středa 1. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Podíváte-li se na fotografii sebe sama coby teenagera, pravděpodobně pod povrchem fyzických proměn a prchavé módy zahlédnete jasnou shodu charakterových rysů tehdejší osoby a vás dnes. Ale jestli je tohle vaše přesvědčení pravdivé, jestli opravdu zůstáváte během života jednou a toutéž osobou, a co tohle osobnostní povědomí vlastně znamená, o tom se nyní vede rozsáhlá vědecká debata.

Časopis Psychology and Aging zveřejnil zatím nejdéle prováděnou studii osobnosti ve vědeckých dějinách – vedli ji vědci z Britské psychologické společnosti na dobrovolnících vlastně 67 let. A posbíraná fakta vedou k závěru, že stejně jako se neustále proměňuje fyzická schránka člověka a jeho buňky, stejně tak se nepozorovaně mění jeho osobnost.

Reklama
Reklama

Studie začala v roce 1950 ve Skotsku výzkumem 1208 dobrovolníků, což byli tehdy čtrnáctiletí školáci. Data se sbírala na školách a učitelé podle pokynu psychologů používali šest speciálních dotazníků zkoumajících na respondentech šest osobnostních rysů: sebedůvěru,  vytrvalost, náladovost,  svědomitost, originalitu a chuť se učit.  Výsledky všech dotazníků pak byly sloučeny do jednoho zásadního rysu pojmenovaného „spolehlivost“. O šedesát let později výzkumníci vystopovali 635 původních respondentů a 174 z nich souhlasilo s novým testováním.

Sedmasedmdesátiletí účastníci se v novém testu měli sami charakterizovat v šesti stejných charakterových rysech a současně měli vybrat jednoho blízkého přítele a jednoho příbuzného, aby o nich tento obrázek načrtli. A celkově se ukázalo, že nové a staré dotazníky nemají skoro vůbec nic společného. “Srovnání ukázalo, že u žádného ze šesti zkoumaných rysů neexistuje po 63 letech viditelná stabilita. A že ji nevykazuje ani jejich základní faktor – spolehlivost,” cituje server Quartz ze zprávy výzkumníků. „Předpokládali jsme, že v dotaznících i po 63 letech najdeme důkazy osobnostní stability, ale výsledky náš předpoklad nepotvrdily.“

Výsledky tedy byly pro vědce překvapením, protože podobné, ale po kratší dobu vedené studie ukazovaly spíš na osobnostní stálost. Studie mapující pár desítek let od dětství do středního věku, nebo od středního věku do stáří vykazovaly stabilní osobnostní rysy. Ale závěry současné, šest desítek let pokrývající studie říkají, že v dlouhé časové perspektivě se osobnost mění.  “Čím delší je interval mezi dvěma náhledy na jednu a tutéž osobnost, tím je podobnost mezi zachycenými charakteristikami mělčí,“ píše se ve zprávě. „A naše výsledky naznačují, že po třiašedesáti letech už mezi nimi není vztah téměř žádný.“

„Osobnost je soustava charakteristických individuálních rysů týkající se myšlení, cítění a chování konkrétního člověka doplněná o psychologické mechanismy, jež leží za těmito rysy,“ cituje zpráva definici profesora psychologie Davida Fundera. Ale pokud vzorce myšlení, cítění a chování projdou během života naprosto zásadní proměnou, může být dotyčný opravdu považován za totožnou bytost, jako byla ta, jíž byl před maturitou?

To je kardinální otázka, která úzce souvisí se širšími teoriemi vzešlými ze zkoumání přirozenosti pojmu Já. A rostoucí počet neurologických výzkumů dochází k závěru učiněnému už před staletími buddhistickými mnichy - že totiž naše představa o pevném, stabilním „já“ není nic jiného než jedna velká iluze.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

On-line magazín Quartz nabízí jednoduchou odpověď na komplexní otázku, s níž si v posledních letech lámou hlavu zejména ve Spojených státech. Jak zabránit případům, při nichž policisté použijí nepřiměřené síly. Quartz zmiňuje řadu studií, které ukazují, že k násilí sice sahají policisté obojího pohlaví zhruba stejně často, ale jsou to především mužští policisté, který mají problém s jeho přeháněním.

Průzkum provedený letos organizací Pew Research Center mezi bezmála osmi tisíci policisty ukázal, že ženy o násilí také jinak přemýšlejí: zatímco dvě třetiny policistů souhlasí s tvrzením, že v některých částech města je lepší být agresivní než zdvořilý, u žen to byla necelá polovina. Rozdíly se ještě prohloubily, když došlo na otázku, zda platí, že některé lidi je možné „přivést k rozumu“ jen za použití tvrdé síly a fyzických „donucovacích prostředků“. Zatímco mezi muži s tímto tvrzení opět souhlasily dvě třetiny z nich, u žen to bylo jen 33 procent.

Reklama
Reklama

A zatímco jen desetina policistek během služby vystřelila ze zbraně, mezi jejich mužskými kolegy má tuto zkušenost třetina. Předpoklad, že muži častěji během konfrontací střílejí, potvrdil i další výzkum, provedený tentokrát mezi policisty sloužícími v New Yorku v roce 2015 – pouze ve čtyřech procentech šlo o policistky. Na ženy v uniformě je také podáváno méně stížností.

Ženy a muži rovněž mají různé představy o policejní službě. Zatímco muži v ní vidí cestu, jak prosadit zákony, ženy ji chápou spíš jako způsob, jak vyřešit problémy společnosti. Jiný způsob jednání, který z toho vyplývá, má pak i reálné dopady na řešení některých druhů kriminality. Společná studie švýcarských a amerických výzkumníků z roku 2016 ukázala, že v místech, kde sloužilo u policie více žen, klesal mezi lety 1970 a 1990 výskyt případů domácího násilí včetně vražd - a to mimo jiné také proto, že ženské oběti tohoto typu násilí jej více hlásily. Právě vraždou totiž často končí neřešené domácí násilí. „Změnit poměr mužů a žen sloužících u policie by mohla být jedna z cest, jak vyřešit problém s policejním násilím,“ uzavírá Quartz.