Váš mozek jako důkaz

Detektor lži zná každý, kdo někdy viděl pořádnou detektivku. A v tom případě také ví, že ti nejlepší z nejlepších zlosynů dokáží přístroj oblafnout. Už nějakou dobu se proto mluví o tom, že budoucností důkazního řízení by mohly být moderní zobrazovací metody mozku, zejména funkční magnetická rezonance. Vědecký časopis Nature teď věnoval důkladný materiál oblasti, v níž se právo a neurologie protínají zatím nejvíc – totiž prokazování bolesti.

Jde hlavně o americký fenomén. Tím, že značná část obyvatel USA nemá zdravotní pojištění, znamená pro ně větší úraz často finanční katastrofou. Pokud si pak kromě účtů z nemocnice odnesou ještě trvalé následky, není divu, že se pouštějí do občanskoprávních sporů s domnělými strůjci svého neštěstí.

Nature to ukazuje na příkladu 56leté ženy jménem Annie. Uklouzla v restauraci na mokré podlaze a odnesla to urputnou chronickou bolestí zad, která jí znemožňuje pracovat. Restauraci proto zažalovala. Soudce to v těchto případech nemá jednoduché. Bolest je velmi subjektivní prožitek, který se standardně posuzuje tak, že pacient své utrpení sám zařadí na desetibodovou škálu.

Je jasné, že pokud se hraje o statisíce dolarů odškodného, není to optimální způsob. Pacienti – mezi nimi i Annie – proto v poslední době využívají služeb několika specializovaných firem, které tvrdí, že bolest dokáží prokázat mozkovým zobrazením.

Zatím není jasné, zda soudci na tuhle argumentaci přistoupí. Zdokumentovaný rozsudek, v němž magnetická rezonance posloužila jako důkaz, byl vynesen zatím pouze jeden. A dokonce sami neurologové jsou v pohledu na novou metodu rozpolcení. Zatímco akutní bolest se na monitoru projevuje zřetelnou „mapou“ mozkové aktivity, chronická bolest je komplexní fenomén, jehož čtení a vyvozování závěrů není zdaleka tak jednoduché. Podle některých expertů určit míru prožívání bolesti z neurologických dat v současnosti nelze.

A ještě těžší prý bude zobrazovacími metodami prokazovat, zda někdo mluví pravdu. Zdá se, že starý dobrý detektor lži prozatím do šrotu nepatří.

V Praze v pátek skončila mezinárodní konference věnovaná léčebnému konopí. Věnovala se jednak právním a politickým otázkám, své zkušenosti s legalizací sdíleli znalci ze zemí, které jsou v tomhle ohledu nejdál - jako USA, Izrael nebo Uruguay. Zajímavý byl také odborný lékařský program: právě z Izraele dorazila elita světového medicínského výzkumu v čele s Raphaelem Mochoulamem a Jehudou Barouchem.

V posledních třech letech zažívá léčebné konopí boom zejména kvůli až zázračným účinkům na některé neurologické potíže a také stále zajímavějšímu potenciálu v onkologii.Český ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček je trendu nakloněn, takže nad konferencí převzal záštitu. A na úvod také oznámil, že se chystá český systém léčebného konopí více otevřít: od léta by měla platit nová vyhláška, která pacientům zvýší povolené měsíční množství a vpustí na dodavatelský trh konkurenci, což by mělo snížit ceny.

A nyní něco temnějšího. Spojené státy mají problém: docházejí jim smrtící látky používané při trestech smrti. Poprava injekční metodou probíhá obvykle trojfázově, přičemž první chemikálií, kterou odsouzenec dostane, bývalo až donedávna anestetikum zvané thiopental sodný. Vyráběla ho jediná americká firma, která však s výrobou skončila. Když jej pak zodpovědní úředníci poptávali v Evropě, kde se látka používá pro anestezie - a v Belgii a Holandsku také pro eutanazie, výrobci jim ho odmítli prodat. Žádná farmaceutická firma nechce být spojována s trestem smrti, který ostatní vyspělé země dávno zrušily.

Některé americké věznice pak thiopental nahradily jinou látkou, která ovšem nefunguje zcela spolehlivě. Několik odsouzenců, jež měla uspat, při popravě viditelně trpělo. Někteří vězni z čekací listiny na smrt se proto vzbouřili. Odsouzený vrah Richard Gossip, který měl být po sedmnácti letech popraven na konci ledna v Oklahomě, napadl novou metodu u Nejvyššího soudu jako protiústavní a prozatím vyhrál – jeho exekuce byla odložena, dokud se nepřijmou nová pravidla.

Nedostatek smrtících látek samozřejmě posiluje debatu o trestu smrti, nezdá se však, že by vedl k jeho rušení. Ohio sice prozatím odložilo všechny letošní popravy, další z 32 států, kde se injekcemi popravuje, se naopak snaží, aby do cel smrti nebylo tolik vidět. Virginie nyní připravuje zákon, podle nějž by informace týkající se trestu smrti podléhaly utajení - včetně jmen dodavatelů příslušných látek. A guvernér Tennessee už se nechal slyšet, že, pokud se dodávky nepodaří obnovit, vrátí se jeho stát k elektrickému křeslu.

V oblasti sexu už neexistuje mnoho tabu, jedno z těch nejodolnějších je ale sexualita lidí s postižením. Čtivou a mimořádně zasvěcenou analýzu tohoto fenoménu přináší online magazín Mosaic. 

Novinářka Katharine Quarmbyová, která o lidech s postižením píše pravidelně, začíná historickým exkursem, v němž osvětluje příčiny tabuizace. V historii platilo, že postižení lidé byli vnímáni buď jako sexu neschopní, anebo naopak promiskuitní a zvrhlí. Představa přenosu postižení na další generaci pak ještě posílila názor, že jejich milostný život je nežádoucí nebo přímo nebezpečný - což mnohokrát v dějinách vedlo k zákazům, sterilizacím i vraždám.

Na podvědomé úrovni tento postoj dědíme dodnes. Podstatná část lidí s postižením má přitom úplně normální sexuální potřeby. Pošramocené sebevědomí, většinové předsudky i fyzické překážky ovšem často brání jejich naplnění. Proto se se zrodem emancipačního hnutí v šedesátých letech objevilo také volání po rovném přístupu k sexu – a s ním i řada dilemat.

Mnohé západní země postupně zavedly profesi sexuálních asistentek (asistentů), kteří pomáhají hendikepovaným v této oblasti. Občas jde o prostitutky – bývalá britská bordelmamá Becky Adams má například v plánu otevřít nedaleko Londýna nízkoprahový neziskový nevěstinec výhradně pro tento typ klientely.

Část sexuálních asistentek se ale počítá spíše mezi specializované sociální pracovníky. Mívají empatický vztah k lidem s postižením a snaží se budovat srozumitelné etické standardy své profese. Evropská legenda oboru, v Německu působící Holanďanka Nina de Vries, například často pracuje s klienty, kteří nedokáží komunikovat verbálně, a zakládá si na porozumění řeči jejich těla, z něhož odezírá, co se jim líbí, a co už ne.

Nejkomplikovanějším terénem je v tomto smyslu demence a vážné mentální postižení. Takoví lidé bývají často oběťmi sexuálního zneužívání, takže je o to důležitější, aby se při sexuálních službách cítili dobře a bezpečně. Hranice vědomého souhlasu u nich ovšem jdou stanovit mnohem hůř. Australská organizace Touching Base se proto snaží vyvinout standardy milostné péče o takové klienty.

Článek v Mosaic ale není jen o bezmocných lidech, kteří se neobejdou bez profesionálů. Stejně zajímavý je život lidí schopných vytvářet běžné páry. Postižení totiž stimuluje vynalézavost tím, že často brání klasickým formám sexu: od milenců s hendikepy se proto můžeme učit všichni.

Video: Mik Scarlet je moderátor, novinář a punkový zpěvák, který zůstal po úrazu na vozíku. Kvůli přerušení míchy nemůže mít erekci, přesto žije plnohodnotným sexuálním životem. Podívejte se proč:

Kulturní servis:  Muži, kteří nenávidí ženy. ČT2, sobota 7. března 21:35. Do pátrání v nevyjasněné minulosti bohaté švédské rodiny se pouští investigativní žurnalista Mikael Blomkvist, který byl právě odsouzen soudem za pomluvu významného finančníka. Adaptace prvního dílu slavné detektivní trilogie Milénium se sice zaměřila jen na pátrací rovinu, vynechala sociálně kritický podtext a posunula vyznění postav - ale jako stylový krimi film funguje dokonale.