Francouze ve středu večer čeká finální duel prezidentských kandidátů a v neděli druhé kolo voleb. Zdánlivě jsou ve velmi podobné situaci jako v roce 2002 – z prvního kola prezidentských voleb postoupil společně s mainstreamovým kandidátem politik z okraje politického spektra. A očekává se, že se voliči levice i pravice sešikují na straně přijatelného kandidáta, byť by měli výhrady k některým jeho konkrétním návrhům.
Jenže o patnáct let později je v souboji Emmanuela Macrona s Marine Le Pen situace dramaticky odlišná. Jednak proto, že „hlavní proud“ nyní v souboji reprezentuje mladý politik, který stojí v čele nedávno vzniklého a nepříliš čitelného hnutí, nikoliv představitel zavedené partaje.
Na druhé straně sice máme opět osobu s příjmením Le Pen, jenže Marine Le Pen – na rozdíl od svého otce, který se v roce 2002 probojoval do druhého kola k překvapení země i zbytku světa – je političkou umírněnější, od níž neuslyšíme skutečně extrémní názory, třeba zpochybnění holocaustu. (Byť to za ni zvládl obstarat stranický kolega Jean-François Jalkh, který po odstoupení Le Pen z čela partaje Národní frontu krátce řídil. Než tedy na něj prasklo, že v roce 2000 v sérii prohlášení zpochybnil, že nacisté užívali v plynových komorách cyklon B.)
A navíc političku, která sice je řazena na pravý okraj, nicméně zejména v ekonomických otázkách, kde navrhuje antiglobalizační opatření škrtící volný obchod, se její pohled v řadě otázek protíná z názory z opačného extrému - levicového. Mimořádně zajímavé bude tedy sledovat, jak se rozhodnou voliči levicového kandidáta Jean-Luca Mélenchona, kterého s Marine Le Pen pojila i zvýšená skepse vůči Evropské unii a jehož v prvním kole podpořila bezmála pětina voličů.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Marine Le Pen má větší šance než jí otec
A jak píše britský deník The Guardian, vypadá to, že dilema vyřeší protestním hlasováním nebo tím, že zůstanou doma. Mélenchovono hnutí uspořádalo anketu mezi bezmála půl milionem příznivců, přičemž odpověděla zhruba polovina. Dvě třetiny z nich buď plánují „zneplatnit“ svůj hlas (třeba chybným vyplněním volebního lístku) nebo k volbám vůbec nepřijít, zbylá třetina plánuje podpořit Macrona (je pozoruhodné, že na možnost, že by někdo volil Le Pen, se přitom dotazník vůbec neptal).
Mélenchon – na rozdíl do konzervativního Fillona – Macrona nepodpořil, byť vyzval Francouze, aby nevolili Marine Le Pen. Připomíná to mimochodem situaci z první přímé volby prezidenta v Česku, kdy řada voličů označujících se za levicové odmítla podpořit Karla Schwarzenberga, tehdy ministra „antisociální“ Nečasovy vlády. Někteří, byť s výhradami, podpořili Miloše Zemana. Ovšem řada voličů toto dilema vyřešila tím, že k volbám nešla.
Zajímavého posunu na levici si všímá také magazín Atlantic, když srovnává první strany levicového listu Libération: zatímco v roce 2002 na obálce doprovodili fotku Jeana-Marie Le Pena výrazným NON, letos umístili na titulku Macrona s neutrálním titulkem. Jinými slovy – zatímco před patnácti lety bylo potřeba se jasně vymezit vůči nepřijatelnému kandidátovi, letos není situace tak vyhrocená. Právě fakt, že Marine Le Pen není označována za stejné nebezpečí jako její otec, a také přesvědčení řady voličů, že Macronovo vítězství je víceméně jasné, může vést k překvapivým výsledkům.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
