čtvrtek 9. 8. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

V Rusku uvězněný ukrajinský režisér Oleg Sencov už 88 dní nejedl. Po téměř třech měsících bez přísunu potravin je jeho tělo v katastrofálním stavu, oznámila na Facebooku Sencovova sestřenice Natalia Kaplan. Novinářka žijící v Moskvě dostala zprávu o stavu svého bratrance od právníka, který byl Sencova navštívit ve vězení na sibiřském poloostrově Jamal.

Ukrajinský režisér Sencov sedí v ruském vězení už čtyři roky. Ruská policie ho zatkla v roce 2014 na Krymském poloostrově za údajné organizování protiruských teroristických aktivit. Sencov byl ve vykonstruovaném procesu spolu s dalšími odpůrci ruské invaze Krymu odsouzen ke dvaceti letům vězení. Letos 14. května května se Sencov rozhodl držet časově neomezenou protestní hladovku. Její ukončení podmiňuje tím, že Rusko propustí všech 64 ukrajinských politických vězňů držených v ruských věznicích.

Reklama
Reklama

Jak naznačuje dopis, který Sencov zaslal své sestřenici prostřednictívm advokáta, protestujícímu vězni pomalu docházejí síly. Po skoro třech měsících bez jídla zhubl o třicet kilogramů a hladina hemoglobinu v jeho krvi je velmi nízká, což se projevuje anemií a zpomalením pulsu srdce na 40 úderů za minutu. Průměrný srdeční puls má u mužů hodnotu kolem 75 úderů za minutu. „Píše, že se blíží konec, nemá tím ale na mysli propuštění,“ uvedla Kaplan.

Za propuštění Sencova se u prezidenta Vladimira Putina přimlouvala jeho matka, západní politici, řada organizací, stejně jako slavní filmařští kolegové jako třeba Pedro Almodóvar, Wim Wenders a Agnieszka Holland. Mluvčí Kremlu Drimtij Peskov ale tvrdí, že Sencov musí o milost požádat sám, aby měl šanci ji dostat. Něco takového ale Ukrajinec odmítá.

Sencov musí o milost požádat sám, aby měl šanci ji dostat.

Tweetni to

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Jestliže připustíme, že žijeme ve světě, v němž se neshodneme na definici toho, co je skutečné, pravdivé a možné (tuzemský příklad: třeba když předseda KSČM Vojtěch Filip v televizním rozhovoru lže o Miroslavu Pochem, a pak následně řekne, že skutečně lhal, ale co by nelhal, a prezident Zeman ho - oficiálně, samozřejmě, pravý důvod je jeho mocenská politika vůči sociální demorkacii - na základě vymyšlených argumentů odmítne jmenovat ministrem, což je obé tak neskutečné pohrdání pravdou, až to snad není možné), vyvstane před námi jedna gigantická otázka.

Jaktože pořád ještě existuje Wikipedie, a jaktože je pořád tak stejně skvělá jako dřív? Nad tím se zamýšlí americký časopis The Atlantic.

Reklama
Reklama

Wikipiedie je jeden z největších úspěchů internetu, a možná i lidstva vůbec. I dnešní denní menu se přizná, že bere Wikipedii jako v podstatě nerozporovatelný zdroj informací (co už je divnější, má i aplikaci na chytrém telefonu a je to ta nejpoužívanější), a není sám. Všimněme si, jak vysoko ve výsledcích hledání na Google vždy odkaz na Wikipedii visí. Zároveň je Wikipedie vystavěná tak, že by dnešnímu internetu, na němž se pohybují nejrůznější propagátoři alternativních faktů a jak-se-módně-říká trollové, měla podlehnout jako první - soubor vědění, který se doplňuje společným a relativně málo korigovaným úsilím, spoléhajícím na spolupráci kolektivu a dobrou vůli jednotlivce.

A přece drží. Atlantic to ukazuje na ve Spojených státu momentálně živém případu, kdy deník New York Times přijal na vysokou pozici Sarah Jeong, což je novinářka píšící o technologiích, která před zhruba pěti lety napsala celou řadu tweetů, v nichž se posmívá bělochům, že jsou bílí, a celkově je na ně zlá, což pravděpodobně považovala za vtipné. Respektive - za vtipnou odpověď na nenávist, která se na ní po celý život údajně snášela. Dnes už si, podle svých slov, nemyslí, že to byl dobrý nápad, a nemyslí si to ani její nový zaměstnavatel. Takzvaná alt-right ihned zahájila online kampaň, v níž Jeong vykreslila jako zavilou protibělošskou rasistku, vyzývali NYT, ať Jeong okamžitě zase propustí, jinak se zdiskredituje ještě víc, než je už teď zdiskreditovaný. (Deník na ně nedal a Jeong nepropustil.)

Spolu s tím se vedla takzvaná wikipedická editační válka. To je známá věc, na anglické verzi se takové boje o to, jak má článek vypadat, vedl třeba o hummus nebo Nikolu Teslu. Wikipedia má souhrn pravidel pro své přispěvatele, kterého se úzkostlivě drží. Jaké zdroje užívat a jaké ne. Co patří do biografie a co ne. Jak si udržovat odstup a neutrální stanovisko.

V případě Jeong šlo o to, zda do hesla o ní zahrnout i “kauzu tweetů”. Zmínit je v heslu na Wikipedii znamená, že s Jeong se až nadosmrti povlečou a součástí sdíleného vědění o ní bude, že se smála bělochům, že se snadno spálí, tak by asi radši měli žít v podzemí jako skřeti. Nezmínit je vůbec znamená pominout důležitou událost v jejím životě. Oba tábory měly pádné argumenty. Wikipedie není zpravodajský server, aby se chytal potenciální pěny dní a zdůrazňoval to, co se zdá být podstatné dnes, ale za rok už to tak nebude. Na druhou stranu - o jejích tweetech psala třeba i BBC, jistý wikipedický zlatý standard, co se zdrojů týče, takže je to podstatné a do hesla to patří.

Výsledkem “války” je následující text:

“In August 2018, Jeong was hired by The New York Times to join its editorial board as lead writer on technology, commencing in September. The hiring sparked a strongly negative reaction in conservative media and social media, which highlighted derogatory tweets about white people that Jeong had posted mostly in 2013 and 2014. Critics characterized her tweets as being racist; Jeong said that the posts were “counter-trolling” in reaction to harassment she had experienced, and that she regretted adopting that tactic. The Times stated that it had reviewed her social media history before hiring her, and that it did not condone the posts.”

Tweety jsou zmíněné. (Což je fér, protože se staly.) Joeng z celé věci nevychází jako nenávistná rasistka. (Což je fér, protože není.) Jak ukazuje tento příklad (a spousta dalších), jsme schopni nakonec nějakou sdílenou realitu vytvořit a Wikipedie je její poslední baštou. Wikipedii proto musíme držet palce, s hřejivým vědomím, že svět není tak hrozné místo, jak se jinde než ve wikiprostoru může zdát.

Reklama
Reklama