení. V Dubaji jsou obrovské areály plné slepých ulic, všechno chce šokovat a ohromovat. I ty mrakodrapy, ke kterým není žádný důvod: na rozdíl od Manhattanu je tu místa dost, hustota zalidnění nízká a apartmány jsou většinou neobývané.

To nejlepší, co města mohou nabídnout, je nečekaná inspirace - jako knihkupectví, kde koupíte netušenou knihu, nebo noviny, které vám odhalí nečekanou věc. Něco hledáte a najdete něco úplně jiného. Absolutně mě nenapadlo, že bych na takovém místě, jako je East Village, mohl najít tak silný pocit domova. To mě navždycky poučilo o důležitosti překvapení.

V Dubaji, obklopený světovými rekordy, jsem z tohoto údivu a překvapení necítil ani závan. Jeho pozvánka je opačná: dostanete přesně to, pro co jste si přišli.“

Video: Donald Trump je skutečně lidovým kandidátem na prezidenta. Dokázal to už v roce 2013, kdy se osobně zúčastnil nejameričtější televizní zábavy - wrestlingu.

Kulturní tip: Tradiční pražská akce Festival otrlého diváka pořádá v kině Aero Podzimní sklizeň. Diváky tento pátek a sobotu čeká kultovní film Rocky Horror Picture Show a několik starších i novějších béčkových hororů. Lístky na většinu projekcí jsou stále k dispozici.