Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Sázka na roztomilost je vynálezem 20. století

Pravidelný výběr ze světových médií: Kumamon a zemětřesení • Nikdo už nemá rád hudbu • Co objevil Spotlight • Zadie Smith o brexitu

Autor: eva air
Autor: eva air

Smrt devětačtyřiceti lidí, patnáct set zraněných a desítky tisíc lidí, které byly nuceny opustit své domovy. Takovou bilanci si vyžádalo zemětřesení, které v půli dubna zasáhlo japonský ostrov Kjúšú. Zpráva rázem obletěla celý svět a na sociálních sítích se začaly objevovat nečekané reakce. Lidé z různých koutů planety vyjadřovali starost, zda při katastrofě nic nepřihodilo Kumamonovi: tedy okatému plyšovému maskotovi, který oblast propaguje v rámci cestovního ruchu.

Krátce po zemětřesení totiž měla místní samospráva plné ruce práce s řešením krize, takže přestala aktualizovat Kumamonův Twitter a půl milionů jeho followerů znejistělo. Kuriózní případ zdánlivé necitlivosti k lidskému utrpení uvádí článek The New Science of Cute v listu The Guardian, v němž se Neil Steinberg zamýšlí nad významem a důležitostí „roztomilosti“.

Kumamon – podobně jako třeba tuzemský Krteček – se vyznačuje všemi znaky, které rakouský vědec Konrad Lorenz popsal coby Kindchenschema. Zjednodušeně řečeno se pojetí toho, co považujeme za roztomilé, odvozuje od dětské fyziognomie (týká se ale de facto všech mláďat): naducané tvářičky, nízko posazené velké oči, vysoké čelo, drobný nosík a čelisti, zavalité paže a nohy, které ještě nejsou schopny zajistit stabilní chůzi.

Experimenty mimo jiné prokázaly, že pohled na roztomilou tvář vede v pozorovateli k většímu vylučování dopaminu, zároveň dochází ke zvyšování koncentrace a zaostření na jemnou motoriku. To všechno jsou schopnosti, které člověku pomáhají postarat se o malé dítě.

Sám koncept „roztomilosti“ a s ním spojené slovo byl přitom v britské kultuře neznámý až do 17. století. Cílené využití faktoru roztomilosti v umění a později i reklamním byznysu coby útoku na podprahové vnímání se stalo teprve výsadou 20. století.

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

„Referendum umocňuje ty nejhorší aspekty již tak nedokonalého systému demokracie tím, že se snaží obrovské spektrum složitých otázek dostat do velmi úzkých kategorií. Vše jako by se tu zintenzivňovalo – ultimátní demokracie! Palec nahoru, nebo palec dolů. Taková praxe však přináší velmi zavádějící výsledky. Dokonce i ti, co hlasovali pro odchod z Unie, měli po zveřejnění výsledku pachuť z toho, že jejich hlas přesně nevyjádřil jejich pocity. Pro svou volbu měli širokou škálu důvodů - a podobně rozpolcení byli i ti, kdo hlasovali pro setrvání v Unii.“

Tak popisuje své hořkost z výsledků britského referenda spisovatelka Zadie Smith (mj. Bílé zuby, Severozápad) v komentáři Fences: A Brexit Diary pro The New York Review of Books. Autorka, která ve svých knihách vždy tematizovala život v londýnských přistěhovaleckých komunitách, se zamýšlí na tím, co aktuální výsledek znamená pro multikulturní společnost a také s psychologickým vhledem romanopisce analyzuje motivace lídrů od Davida Camerona po Nigela Farage.

Nejnovější práce investigativní jednotky Spotlight, kterou loni zpopularizoval oscarový film, pochází z cyklu The Desperate and The Dead. Oněmí zoufalými a mrtvými jsou duševně nemocní lidé, pro něž není místo v ústavní léčbě – především kvůli drastickým snížením kapacit. Zůstávají v opatrovnictví svých rodin, které často při řešení krizových a sebevražedných ataků volají policii. Ta ovšem nemá pro zvládání podobných situací trénink a vypjatá setkání končí smrtí.

Spotlight tým došel k alarmujícímu zjištění, že téměř polovina (31 z 65) z těch, kteří v americkém státě Massachusetts za posledních 11 let zemřeli rukou policie, byli duševně nemocní, pokoušeli se o sebevraždu, nebo vykazovali jasné známky krize.

Je to důsledek jak chabého systému péče o duševně nemocné, kdy od sedmdesátých let ukončilo provoz 10 ústavů, tak nedostatečně připravených policistů. Mezi mrtvými je válečný veterán z Iráku, kterého policisté zastřelili v jeho obývacím pokoji před očima pětiletého syna, nebo dvaadvacetiletý mladý muž, který vyhrožoval sebevraždou, a pokusil se policistu napadnout nožem.

Je něco, co bys chtěl, aby se lidé dozvěděli o tvé hudbě a ještě se tě na to nikdo nezeptal? Tuto obligátní finální otázku mnoha rozhovorů položila rapperovi Vinci Staplesovi v nedávném interview pro Bomb Magazine i básnířka a kritička Simone White.

Stává se to málokdy, ale dostala na ni překvapivou a vlastně velmi pesimistickou odpověď: „Bylo by fajn, kdyby lidé hudbě skutečně naslouchali. Nikdo už ničemu pořádně nenaslouchá. Když umřel Kurt Cobain, všichni se mohli pominout. Největší hit Amy Winehouse byl o chlastu a drogách, no ale lidi byli překvapení, že umřela na chlast a drogy. První dvě Tupacova alba byla o umírání. Biggieho prvního dvě alba byla o umírání. A lidé ale byli překvapení, že umřeli. O hudbu už se nikdo nezajímá, ani o její tvůrce.“

Video:  Společnost Fox chystá dvouhodinový televizní remake kultovního sedmdesátkového muzikálu The Rocky Horror Picture Show a k dispozici už je první trailer.

Kulturní tip: V Uherském Hradišti začala tradiční Letní filmová škola. Největší nesoutěžní filmový festival v česku, který pořádá Asociace českých filmových klubů, se mimo jiné zaměří na Filipíny a nezávislý americký film. Mezi hosty jsou americká režisérka Julie Taymorová, slovenská herečka Emília Vášáryová a Ivan Passer. Program je opět rozdělený do šesti základních sekcí. Kromě zmíněných fenoménu připomene Luchina Viscontiho, představí nejdéle fungující ateliéry světa Ealing Studios, či němé počátky sci-fi. Akce potrvá do 30. července.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].