pondělí 31. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Alespoň tak vyznívá redakční komentář deníku The Wall Street Journal. Americký senát minulý týden schválil další sankce proti Kimovu režimu a ten odpověděl dalším experimentálním odpálením mezikontinetální rakety. (Senát schválil také sankce proti Rusku za vměšování do amerických voleb a Ukrajině, na což Putin reagoval vypovězením téměř osmi set amerických diplomatů a zabavením dvou amerických diplomatických nemovitostí).

Situace okolo Severní Koreje se očividně hrotí. Kim prohlašuje, že je již schopen zasáhnout kterékoliv místo na území Spojených států a americké tajné služby mu pomalu začínají dávat za pravdu - páteční raketa by podle amerických expertů uměla ohrozit Los Angeles nebo Denver a armádní rozvědka tvrdí, že balistická střela s nukleární hlavicí bude rozesmátému vrahovi v čele severokorejského režimu k dispozici napřesrok.

Reklama
Reklama

The Wall Street Journal v této souvislosti citují ředitele CIA Mika Pompea, který před několika dny prohlásil, že “by bylo krásné zbavit (korejský) poloostrov jaderných zbraní, ale nejnebezpečnější na celé věci je osoba, která má nad nimi dnes kontrolu. Z perspektivy naší administrativy je tedy nejdůležitější obě věci oddělit. Rozumíte? Oddělit od sebe možnost (použití jaderných zbraní) a někoho, kdo by skutečně měl takový záměr”.

Vítejte ve světě snah o změnu režimu. Trump začal svoje prezidentování výhrůžkami Pchjongjangu, a když to nefungovalo, vyzkoušel spolupráci s Čínou. Teď však nad ránem tweetuje, že “Čína pro nás ve věci Severní Koreje NEDĚLÁ NIC, jenom mluví. Nedovolíme, aby to pokračovalo”.

Deník tvrdí, že k režimní změně není zapotřebí invaze. Nenavrhuje ani žádné sny o korejské demokracii a sjednocení poloostrova. Na režim prý lze přitlačit tak, že se jedna vojenská klika vzbouří a zbaví se Kima. A že taková varianta nakonec může být nejlepším řešením i pro Čínu, která se sjednocení poloostrova a rostoucího vlivu USA v něm hrozí.

Spojené státy prý mohou použít ekonomické nástroje: sankce a odříznutí režimu od mezinárodního bankovního trhu. Zároveň můžou USA vystupňovat informační kampaň a informovat Korejce a hlavně tamní elitu o Kimových zločinech. “Pokud budou armádní špičky věřit, že Kim vede režim do katastrofy, získají motivaci proti němu konspirovat,” píší komentátoři. Ale hlavně Američané musí jasně předvádět své odhodlání: zakázat Korejcům další testy, a pokud to budou ignorovat, začít jejich rakety natvrdo sestřelovat, což by korejský program přibrzdilo.

Je to, mírně řečeno, riskantní taktika, ale deník věří, že hlavním divákem dramatu by v tomto případě byla Čína. Ta by na eskalaci konfliktu nejdříve reagovala hodně negativně, ovšem v Pekingu už se prý neoficiálně stejně pochybuje o tom, zda je podpora Kima tak inteligentní postoj, jak se mohlo doposud zdát.

Čína se bojí chaosu, masivního přílivu uprchlíků a hlavně sjednocení, jež by mohlo otevřít americkým jednotkám cestu až k čínským hranicím. Pokud se však konfrontace mezi USA a Severní Koreou jeví stále pravděpodobnější, není pro ni přijatelnější vojenská diktatura podřízená Pekingu? Čína pak může být tím rozhodujícím hráčem, který armádní vzbouřence podpoří.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Týdeník The Economist vyrazil na obranu bezdětných dvojic; párů, manželství i jednotlivců. Problematice věnuje jeden ze svých komentářů a pak ještě text v rubrice International. Tématika nedostatku dětí je jedním z oblíbených kousků konzervativní pravice a funguje jako jisté sociální stigma obecně: pokud nemáte děti, lidé na vás obvykle hledí se zvědavou lítostí nebo se zvědavým podezřením. Je to “velmi příjemné”, zvlášť když se vám nic nechce vysvětlovat.

Podezření proti bezdětným dobře shrnul francouzský zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen, když na adresu bezdětného Emmanuela Macrona prohlásil, že “nám tady vypráví o budoucnosti, a přitom ani nemá děti”.  “Nemít děti je sobecká volba," prohlásil zase papež František, k čemuž The Economist dodává, že zřejmě zapomněl, co Bible říká o třísce v oku bratra a trámu v oku vlastním.

Reklama
Reklama

Pragmatici aspoň podotýkají, že bezdětní opomněli vyprodukovat pracovní sílu zaručující hladký chod národního systému důchodového zabezpečení. The Economist nicméně tvrdí, že podobná standardní argumentace aspoň v západních podmínkách příliš nefunguje. V bohatých zemích nemá děti 15 – 20 procent žen a o trochu vyšší procentu mužů - a tenhle podíl stále stoupá. Důvody jsou různé, od zdravotních komplikací přes nenalezení vhodného partnera v pravou chvíli po zcela vědomé rozhodnutí si děti “nepořídit”.

Týdeník prochází jedno stigmatizující tvrzení na adresu bezdětných a vyvrací je. Pokud jsou bezdětní lidé sobečtí, proč mají tendenci přispívat větší množství peněz na charitu a zakládat větší množství charitativních organizací než běžná populace? Ve Spojených státech přispívají bezdětní na charitu o 10 000 dolarů víc. Podle týdeníku tak paradoxně aspoň mírně vyvažují skutečnost, že klasické rodiny s dětmi dělají obvykle vše pro to, aby udržely nebo zvýšily ekonomický status svých dětí, přičemž se spontánně snaží zabetonovat sociální prostupnost společnosti.

jarvis_5925bc52498ea3cb3ab81c4f
Prezidenta USA Donalda Trumpa na audienci u papeže Františka doprovodily první dáma Melania a dcera Ivanka • Autor: REUTERS

Ani kupa dětí zároveň nedělá z nikoho kvalitního člověka pečujícího dnem i nocí o společenské blaho. Docela dobře vidět je to právě na příkladech politiků: bezdětní jsou kromě Macrona také Angela Merkel, Theresa May nebo japonský premiér Shinzo Abe. A že by to z nich nutně dělalo méně důvěryhodné správce veřejných zájmů než z Donalda Trumpa, který zplodil dětí pět? Bezdětní politici aspoň „neotravují“ společnost podnikatelskými zájmy svých potomků nebo vlastními dynastickými ambicemi. Ostatně představit si dnes kandidaturu Ivanky Trump je docela snadné - a ještě veselejší to jistě bude, pokud by se měla třeba utkat se svou kamarádkou Chelseou Clinton.

Vážným argumentem je samozřejmě demografie. Nelze jistě popřít, že o stárnoucí bezdětné se bude muset postarat někdo jiný než živoucí výsledky přátelské směny vlastní DNA. The Economist ale tvrdí, že tenhle argument ve skutečnosti není tak přímočarý, jak se na první pohled může zdát. “K dlouhodobému udržení veřejného penzijního systému státy ve skutečnosti nepotřebují víc rodičů. Potřebují více dětí. Je tedy možné kombinovat vysoké zastoupení bezdětných ve společnosti s vysokou porodností, kdy rodiče mají více než jedno nebo dvě děti,” píše týdeník. V historické praxi to tak prý na Západě již mnohokrát fungovalo - a v Irsku, zemi s vysokým podílem bezdětných párů, to tak funguje dodnes.

A bezdětnost prý má i svůj společenský přínos. The Economist na tomto místě cituje sérii umělců včetně Jane Austen, kterou teď Britové nově umístili na desetilibrovku. “Málokdo uměl psát tak chytře o rodinných vztazích, i když se spisovatelka nikdy nevdala a neměla děti,” upozorňují novináři.

Reklama
Reklama