Čeká nás další korejská válka? pokládá si řečnickou otázku v provokativním titulku svého článku dlouholetý redaktor deníku New York Times Nicholas Kristof. Ve svém sloupku se zamýšlí nad tím, co pro svět – a hlavně pro Spojené státy – znamená poslední raketová zkouška, kterou v úterý provedla Severní Korea.
Pro připomenutí: Pchjongjang v úterý odpálil nový model rakety, která vyletěla výš než všechny předchozí a podle severokorejského lídra Kim Čong-una dokáže donést jadernou hlavici kamkoli na území Spojených států. Američtí experti si tím nejsou jistí, protože není jisté, jestli v úterý odpálená raketa Hwasong-15 nesla slepou nálož, která vahou odpovídá hmotnosti jaderné bomby, nebo jen lehkou atrapu. Připouštějí však, že by nová raketa teoreticky mohla doletět do Washingtonu.
Úterní test v první řadě dokládá, že americká strategie vůči Severní Koreji nefunguje, píše Kristof ve svém sloupku. A pokud bude pokračovat, k válce skutečně může dojít, konstatuje dál. Přičemž by to byl konflikt mnohem krvavější než jakýkoli jiný, který jsme během našich životů zažili. Podle některých odhadů by první den války mohl zemřít až milion lidí.
O připravenosti USA na válku mluví jak Donald Trump, tak jeho bezpečnostní poradce H. R. McMaster i někteří republikánští politici. A jedna lekce z historie: pokud prezident a jeho poradci mluví o válce, berte je vážně, píše Kristof. Dodává, že o možnosti války mluvil s několika bezpečnostními experty a pravděpodobnost konfliktu se podle jejich odhadů pohybovala mezi 15 a 50 procenty.
Trump už na testy reagoval ohlášením další vlny sankcí – desátých v řadě. Jestliže však Severní Koreu od roku 2006 neodradilo předchozích devět, proč by to mělo fungovat nyní? Problém má podle komentátora dva aspekty. Za prvé: požadavek naprostého jaderného odzbrojení Severní Koreje je nerealizovatelný. A za druhé: používat ekonomické sankce proti izolované zemi, která už dříve nechala zahynout hladomorem 10 procent populace, je prostě neúčinné. Jinak řečeno, USA používá špatnou strategii k dosažení nereálného cíle.
Kristof připomíná, že situace v Severní Koreji nevznikla Trumpovou vinou, její kořeny sahají do 80. let až k vládě prezidenta George Bushe staršího. Od té doby si korejský problém prezidenti posílají jako štafetový kolík. S tím, jak se dolet severokorejských raket prodlužuje, však americkým prezidentům ubývá manévrovací prostor a čas.
Zároveň autor čtenáře uklidňuje připomínkou, že američtí prezidenti si s myšlenkou útoku na Severní Koreu pohrávají už od konce 60. let. Když v roce 1969 Severní Korea sestřelila americké špionážní letadlo a celá 31členná posádka zahynula, Richard Nixon byl v pokušení zaútočit. Poradci ho ale varovali, že jakýkoli úder by mohl přerůst ve vleklou válku; a Nixon si útok rozmyslel. Takové pokušení pak zažívali i další prezidenti, ale vždy si nakonec nechali válku vymluvit právě z obavy před vleklým konfliktem.
Problém současné situace je podle Kristofa také v tom, že obě strany jsou přehnaně sebevědomé. Autor v poslední době několikrát navštívil Severní Koreu a mezi tamními důstojníky podle něho převažuje pocit, že Spojené státy jsou jen papírový tygr. Severokorejci věří, že by se ve svých hlubokých tunelech a bunkrech dokázali nejen skrýt a přežít, ale na jaderný úder odpovědět, a válku dokonce vyhrát. Ve Washingtonu vládne opačná představa: za pouhý den bude po válce, hned první salva amerických raket Severní Koreu vymaže z mapy světa. Ale vzpomeňte si na malé Srbsko, které houževnatě vzdorovalo americkému bombardování celé dva měsíce, než bylo ochotné se vzdát Kosova, připomíná konec 90. let Kristof. Severní Korea je přitom daleko připravenější vést válku.
To nejlepší, v co mohou USA na korejském poloostrově doufat, je nějaká dohoda o tom, že Kim Čong-un zmrazí jaderný program. A jediná šance, jak toho dosáhnout, je vyjednáváním. Tak pojďme hovořit, než nastane první výměna jaderných raket v historii této planety, vyzývá Kristof.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
