Podíváte-li se na fotografii sebe sama coby teenagera, pravděpodobně pod povrchem fyzických proměn a prchavé módy zahlédnete jasnou shodu charakterových rysů tehdejší osoby a vás dnes. Ale jestli je tohle vaše přesvědčení pravdivé, jestli opravdu zůstáváte během života jednou a toutéž osobou, a co tohle osobnostní povědomí vlastně znamená, o tom se nyní vede rozsáhlá vědecká debata.
Časopis Psychology and Aging zveřejnil zatím nejdéle prováděnou studii osobnosti ve vědeckých dějinách – vedli ji vědci z Britské psychologické společnosti na dobrovolnících vlastně 67 let. A posbíraná fakta vedou k závěru, že stejně jako se neustále proměňuje fyzická schránka člověka a jeho buňky, stejně tak se nepozorovaně mění jeho osobnost.
Studie začala v roce 1950 ve Skotsku výzkumem 1208 dobrovolníků, což byli tehdy čtrnáctiletí školáci. Data se sbírala na školách a učitelé podle pokynu psychologů používali šest speciálních dotazníků zkoumajících na respondentech šest osobnostních rysů: sebedůvěru, vytrvalost, náladovost, svědomitost, originalitu a chuť se učit. Výsledky všech dotazníků pak byly sloučeny do jednoho zásadního rysu pojmenovaného „spolehlivost“. O šedesát let později výzkumníci vystopovali 635 původních respondentů a 174 z nich souhlasilo s novým testováním.
Sedmasedmdesátiletí účastníci se v novém testu měli sami charakterizovat v šesti stejných charakterových rysech a současně měli vybrat jednoho blízkého přítele a jednoho příbuzného, aby o nich tento obrázek načrtli. A celkově se ukázalo, že nové a staré dotazníky nemají skoro vůbec nic společného. “Srovnání ukázalo, že u žádného ze šesti zkoumaných rysů neexistuje po 63 letech viditelná stabilita. A že ji nevykazuje ani jejich základní faktor – spolehlivost,” cituje server Quartz ze zprávy výzkumníků. „Předpokládali jsme, že v dotaznících i po 63 letech najdeme důkazy osobnostní stability, ale výsledky náš předpoklad nepotvrdily.“
Výsledky tedy byly pro vědce překvapením, protože podobné, ale po kratší dobu vedené studie ukazovaly spíš na osobnostní stálost. Studie mapující pár desítek let od dětství do středního věku, nebo od středního věku do stáří vykazovaly stabilní osobnostní rysy. Ale závěry současné, šest desítek let pokrývající studie říkají, že v dlouhé časové perspektivě se osobnost mění. “Čím delší je interval mezi dvěma náhledy na jednu a tutéž osobnost, tím je podobnost mezi zachycenými charakteristikami mělčí,“ píše se ve zprávě. „A naše výsledky naznačují, že po třiašedesáti letech už mezi nimi není vztah téměř žádný.“
„Osobnost je soustava charakteristických individuálních rysů týkající se myšlení, cítění a chování konkrétního člověka doplněná o psychologické mechanismy, jež leží za těmito rysy,“ cituje zpráva definici profesora psychologie Davida Fundera. Ale pokud vzorce myšlení, cítění a chování projdou během života naprosto zásadní proměnou, může být dotyčný opravdu považován za totožnou bytost, jako byla ta, jíž byl před maturitou?
To je kardinální otázka, která úzce souvisí se širšími teoriemi vzešlými ze zkoumání přirozenosti pojmu Já. A rostoucí počet neurologických výzkumů dochází k závěru učiněnému už před staletími buddhistickými mnichy - že totiž naše představa o pevném, stabilním „já“ není nic jiného než jedna velká iluze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
