Denní menu

sobota 18. 3. 2017

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Christopheru Knightovi bylo pouhých dvacet, když se uchýlil do samoty lesů ve státě Maine, a po další čtvrtstoletí ho nikdo nespatřil. Neměl žádný plán, jen chtěl být sám. Necelý rok pracoval ve firmě, která instalovala alarmy do aut a nemovitostí, ovšem jednoho dne, bez toho, aby dal vědět svému šéfovi nebo vrátil nářadí, se vytratil. Vzal si výplatu a zmizel.

 Ronald Reagan byl prezident a zrovna došlo k havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Minul autem dům svých rodičů, aniž se rozloučil, nebo vůbec přibrzdil, a pokračoval dál a dál po stále menších a menších cestách. Dorazil až do lesů; dál už by auto neprojelo a na návrat do civilizace benzín stejně nestačil. Vystoupil, vzal si pár věcí, co si sbalil, a dál šel už pěšky. Mapu ani kompas neměl, jen batoh a stan.

Příběh Christophera Knighta do knižní podoby zpracoval Michael Finkel a sám jej také adaptoval do formy dlouhého čtení pro The Guardian. Pro život v ústraní bývají většinou tři různé důvody. Náboženské při hledání osvícení a lepšího spojení s vyšší silou, misantropické – zklamání z toho, jakým směrem se svět ubírá - anebo umělecké při hledání sebe sama daleko od davu. Knight nepatřil ani do jedné: „Nemohu vysvětlit své činy. Neměl jsem žádné plány. Na nic jsem nemyslel, prostě jsem to udělal,“ uvedl v rozhovoru s Finkelem, který se odehrál po 27 letech života v ústraní.

Jeho samotu ukončila až policie, která jej zadržela při krádeži jídla v kempu u jezera. Právě díky nim Knight vydržel tak dlouho přežívat a za ony dlouhé roky se průběžně vloupával do chatek rekreantů. Policie mu napočítala přes 1000 takových akcí. Prý se za to pokaždé styděl, ale neviděl jinou možnost.

Jeho zadržení vyvolalo senzaci a okamžitě dostal přes 500 novinářských žádostí o rozhovor. Všechny zajímala stejná otázka, s níž se lidé na poustevníky vždy obraceli: co se za tu dobu o samotě dozvěděl o sobě a o světě. K vyprávění si ale vybral jediného - jemuž během návštěv ve vězení začal vyprávět svůj příběh.

https://www.youtube.com/watch?v=rxiym71TlBI

Reklama
Reklama

 

Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

„Teď si zrovna píšu s Romanem. To je on,“ říká reportérka CNN Laurie Segall a otáčí na kameru telefon s fotografií, zatímco sedí na zadním sedadle taxíku a projíždí městem. „Neznáme se moc dobře, ale soudě už podle esemesek je to ten typ člověka, s kterým bych se ráda setkala,“ pokračuje s entuziasmem v hlase.

Vymění si pár zpráv, Roman odpovídá takřka okamžitě a na poslední otázku, kdy by se oni dva mohli setkat, napíše nejprve: „Příští týden“. Ale pak okamžitě dodá: „Dělám si srandu.“ A je to v tom vskutku velká dávka černého humoru. Že by se Laurie Segall s Romanem někdy setkala, je totiž naprosto vyloučeno. Roman je mrtvý.

Tak začíná reportáž z cyklu Mostly Human nazvaná Dead, IRL. Roman Mazurenko si to sám přál, a tak se jeho přítelkyně Eugenia Kudya po jeho smrti pustila do vytváření „chatbota“, tedy chatovacího robota, s nímž by mohla komunikovat stejně jako se skutečným Romanem.

Reklama
Reklama

Za pomoci jeho digitální stopy obsahující tisíce textovek, tweetů i facebookových statusů stvořila jeho avatara.  Přesně tak, jak to bylo zobrazeno v epizodě Přijdu hned v cyklu Černé zrcadlo, jíž se přímo inspirovala. A povedlo se jí to s takovou přesvědčivostí, že ji to až pohltilo: „V jeden okamžik jsem se přistihla, že jsem na party, ale jediné, co posledních třicet minut dělám, je to, že si s ním píšu.“

Reklama