Představa slabosti je pro Rusy noční můrou
Vzpoura čínských bezzemků • Rusko v recesi • Sebevražední piloti vzpomínají • Shakespeare zřejmě kouřil trávu
Ještě na jaře vyšlo ve Financial Times několik článků, v níž různí odborníci – včetně ruských - tvrdili, že ruská ekonomika se vyrovnala se sankcemi Západu lépe, než se čekalo, a že domácí výroba bude ze sankcí dokonce těžit. Nejnovější údaje však potvrzují spíše předpovědi kritiků ruské ekonomiky, která podle nich není dost flexibilní, aby odolala nepříznivým vnějším faktorům. Recese 4,6 % za druhý letošní kvartál jim dává za pravdu.
Komentátor FT Nick Butler se ve svém textu zabývá ruskou ekonomikou šířeji a tvrdí, že při klesajících cenách ropy, které jsou pro ni mnohem tvrdší ránou než sankce Západu, v podstatě nemá šanci se vzpamatovat. Energetika představuje čtvrtinu ruského HDP a 68 % obchodu. I když dnes Rusko vyváží 6 milionů barelů ropy denně, dostává za ně jen 40 % toho, co před dvěma roky. A další experti tvrdí, že cena ropy může klesnout z dnešních 50 dolarů až na neuvěřitelných 10 dolarů – mimo jiné díky zrušení sankcí vůči Íránu.
S plynem to není o nic lepší. Gigant Gazprom vytěžil letos nejméně plynu od zániku Sovětského svazu. Butler však z těchto údajů, jež by v našich končinách mohly vyvolat škodolibý úsměv, vyvozuje pochmurné závěry. Cituje novou knihu historika Iana Barnese Restless Empire, v níž je spousta map, které zaznamenávají vzestup Slovanů. Z knihy například plyne holý fakt, že Rusko po celou svou existenci bylo téměř neustále v konfliktu s některým ze svých sousedů. Válka na Ukrajině tedy není výjimkou ruské politiky, spíše její normou.
Špatná ekonomická situace Ruska a frustrace lidí může válečné nálady ještě povzbudit. Představa slabosti je pro Rusy noční můrou - a jak píše Dominic Lieven v úvodu k Barnesově knize: „Rusko je dnes slabší, než bylo téměř kdykoli za posledních 300 let.“
Úplně jinak se se svojí slabostí – přinejmenším v geopolitickém a vojenském smyslu – vyrovnávají Japonci. Takehiko Ena (92) měl v květnu v roce 1945 zemřít: byl vybrán jako pilot kamikadze, měl se svým letounem naloženým 800kilovou bombou narazit do americké lodi a vybuchnout spolu s ní. K jeho tehdejší lítosti se mu stroj pokazil nad mořem daleko od cíle a zachránil se na malém ostrově. „Věřili jsme, že jsme byli vybráni, abychom se obětovali pro svou zemi a ochránili naše blízké,“ vysvětlil Ena novinářům deníku The Guardian svůj dávný postoj. „Ale byli jsme všichni vyděšeni,“ dodal.
Dnes děkuje Americe, že po válce vnutila Japonsku ústavu, jež zakazuje válečnou orientaci země a že japonský císař se po svržení atomové bomby na Hirošimu vzdal (15. srpna) a nehnal zemi do další války. „Jsem za to velmi vděčný,“ říká Ena, který i díky tomu dnes žije. Japonská taktika kamikadze stála životy 3 800 pilotů – převážně mladíků, kteří byli často rekrutováni z univerzit. Svými nálety potopili japonští sebevrazi desítky amerických lodí, nicméně dodnes není jasné, jak „efektivní“ tato taktika opravdu byla.
Novináři mluvili i s dalším ze sebevražedných pilotů: Hisao Horiyama se na tuto misi sám přihlásil. Vypráví, že všichni kamikadze byli dobrovolníci a že on sám věděl, že nemá jinou volbu než zemřít pro císaře. „Tehdy jsme věřili, že císař a japonský národ jsou jedno a totéž.“
„Rozhodnutí Jaguáru potvrzuje přitažlivost Slovenska pro zahraniční investory – díky euru a silnému automobilovému průmyslu,“ tweetoval slovenský ministr financí Peter Kažimír. Indická firma vyrábějící slavný britský Jaguár totiž potvrdila, jak píše FT, úmysl postavit na Slovensku fabriku na auta - a zklamala tak Poláky i Maďary, kteří si rovněž brousili zuby na tuto investici přes miliardu eur, která má dát práci zhruba šesti tisícům lidí.
Bude to už čtvrtá velká automobilka u našich sousedů (dosud Volkswagen, Kia a Peugeot), což ještě zesiluje jednostrannou orientaci slovenské ekonomiky. Hrdost ministra Kažimíra na slovenské vítězství koriguje i polské ministerstvo, které podle slovenského Denníku N prohlásilo, že Slovensko „vyhrálo díky vysoké státní podpoře, kterou Varšava nechtěla nechtěla dorovnat“.
O vesnici Fuyou na jihu Číny příliš mnoho zpráv do globálních médií neproniklo. A to ani loni v říjnu, kdy tady výbuch lidové zlosti upozornil na přehlíženou tvář čínské modernizace: krádeže půdy venkovanům. Zdá se, že to, co je dnes třeba promítat v Číně televizním divákům před spaním, není Krteček, ale Sedm statečných.
Jak popisuje ve strhujícím textu Lucy Hornby z Financial Times, lidé z Fuyou se proti loupeži svých pozemků - ze kterých chtěl vládou krytý developer udělat jedno obrovské staveniště - bránili tři roky. Postavili kvůli tomu v ulicích i sousedské hlídky domobrany chránící místní proti útokům a zastrašování gangsterských bojůvek. Loni 14. října vzplála poslední bitva. Do obce najela kolona náklaďáků s muži v černých mundúrech označených (falešnými, jak se ukázalo) nášivkami „policie“, které již očekával rozhněvaný dav - varovaný před blížícím se nebezpečí telefonicky spřízněnými dušemi z městeček na trase.
V uličkách vypukl boj, hořelo pár aut, vesničané máchali motykami a kosami a lešenářskými trubkami proti obuškům a dřevěným tyčím najaté armády; na obou stranách byli první mrtví. Pak se lidem z Fuyou podařilo čtyři „policisty“ zajmout: svázali je do kozelce, hodili doprostřed cesty a vyzvali útočníky k odchodu. Když žádost nebyla vyslyšena, dav polil rukojmí petrolejem a zapálil. Policie s armádními posilami dorazila až později a celou oblast neprodyšně uzavřela. „Neměli jsme jinou možnost, jak se bránit,“ cituje Lucy Hornby jednoho z místních vzpomínajícího na říjnovou bitvu. „Kdybychom je nezabili, zabili by oni mnohem víc z nás.“
Jak píší Financial Times, bitva ve Fuyou byla výjimečná svojí krutostí, ale nikoli sama o sobě: krádeže půdy jsou nejčastější příčinou lidových nepokojů a vzpour na současném čínském venkově a v likvidovaných vesnicích kolem velkých měst po celé zemi.
Levná pracovní síla venkovanů utíkajících z vesnic do měst za lepším (nebo vůbec nějakým) výdělkem Čínu už třicet let radikálně urbanizuje a žene její ekonomiku vpřed. Za tu dobu se počet venkovského obyvatelstva zmenšil na polovinu (v roce 1980 tvořili venkované osmdesát, dnes 40 procent čínské populace) a jeho přínos k hrubému domácímu produktu klesl z jedné třetiny na devět procent.
„Na cestě“ z venkova do měst jsou tak doslova stomiliony lidí. Část z nich přitom neměla na vybranou: museli se sebrat a jít, protože jejich domov a půda, na které hospodařili, prostě zmizely. Čínská akademie sociálních věd odhadla jejich počet před čtyřmi lety na 40 - 50 miliónů z celkové čtvrt miliardy venkovské migrace. Každý rok se k této armádě podle Akademie přidají další tři miliony vyvlastněných bezzemků. Jak upozorňují Financial Times, nezávislé odhady jsou ještě mnohem vyšší: podle badatelů z pekingského Institutu technologie se počet lidí vyhnaných z jejich půdy dnes pohybuje kolem 120 milionů. Řada z nich dostane za tuto ztrátu kompenzaci, ale miliony dalších ne, anebo jen velmi nedostatečnou.
Důležité jsou přitom dvě věci. Za prvé: lidé narození na venkově jsou v čínském byrokratickém modelu registrovaní jako „vesničané“. Tato nálepka v dokumentech jim nedovoluje legálně se usadit ve městech a požívat veškerých práv a výhod městských „právoplatných“ usedlíků. Žijí tam načerno a ze svých mezd často živí kromě dětí i staré rodiče, kterým ztráta polí či záhumenků sebrala jakoukoli možnost příjmu. A za druhé - osobní vlastnictví půdy je v Číně zatím velmi nerozvinutá instituce. Půda je buď státní, nebo obecní - a lidé mají ke „svým“ pozemkům jenom uživatelské licence obnovované po určitém počtu let.
Podle studie globální neziskové organizace na obranu vlastnických práv Landesa přišla od 90. let o část, nebo dokonce všechnu svoji půdu plná polovina čínských venkovanů. A jak tvrdí výzkum Landesy: bezmála čtvrtina z postižených nedostala za svou ztrátu vůbec žádnou kompenzaci. Není divu, že počet násilných nepokojů a střetů s policií i developerskou ochrankou v posledních letech rapidně roste: lokální vlády totiž kvůli častým megalomanským plánům upadají do dluhů, které se snaží vyřešit právě prodejem obecních parcel.
A jak to dopadlo ve Fuyou? Vesnice byla úředně uzavřená dva měsíce, než policie dostala z vyslýchaných obyvatel informaci, kdo vzpouru - a upálení rukojmích - vedl. Tito lidé pak zmizeli a jejich rodiny dodnes nemají žádnou zprávu, co se s jejich blízkými stalo. Někdejší polnosti kolem vsi zastavěly haly a nádvoří obrovského „Panasijského prodejně-výrobního centra automobilových dílů“. Občané Fuyou dostali po své vzpouře předtím zamítanou kompenzaci, jejíž výši noviny neuvádějí.
Známá je ale výše denního platu, který měli za svůj nájezd na vesnici dostat falešní „policisté“. Developer jim slíbil 56 amerických dolarů za každý pracovní den. Jak vyšlo najevo, všichni útočníci včetně upálených rukojmí byli venkované z nejchudšího koutu stejné provincie, v níž leží Fuyou. Jde o oblast uhelných dolů, kde - i na Čínu mimořádně velké - znečištění vzduchu způsobilo epidemii tuberkulózy mezi tamními školáky. Nejmladšímu z upálených rukojmí bylo 18 let.
Speciální technologií vybavení vědci z Jihoafrické republiky objevili zbytky marihuany v hliněných dýmkách nalezených archeology na zahradě Williama Shakespeara ve Stratfordu nad Avonou. Což, jak píše anglický deník The Daily Telegraph, by mohlo naznačovat, že proslulý dramatik napsal možná některá svá díla „v rauši“.
Vědci v Pretorii použili metodu zvanou jednoduše plynová chromatografie-hmotnostní spektrometrie (PC-HS), která je schopná odhalit i původ zbytků v dýmce vykouřené před 400 lety. Na stole přitom měli 24 dýmek nebo jejich částí nalezených v dramatikově zahradě i různě ve Stratfordu; vše zapůjčené nadací spravující rodné místo Williama Shakespeara.
Konopí bylo nalezeno v osmi dýmkách, z nichž čtyři patřily věhlasnému spisovateli. Dvě dýmky nesly stopy kokainu, který se v Anglii 17. století běžně kouřil - nicméně ani jedna nepocházela ze Shakespearovy zahrady. „Je možné, že spisovatel byl obeznámen se škodlivými účinky kokainu,“ píše k tomu The Independent, „a možná dával přednost konopí jako rostlině stimulující jasnost a bystrost mysli.“
Kulturní servis: Serpico. ČT2 12.8.2015 21:55. Kriminální drama s Al Pacinem v hlavní roli vzniklo podle stejnojmenné knížky newyorského novináře Petera Maase, jenž v ní vylíčil skutečné osudy policisty Franka Serpica, který byl dlouholetým členem newyorského policejního sboru a v roce 1971 svědčil v rozsáhlém případu korupce proti kolegům.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
