čtvrtek 20. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Rodinná fotoalba a domácí videa jsou pokladem každé rodiny. Připomínají nám dávno minulé okamžiky, zpřítomňují příbuzné nebo přátele, kteří už nežijí. Americký novinář James Vlahos ale posunul archivování vzpomínek na nejdůležitější lidi našich životů na docela novou úroveň. Z hlasových nahrávek hovorů se svým otcem vytvořil takzvaného „chatbota“, tedy komunikujícího robota, se kterým je možné vést konverzaci.

V dubnu 2016 lékaři Vlahosovu otci oznámili, že má pokročilou rakovinu plic a zbývá mu už jen několik měsíců života. Jeho syn James Vlahos měl k otci velmi blízký vztah a chtěl využít zbývajícího času k tomu, aby si na otce vytvořil co nejživější vzpomínku, která by mu ho co nejvěrněji zachytila napořád. S otcem proto před jeho smrtí strávil mnoho hodin, při kterých se ho vyptával na všechna důležitá období jeho života a vše si nahrával na digitální záznamník. Ze začátku mu šlo jenom o to vytvořit hlasový záznam svého otce, což není nic až tak nového. Záznam orální historie je osvědčený způsob, jak archivovat vzpomínky pamětníků a používá se často – ať už v případě válečných veteránů či třeba přeživších holokaustu. Zkrátka u lidí, jejichž příběhy jsou hodné uchování pro příští generace.

Reklama
Reklama

Vlahos rozhovory s otcem vedl systematicky; dělil je do kategorií jako rodinná historie, vzdělání nebo kariéra. Otec se synem postupně prošli celým životem osmdesátiletého muže, který se narodil řeckým emigrantům v Kalifornii. Novinář se dozvěděl spoustu informací, které předtím vůbec neznal. Otec mu vyprávěl o tom, jak se v dětství rád toulal v jeskyních, o své brigádě při studiích, během níž nakládal kusy ledu do železničních vagonů, o tom, jak se stal sportovním komentátorem, zpěvákem a nakonec úspěšným právníkem. Popisoval, jak se zamiloval do své ženy, novinářovy matky. Vlahos senior ale mluvil ale také o své lásce k fotbalovému klubu Cal FC, jehož zápasy pravidelně navštěvoval. Znal mnoho klubových nápěvů, které ho syn během společných sezení přinutil zazpívat. Vedle toho vyprávěl vtipy, které syn během svého života slyšel milionkrát.

Rozhodl se vytvořit „Dadbota“ – komunikujícího robota, který by simuloval jeho otce.

Tweetni to

Během více než tuctu sezení s otcem Vlahos nahrál celkem 91970 slov. Už během nahrávání se mu ale začal v hlavě rodit plán, že z audionahrávek vytvoří něco víc než jen záznam orální historie. Napadl ho způsob, jak vzpomínku na otce vytvořit mnohem živější. Vzpomněl si totiž na počítačový program Eliza, se kterým se setkal v 80. letech ještě jako chlapec. Tento program byl vytvořen programátorem Josephem Weizenbaumem a sloužil jako robotický psychoanalytik. Vlahos si vzpomněl, jak ho relativně jednoduchý program fungující pouze v textové psané verzi, dokázal vtáhnout jednoduchými otázkami jako „proč se cítíš smutně“? A program dokázal pokračovat: „Vyžíváš se v tom, že se cítíš smutně?“ O pár let později, už v pubertě, dokázal Vlahos sám vytvořit jednoduchou textovou hru, která libovolnému hráči umožňovala projít jednoduchý svět pomocí textových příkazů. Poté ale pověsil svou programátorskou kariéru na hřebík a věnoval se novinařině. O umělou inteligenci se sice zajímal dál, nyní už ovšem jako novinář – pro New York Times napsal třeba dlouhý článek o mluvící panence Hello Barbie.

Právě při práci na článku o komunikující panence Barbie se Vlahos seznámil se společností PullString, která měla na starosti vývoj její umělé inteligence. Programátoři z PullString dokázali zkombinovat software na rozpoznávání hlasu s programem, který umí dle klíčových slov vybrat vhodnou odpověď. Na podobném principu ostatně dnes fungují hlasoví asistenti jako je Siri nebo Alexa. Šéf firmy PullString Oren Jacob se Vlahosovi jednou svěřil, že ve svých hrátkách s umělou inteligencí rozhodně nechce skončit jen u zábavních hraček. „Chtěl bych vytvořit technologii, která by lidem umožnila mluvit s osobnostmi, které už fyzicky neexistují, protože jsou fiktivní, jako třeba Buzz Lightyear (hrdina animovaného filmu Toy Story od studia Pixar – pozn. red.), nebo už nežijí, jako třeba Martin Luther King,“ řekl Jacob z firmy PullString Vlahosovi. Přesně na tuhle konverzaci si pak Vlahos vzpomněl, když nahrával hovory s umírajícím otcem. A rozhodl se vytvořit „Dadbota“ – komunikujícího robota, který by simuloval jeho otce.

Vlahos při výrobě Dadbota používal software od PullString. První krůčky byly velice skromné – robot uměl odpovědět na otázky jako „jak se máš“ a zeptat se tazatele zpátky. Během následujících týdnů a měsíců už uměl z nahrávek vytvářet dlouhé historky na různá témata. Časem se dokonce naučil vnímat aktuální čas a když se blížilo odpoledne, naznačit tazateli, že by si měl dát pauzu na oběd. Naučil se také znát narozeniny všech členů rodiny. Dalším důležitým krokem pro zdokonalení robota bylo ozkoušení jeho schopností na zcela cizího člověka, který nezná otázky, které Vlahos připravil. Své umělé já testoval také Vlahosův umírající otec a jeho manželka a oba byli výsledkem překvapeni. Během konverzace se neubránili okamžikům dojetí a smíchu, tak moc byl někdy program věrný a odpovědi pohotové.

Během doby, kdy Vlahos program zdokonaloval, otcova rakovina plic se postupně rozrůstala a v únoru letošního roku nad starým tělem zvítězila. Vlahos nad smrtí otce truchlil asi týden, pak se znovu vrhl do práce. Na konci jeho úsilí je komunikativní robot, který funguje přes mobilní telefon jako kombinace hlasu v reproduktoru a psaného textu, který se objevuje na displeji mobilního telefonu. Vlahos svému otci pokládá otázky, ten je zodpovídá. Novinář si je vědom nedokonalosti svého výtvoru, přesto ho nosí v kapse a uložený v telefonu a čas od času si s ním povídá. Poslouchá otce zpívat fanouškovské hmyny Cal FC a vyprávět ohrané vtipy, přistihuje sám sebe, že se usmívá a dojímá. A sám sebe se ptá, proč to vlastně dělá, když ví, že to není jeho otec, ale robot, kterého sám naprogramoval?

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sociálními sítěmi se ve středu rozletěla fotografie nohou polského profesionálního cyklisty Pawla Poljanského. Na snímku, který sám jezdec pořídil po dokončení náročné etapy, jsou vidět dohněda spálená kolena, lýtka a stehna jsou plná nateklých žil. „Po šestnácti etapách vypadají moje nohy trochu unaveně,“ doprovodil cyklista snímek ironickým komentářem a zveřejnil ho na Twitteru.

Na Tweet reagovaly tisíce lidí. „Vypadají jako nohy mrtvého,“ napsal jeden komentující. „Děsivé,“ napsal jiný uživatel. Lékaři, které oslovil týdeník Spiegel, ale nic šokujícího nevidí.

„Nezbyl mu skoro žádný podkožní tuk,“ sdělil časopisu jeden sportovní chirurg. Nic vážného ale na fotce nevidí. Jezdci na Tour de France vydávají velké množství energie a při závodě zhubnou o několik kilo, vysvětluje časopis. Každý závodník spálí během jedné horské etapy asi osm tisíc kilokalorií. Pro srovnání - sedmdesát kilogramů vážící člověk přitom při svém běžném dni spotřebuje asi 1700 kilokalorií.

Během závodu se snaží cyklisté ztrátu kalorií dohnat pomocí vysokokalorických gelů, to ale k doplnění ztráty úplně nestačí. Dříve se v cíli aplikovaly injekce s vysokým obsahem cukru, ty jsou ale nyní zakázané. „Kvůli kauzám s dopingem platí politika nepoužívání jehel,“ vysvětluje sportovní lékař Klaus Völker z univerzity v Münsteru. Injekce se smějí používat jen tehdy, pokud je to nutné ze závažných zdravotních důvodů. I přes dramatický vzhled Poljanského nohou se podle Völkera nejedná o nic vážného. „Žíly jsou na obrázku plné krve, když si ale dá nohy nahoru, tak se po chvíli zas vyprázdní.“

https://www.instagram.com/p/BWshQ0FhGhY/

Reklama
Reklama