úterý 11. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Čeští odpůrci eura a hlubší evropské spolupráce mají nové téma, o kterém mohou přemýšlet.  Švédský ministr financí Per Bolund vyhlásil záměr provést hloubkovou analýzu toho, jaký dopad by měl vstup země do evropské bankovní unie. Pokud prověrka dopadne dobře, Švédsko se mohlo připojit, prohlásil Bolund v rozhovoru pro místní tiskovou agenturu TT.

O co Švédsku jde? Po Brexitu bude největší zemí, která je v Evropské unii, ale – stejně jako Česko – nepoužívá euro a neúčastní se ani bankovní unie, na které se členové eurozóny dohodli před pěti lety v rámci obrany proti dopadům finanční a dluhové krize. Stejně je na tom Dánsko, kde se o bankovní unii v poslední době také mluví a kde vláda nyní slibuje učinit finální rozhodnutí do podzimu 2019.

Reklama
Reklama

Téma je v obou zemích aktuální kvůli tlaku ze strany největší skandinávské banky Nordea. Ta má centrálu ve Švédsku, ale kvůli sporům o regulaci začala v poslední době vyhrožovat tím, že se odstěhuje někam jinam. Šéf banky Casper von Koskull minulý týden prohlásil, že banka by možná měla větší perspektivu při těsnějším spojení s Evropou a při přesunu do země, která už v bankovní unii je. „Nordea uvažuje o Dánsko nebo Finsku. Vlády těchto zemí tvrdí, že banka je vítána. Finsko už v bankovní unii je, Dánsko na začátku tohoto měsíce zřídilo komisi k opětovnému přezkoumání účasti; první hodnotící zpráva z roku 2015 členství doporučila,“ přibližuje agentura Bloomberg.

Severské země mají podle Bloombergu na svoje banky přísnější nároky, ale střet švédské vlády s největší bankou má i širší souvislosti. Nordea má v plánu reorganizovat svoji strukturu tak, že ze svých dcer v Dánku, Finsku a Norsku udělá pobočky, tedy méně autonomní jednotky, které budou podřízené přímo centrále. Když už taková reorganizace probíhá, automaticky se nabízí otázka, jestli nová centrála musí nutně zůstat ve Švédsku.

Švédsko o to usiluje, ale na druhou stranu upozorňuje na skutečnost, že pak ponese zodpovědnost jako regulátor i za pobočky v okolních zemích, což může v případě problémů znamenat větší zátěž pro švédské daňové poplatníky. Jedním z řešení bylo navýšit povinné podvody bank do švédského garančního fondu, který má jistit klienty bank v případě další finanční krize, to ale střet s Nordeou ještě vyhrotilo. Proto nyní Bolund mluví o bankovní unii a o tom, že „může mít smysl uvažovat o sdílení rizik s jinými zeměmi“.

To je poučná věta i pro Česko, kde jsou nyní v módě opačné tendence. Bankovní unie stojí na myšlence, že státy eurozóny budou řešit potíže svých bank společně – proto společný fond i jednotný dohled na úrovni Evropské centrální banky, který má u systémově důležitých bank větší slovo než národní regulátoři. Česko má nyní komfortní pozici, kdy místní banky plně podléhají národnímu dohledu, fungují bezproblémově a jako dcery cizích bank neplánují žádnou velkou zahraniční expanzi. Proto odpadá tlak na hlubší integraci, který je nyní vidět ve Švédsku.

Česká národní banka coby národní regulátor se bankovní unii dlouhodobě brání (viz naše nedávné rozhovory s členy bankovní rady ČNB, Jiřím RusnokemMarkem Morou.). Fungující status quo posiluje názor, že sdílet rizika bankovního sektoru se zbytkem Evropy není třeba, protože v tuto chvíli se to Česku nevyplatí. To často funguje i jako odstrašující argument v debatě o přijetí eura. Naposledy jej použil Andrej Babiš, podle něhož je euro „bankrot“ a pro Česko není žádoucí riskovat účast na splácení dluhů řeckého státu nebo problémových bank třeba v Itálii.

Z hlediska momentálních výnosů a nákladů to zní lákavě. Otázka je, jestli nynější stav vydrží navěky – a zda evropská solidarita, kterou nyní většina domácích politických lídrů odmítá, nebude Česku jednou chybět.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Statisíce Turků se v neděli shromáždily v jednom istanbulském parku. Na sobě měli bílá trička a v rukou třímali transparenty s nápisem „Adalet“ - Spravedlnost. Tak vrcholil 450kilometrový Pochod za spravedlnost, který svolala největší turecká opoziční strana v reakci na autoritářské počínání prezidenta Erdogana. Mnozí by pochod rádi viděli jako předzvěst návratu akceschopné turecké opozice, které se povede zvrátit současný stav věcí - což je ovšem úkol značně komplikovaný, jak podotýká německý deník Die Zeit.

Když v červnu Kemal Kılıçdaroğlu, předseda Republikánské lidové strany (RLP), svolal protestní pochod z Ankary do Istanbulu, reakce byly skeptické. Někteří ani nevěřili, že sám 68letý politik je schopný cestu dlouhou 450 kilometru ujít. Další se domnívali, že úřady pochod záhy rozeženou. A někteří Kılıçdaroğlua kritizovali, že pochod je „příliš málo a příliš pozdě“ – ostatně tato výtka, která se snáší na vedení RLP již delší dobu.

Reklama
Reklama

Událostí bezprostředně předcházející vyhlášení pochodu bylo zatčení člena RLP Enise Berberoğlua za údajné vyzrazení státního tajemství. Opoziční politik měl sdílet video naznačující, že turecké tajné služby dodávaly zbraně do Sýrie. Berberoğlu byl následně odsouzen k 25 letům vězení a stal se prvním skutečně odsouzeným zákonodárcem poté, co byla loni v Turecku zrušena poslanecká imunita. RLP rozsudek označila jako politický a o den později zahájila pochod, který skončil v parku v Istanbulu; na dohled od vězení, kde odsouzený turecký politik sedí.

Navzdory skepticismu tak po 25 dnech průvod skutečně dorazil do Istanbulu. Z několika tisíc odvážlivců, kteří se na cestu v Ankaře vydali, se na závěrečné demonstraci stal dav statisíců Turků – podle turecké odnože CNN účast dosáhla až 1,5 milionu lidí. Akce by se tak počtem účastníků vyrovnala velkým protestům v Gezi parku z roku 2013.

Mnozí účastníci chválili vedení a energii Kılıçdaroğlua, jehož někteří Turci vnímají jako muže zažívajícího renesanci, jak uvádí německý server Die Welle. Politik dříve kritizovaný za svoji nečinnost si dokázal získat pozornost celé země a v závěrečné řeči slíbil, že „9. červenec neznamená konec pochodu, nýbrž začátek svobody“.

Zda se mu ovšem podaří naplnit očekávání, která do něj mnozí vkládají, je značně nejisté. Prezident Erdogan je, zdá se, neomezeným suverénem turecké politiky. Po loňském neúspěšném pokusu o puč bylo zatčeno přes 50 000 lidí a následně proběhly masové čistky ve státním aparátu, školství, justici a médiích. Pod pláštíkem boje proti terorismu probíhá zatýkání dodnes, naposledy před pěti dny bylo během razie zatčeno několik lidsko-právních aktivistů včetně vedení istanbulské pobočky Amnesty International.

Největší posílení pravomocí nicméně Erdogan získal legálně, změnou ústavy letos v dubnu; tu plánuje opozice anulovat, získá-li k tomu dostatek podpory. Následující měsíce tedy ukážou, zda byl Pochod za svobodu skutečně „začátkem svobody“ - či spíše labutí písní turecké opozice.

Reklama
Reklama