Současné útoky mají jeden společný rys: zaručují globální slávu

Jak porozumět násilí obcházejícímu světem,ptá se Jon Henley v komentáři pro Guardian. Výčet útoků spojených s džihádistickou ideologií nebo přímo ISIS je dlouhý, u dalších však zůstává motiv nejasný. Mluví se i o tom, že ISIS využívá některé činy „nezaslouženě“ ke svému PR.

Každopádně se liší prostředky, doby, místa i osobní příběhy pachatelů. K většině těchto akcí dochází v Evropě – ale nemáme k nim na druhé straně počítat i tragédii v japonské Sagamihaře? „Reakci na současnou vlnu vraždění komplikuje zejména jejich nejednotnost a nejasnost o tom, co je jejich skutečným motivem," konstatuje Henley s tím, že vládám a policii to takřka znemožňuje takovým útokům předcházet.

Přitom právě rozpoznání společných rysů útoků a útočníků má doslova životní důležitost. Jasné je, že pachatelé útoků se vzájemně inspirují, a to napříč ideologiemi: vraha z Mnichova fascinoval norský střelec Breivik. Některé z „vojáků“ ISIS možná motivuje více samo vraždění než radikální islám. Henley nakonec nachází vlastně jediný rys, a to velmi novodobý: tomu, kdo vybije svůj hněv masovou vraždou, dostane se vám okamžitě „slávy“ globálních rozměrů. Bez ohledu na to, zda ji spáchá ve jménu nějaké ideologie, či nikoli. Pro některé to může být neodolatelným lákadlem - a právě s tímto rysem si budou muset bezpečnostní experti poradit.

K podobnému závěru dospívá Jerôme Fenoglio v editorialu Le Monde s titulkem Odolávat strategii nenávisti: „Od atentátu v Nice už nepublikujeme fotografie pachatelů, abychom se vyhnuli eventuelním důsledkům jejich posmrtné glorifikace,“ píše.

Stejně rychlé slávy se přitom dostává i obětem. Jacquese Hamela ještě předevčírem znal jen okruh farníků, Od úterního poledne se množí spekulace o jeho svatořečení. Po #JeSuisCharlie, #JeSuisBataclan a #JeSuisBruxelles začaly po sociálních sítích obíhat hashtagy #JeSuisCatholique („jsem katolík“) a #JeSuisPretre („jsem kněz“).  Ačkoli se objevují napříč Evropou, ve Francii to stojí za pozornost. Ostatně zároveň se tu objevil nový tag „ale především jsem občan“.

Když se kniha doporučující lidem vyhodit většinu jejich věcí stane planetárním bestsellerem a biblí nového duchovního hnutí, zdá se to být jasný důkaz teze, že lidstvo je přesycené zběsilým konzumem.  Ale zdání klame: v tu samou chvíli vidíme kolem sebe i v bohaté části světa zástupy bližních přesvědčených o tom, že se jen tak tak drží nad vodou, píše server Quartz.

I když nikdy v dějinách nebyli lidé tak obklopeni materiálními statky, stoupá pocit úzkosti a beznaděje. A zdá se, že čím jsou bohatší, tím větší úzkost cítí. Například počet Američanů tvrdících, že je jejich neradostná finanční situace budí v noci ze spánku, stoupl od loňského září podle průzkumů z 28 na 32 procent. Za stejnou dobu srovnatelně - ze 46 na 41 procent - poklesl počet lidí přesvědčených, že po ztrátě zaměstnání najdou snadno novou práci.

V pesimismu dnes bezkonkurenčně hrají prim Evropané. Když agentura Pew Research zkoumala v různých oblastech světa náhled lidí na to, zda si jejich země vede po ekonomické stránce dobře, nebo špatně, vyšel v Evropě poměr negativních a pozitivních hlasů 70:28 (v Africe pro srovnání 51:48 a v Asii dokonce pesimisté prohráli 47:51).

Problém je podle sociologů v životní úrovni. Naše očekávání v tom, co bychom měli mít, stouplo, ale příjmy s tím často nedrží krok. Tato nespojitost činí lidi nespokojené a budí v nich pocity ohrožení. Životní úroveň přitom bez pochyby stoupá. Lidé všech příjmových kategorií a všude po celém světě žijí déle, mají víc volného času a těší se z dostatku mnohem většího počtu věcí než kdykoli v historii.  Řada věcí nahlížených ještě před třiceti lety jako naprostý luxus – myčka nádobí nebo klimatizace – je dnes všeobecně braných jako v podstatě životní nezbytnost. Jak ale upozorňuje server Quarz, je taky pravda, že řada těchto někdejších luxusností zásadně zlevnila, nicméně jiné věci – a mnohem důležitější – stojí pořad relativně hodně, třeba zdravotní péče nebo vzdělání.

Zajímavé přitom je, že pod tíhou nutnosti opatřit si všechny životní nezbytnosti a zaplatit za ně se nehroutí jen lidé z chudších a nižších středních vrstev.  Řada šetření ukazuje, že i vlastníci dobře placených zaměstnání na Západě mají pocit, že opatřit rodině nezbytnosti patřící k jejich statusu – přiměřené bydlení, dobré školy, právní a daňové poradce, správnou dovolenou – zvládají s čím dál většími obtížemi.

Často skloňovaným tématem (a problémem) současnosti je rostoucí příjmová nerovnost. Ve spotřebě je tenhle příkop viditelný nejvíc při měření nákupů netrvanlivého zboží, především potravin, za jehož kvalitu utrácejí bohatí mnohem víc než chudí. Co se však trvanlivého zboží týče, tam se koše chudých i těch nejbohatších domácností velmi vyrovnávají.

Zatímco třeba v 80. letech mělo myčku nádobí jen deset procent domácností zařazených v kategorii „chudá“ a 75 procent těch s vysokým příjmem, v roce 2009 už byl poměr 30 ku 90. A stejně tak se chudí stávají čím dál víc vlastníky jiného druhdy luxusního zboží od počítačů po plazmové barevné televize (ty má doma nejméně ve dvou kusech 77,5 procent chudých amerických domácností - a 89 procent těch bohatých).

Takže odkud se ona všeobecná nespokojenost bere? Podle ekonomů dělají lidi šťastnými dvě věci: materiální statky a volný čas - a obou má lidstvo víc a víc. Problém ovšem podle výzkumníků může být v našem pocitu, že si tyhle skvělosti nedokážeme udržet; úzkost, že o ně můžeme snadno přijít. Životní úroveň sice stoupá, ale spolu s ní i strach, že se vše zhoupne dolů - a tenhle propad je něco, co lidé vnímají mnohem hůř, než když jejich úroveň prostě stagnuje.

Další věcí přitom - alespoň v Americe - je, že snaze udržet si (rostoucí) konzumní nároky navzdory stagnujícím příjmům obětovali Američané úspory, takže dnes tam má průměrná domácnost odloženo na horší časy pouze 5 tisíc dolarů, oproti skoro dvojnásobku v roce 1997.

Nejdůležitější otázka při tom zní: vyčerpává rozpočty domácností nutnost opatřit si základní nezbytnosti pro život, nebo lidé bez rozmyslu utrácejí peníze za hlouposti? Pravdou, tvrdí Quarz, je tak trochu obojí. Je totiž jasné, že řada věcí považovaných kdysi za luxus se stává víc a víc nutností.

Kdysi si člověk nemusel dělat výčitky, když se usadil tam, kde mu to kapsa dovolovala, své děti poslal do nejbližší veřejné školy, a pro chvíle zábavy je vybavil plastikovými cetkami Made in China.  Globalizovaný, technologiemi prostoupený svět ale přináší čím dál víc konkurenční ekonomiku, v níž obstát vyžaduje dobré školy a arzenál elektronických hraček.

I s tím vším na paměti je nicméně podle magazínu opravdu těžké vysvětlit potřebu vlastnit několik barevných televizí v zemi, kde podle úředních odhadů skoro polovina populace není schopna dát v nečekaném případě dohromady 400 dolarů, aniž se zadluží nebo musí něco prodat.

Příběh, který ukazuje možnosti i slabiny současné Afriky – to je podle serveru Quartz vývoj značky Funkidz.  Ciiru Waweru-Waithaka z keňské Nairobi začala s výrobou dětského nábytku, když s manželem potřebovali sehnat postýlku pro první dítě. Absolventka Umělecké univerzity v Glasgowě si všimla díry na trhu: nedostatku praktického a bezpečného zařízení dětských pokojů. Tehdy se už ve své zemi proslavila módní značkou Spice využívající lokální materiály.

Roku 2010 pak založila první specializovanou výrobu dětského nábytku v Africe. Růžové, bílé a zelené palandy mají „globálně“ univerzální podobu a utorka se občas setkává s námitkou, že výrobky jsou málo africké, mají západní design a způsob montáže připomíná produkty IKEA. Waweru namítá: „Chceme naopak překonat předsudek, že když vypadáte africky, musí vypadat africky taky všechno, co uděláte,“ říká o nábytku, který exportuje do Rwandy a Ugandy.

Představě „být velký jako IKEA“ se nebrání, stejně jako vývozu na jiné kontinenty  - byť ví, že je to velmi těžké už vzhledem k úrovni technologií a zaměstnanců. Nicméně dnes jich má pětadvacet, i když začala před pěti lety jako rodinný podnik se dvěma lidmi. Nápady nebylo možné realizovat bez přesných a rychlých strojů. Když se je firmě podařilo získat, výrazně se snížily náklady a umožnilo to zvýšit produkci. Zároveň ale v zemi není dostatek vyškolených pracovníků, kteří by uměli programovatelné CNC stroje obsluhovat.

Ciiru proto musela nejprve zaměstnávat techniky z Nairobské univerzity, později získala rekvalifikované pracovníky. Část z nich prošla kurzy v SOS vesnici Buru Buru vedené německou rozvojovou agenturou, další Výukovým centrem Dona Bosca v Karenu. Problém je i s přístupem k polymerovým součástkám: v Keni pro ně dosud nejsou ani vývojové laboratoře, takže je Funkidz musí dovážet z Indie.

Ochota k rekvalifikaci a inovacím je prý v Keni navzdory státním pobídkám pořád malá. Ciiru si tak uvědomila potřebu, aby se mladá generace co nejrychleji naučila ovládat moderní technologie. To ji inspirovalo k založení podznačky Funkidz Tech produkující hračky zaměřené na dětskou robotiku a edukační pomůcky. V návaznosti na to organizuje pro děti z Nairobi a okolí kurzy pro rozvoj technických dovedností Kids Go Tech. Rozvoj kreativity a technologické gramotnosti je podle Ciiru Waweru pro všechny africké země životně nezbytný - pokud mají být schopné konkurovat rychle se rozvíjejícím dálněvýchodním zemím.

„Učíme děti, aby si odpovídaly na své vlastní otázky a aby uměly samy řešit své problémy,“ říká. Sama v roce 2015 dostala cenu pro mladé africké podnikatele a její program Funkidz Tech zmínila Michelle Obama na nedávném summitu pro podnikatelky z Afriky a středního Východu.

Už je to téměř dva a půl roku od chvíle, kdy Boeing 777 malajských aerolinií zmizel nad Indickým oceánem i s 239 lidmi na palubě. Vyšetřovatelé nás ujišťovali, že určitě přijdou na to, co se s letem číslo 370 stalo. Teď pátrání pomalu končí a nevíme víc než na počátku. Jak to, že se tak fatálně spletli, ptá se pilot a známý letecký blogger Jeff Wise na webu Popularmechanics.

Podle čerstvého komuniké ministrů Austrálie, Číny a Malajsie - zemí, které se zavázaly, že zjistí, co se stalo během osudného letu – bude pátrání po ztraceném letadle oficiálně ukončeno po prohlédnutí zbývajících částí plochy rozkládající se na 46 000 mílích čtverečních. Což bude nejpozději na podzim. Ohláška je jasným důkazem, že pokus o objevení letounu zmizelého z radarů v březnu 2014 nevyšel, přestože experti dva roky tvrdili, že jsou krok od úspěchu.

Proč si vlastně byli tak jistí? Pokud letadlo není tam, kde by mělo být, kam jinam se mohlo podít? Máme za sebou dva roky náznaků, konspiračních teorií a falešných vodítek. Ale abychom pochopili, jak se dostali do slepého bodu, je důležité se podívat na všechny stopy, které vyšetřovatelé měli k dispozici, a na to jak si je vyložili, nabádá blogger. Existovaly dva důvody, proč si vyšetřovatelé byli jisti, že letadlo letělo do konkrétní oblasti v jižní části Indického oceánu. První znala i veřejnost, druhý byl tajný.

První důvod souvisel se signály, které si letadlo vyměnilo se satelitem Inmarsat nad Indickým mořem. V noci 8 března 2014, přesně 40 minut po startu, najednou letadlo nad jižním čínským mořem elektronicky zhaslo. Veškerá komunikace, kterou let MH370 vedl s vnějším světem, byla vypnuta. Během ticha se letoun otočil o 180 stupňů, přeletěl zpět přes malajský poloostrov a nad Malackou úžinou zmizel z radarů.

O tři minuty později začal znovu vysílat data. Datová jednotka SDU, technické zařízení umístěné na zádi letadla, se opět propojila se satelitem a následujících šest hodin vysílala nepravidelné signály nahrávané počítači Inmarsatu na zemi. Tyto signály sice neobsahují konkrétní data a nelze z nich vyčíst, kde přesně se letoun nacházel a kam směřoval, ale během následujících týdnů došli vyšetřovatelé k závěru, že z nich lze matematicky odvodit směr letu.

Použili k tomu data zvaná BTO (Burst Timing Offset), která ukazují, jak daleko je letadlo v určitou chvíli vzdáleno od satelitu. Vyšetřovatelé pomocí superpočítačů a programů vygenerovali obrovské množství náhodných tras. Ty pak testovali, aby zjistili shodu s daty ze satelitu. A došli k závěru, že MH370 pravděpodobně letěl rovně a běžnou rychlostí (zhruba 600 - 800 kilometrů v hodině). Dolet stanovili na zhruba 500mílový úsek kolem posledního signálu zmíněné jednotky SDU.

Tohle byla oficiální metoda, kterou používali australští vyšetřovatelé a kterou ukázali i veřejnosti. Za oponou však měli ještě jinou informaci, kterou malajská vláda chtěla udržet v tajnosti. Ta říkala, že FBI ve sklepě kapitána ztraceného letu Zaharii Shaha našlo letecký simulátor, v němž agenti po důkladném prozkoumání našli vymazané složky pro let končící kvůli vyčerpání paliva někde nad jižním Indickým oceánem. Trasa se sice přesně neshodovala se trasou podle zachycených signálů, ale vyšetřovatelé byli přesvědčeni, že kapitán plánoval sebevražedný let v odlehlé části Indického oceánu. Byli přesvědčení, že jsou na správné stopě.

https://www.youtube.com/watch?v=Dmdkk1RpClk

A tak v říjnu 2014 začaly lodě prohledávat finálně stanovenou oblast. Používaly speciální sonary a techniku, která dokázala skenovat a fotografovat mořské dno v jasných detailech. Všichni čekali, že letadlo najdou v krátkém čase. Když se tak nestalo, začali se ptát: Jak daleko od oblouku nakresleného kolem posledních zachycených signálů je vlastně třeba hledat.

Klíčové pro odpověď je, zda někdo seděl u řízení, nebo ne. Pokud kapitán spolkl sebevražednou pilulku, nebo pokud se kapitán a první důstojník zavraždili během boje o kontrolu nad letadlem, pak by konec přišel velmi rychle. Na základě podobných nehod v minulosti a testů na letovém simulátoru vyšetřovatelé určili, že by nepilotovaný Boeing 777 upadl bez pohonných hmot do vývrtky a zřítil by se v maximální vzdálenosti 20 námořních mil. Pokud ovšem někdo držel nad letadlem kontrolu, mohlo plachtící letadlo doletět ještě sto námořních mil jakýmkoliv směrem.

Nakonec však převážily praktické důvody. Hledání ztraceného jumba na ploše 500 krát osmdesát mil v moři hlubokém 4 míle byl velmi ambiciózní úkol. Takže se experti prostě rozhodli, že piloti už v posledních fázích letu nebyli při vědomí a prohledávanou plochu mnohonásobně zmenšili. „Co nevidět ho najdeme. Na oslavu už se v lednici chladí šampaňské Moet ročník 1988,“ řekl v listopadu 2014 serveru News.com australský vyšetřovatel Peter Folety.

O půl roku později měli prohlédnuté mořské dno ve vzdálenosti 15 námořních mil uvnitř vyznačených map a ještě 23 mimo ně. Ale stále nic. Plán začal vypadat dost nejistě. Letělo letadlo opravdu na jih? Nebyly zachycené signály nějak zmanipulované důmyslnými únosci? Co když měly konspirační teorie nakonec pravdu?

Pak, 29. června našli čističi pláží na ostrově Reunion v západní části Indického oceánu kus pravého křídla ze ztraceného letu. A v následujících měsících vyplavilo moře na nedalekých ostrovech a na pobřeží Afriky víc kusů vraku. Takže aspoň jedna věc se ukázala jako vyřešená: letadlo je někde v oceánu. Hledačské úsilí stouplo. Ale – opět nic nepřineslo. Dnes je za námi další rok a stále nemáme nic víc než pár kousků; žádný vrak, žádná těla ani žádné osobní věci. Vyšetřovatelé prohlédli více než 90 procent mořského dna v dané oblasti, kterou pak dokonce neplánovaně zvětšili - a pořád nic. Tak co udělali špatně?

Nejpravděpodobnější odpovědí je, že oproti předpokladům mělo letadlo i na konci pilota, který ho ovládal. Takže mohlo doletět mnohem dál. "Mohlo doklouzat mnohem dál, než byla vytyčená hledací plocha, takže konečný scénář byl možná úplně jiný,“ řekl agentuře Reuters tento týden ředitel jedné ze společnosti, které se účastní pátracích akcí.

Pokud má pravdu, pak by logickým krokem bylo hledat pořád dál v rozšířenější oblasti než doposud. Teď, když už potápěči prozkoumali oněch více než 46 000 čtverečních mil, už dalších 115 000 nezní tak šíleně. Dvouleté hledání vraku přišlo na 130 milionů dolarů a dalších dejme tomu pět let by mohlo stát 325 milionů dolarů, ale nezní to zase až tak šíleně při vědomí, že vyrobit jeden Boeing 777 přijde na čtvrt miliardy dolarů.

Jenže problém je v neexistenci záruk, že se letadlo v rozšířené oblasti najde. Co když vyšetřovatelé přece jen špatně vypočítali směr letu? Možná MH 370 letěl po méně pravděpodobné trase víc na sever? Existuje několik studií tvrdících, že letadlo ztroskotalo v moři někde v severnějším směru. Možná se pravdu nikdy nedovíme. Oznámení o blížícím se konci hledacích prací znamená, že ani jedna z výše uvedených možností už nikdy nebude prozkoumaná. Čína, Francie a Malajsie sice tvrdí, že práce jen pozastavují, dokud se neobjeví nové důvěryhodné informace. Ale tomu už nikdo nevěří - je konec.

Před třemi měsíci řekl britským novinám tehdejší šéf australské agentury prohledávající mořské dno, že nález vraku v právě zkoumané oblasti je podle něj „velmi pravděpodobný“, protože místo bylo stanoveno na základě „velmi solidních a důvěryhodných“ propočtů. Bylo to poslední ve dvouleté řadě oficiálních komuniké, ujišťujících nás o pozitivním konci pátrání. Teď je jasné že za sebevědomím vyšetřovatelů nestála jistota o správných postupech, ale sázka na štěstí. A ta nevyšla.

Video: Parkour jako politický protest.