pondělí 14. 5. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Rozhodnutí odstoupit od jaderné dohody s Íránem je posledním hřebíčkem do rakve evropsko-americké aliance, píše americký magazín Foreign Policy. Od konce studené války spojenectví začalo odumírat - naživu ho dál nedržela strategická nutnost, ale sdílené hodnoty a respekt k poválečnému liberálnímu uspořádání světa. Ten silnější článek aliance, Spojené státy, však nyní o tyto hodnoty přestal mít zájem.

Proč je pro Evropu právě íránská dohoda tak důležitá? Kromě toho, že z čistě geografických důvodů dopadá neklid Blízkého východu na starý kontinent mnohem bezprostředněji než na USA (viz migrační krize), byla dohoda pro Evropu i důkazem, že pokud jedná soudržně, je schopna dosáhnout výsledků. Když administrativa amerického prezidenta George Bushe s Íránem vyjednávat odmítla, Evropa nestála tiše v pozadí, ale začala s Íránem jednat sama. Výsledkem byl návrh balíčku sankcí a pobídek, který nakonec převzal i Barack Obama. Dohoda měla snížit napětí na Blízkém východě tím, že Írán vytáhne z jeho revoluční ulity. V tom uspěla, píše magazín - a Evropa byla na dohodu patřičně hrdá.

Reklama
Reklama
Reklama

Jen několik hodin po Trumpově oznámení o odstoupení dohody tak vydali představitelé Francie, Německa a Británie společné prohlášení ujišťující, že dohoda zůstává platnou mezinárodní smlouvou podpořenou OSN. Otázkou je, co se stane, pokud USA uvalí sankce na evropské firmy, které by v Íránu chtěly dál působit. Odpoví EU nějakými protiopatřeními? Nebo se evropské firmy podvolí a stáhnou se?

Rozkol s Evropou, ztráta vlivu. Co znamená pro USA konec smlouvy s Íránem

Ani jedna ze stran nemá zájem spor eskalovat. I když však nakonec chladné hlavy nejspíše převládnou, Evropa bude směřovat k samostatnější diplomacii a bezpečnostní politice. Do centra debat se opět dostal třeba již tolikrát odložený plán na vytvoření společné evropské armády.

V tomto ohledu má EU nicméně podporu Američanů, Washington koneckonců dlouhodobě tlačí na to, aby Evropa na obranu vydávala více.  Samostatná zahraniční politika je ale něco jiného. Kromě íránské jaderné dohody se dnes Evropa a USA rozcházejí např. v přístupu ke klimatickým změnám či důrazu na lidská práva. Velkou – a aktuální – otázkou je budoucnost vzájemných obchodních vztahů.

Pro mnohé Evropany je znepokojivá představa, že budou muset čelit nějaké krizi, aniž by jim USA kryly záda - a bude trvat, než si na to zvyknou. Trump jim v tom ale nepochybně pomůže, což ostatně zaznívá i ve vyjádření jednoho vysoce postaveného evropského diplomata: „Když v USA dnes mluvíte o evropsko-amerických vztazích, vypadáte extrémně směšně. Nikoho v administrativě to nezajímá,“ uzavírá neveselý pohled Foreign Policy.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Na debatu o pohledu na rok 1918 v různých evropských státech, kterou pořádala Česká centra a knihovna Václava Havla, do Prahy přijel Christoph Prantner, šéfkomentátor předního rakouského deníku Der Standard. V pondělním menu nabízíme část rozhovoru, který se týkal tamního kancléře Sebastiana Kurze a toho, nakolik plní předvolební sliby zásadních změn.

Volební triumf Sebastiana Kurze vloni zaujal celou Evropu, především kvůli jeho mládí a stylu kampaně, která trochu připomínala tu Macronovu. Jak zatím v praxi vládne?

Reklama
Reklama
Reklama

Pořád je velmi populární, jeho konzervativci vcelku uspěli v zemských volbách, Kurzovo charisma nadále působí. Když se podíváme blíže, tak slib “nového typu” politiky, kvůli kterému byl zvolen, zatím neplní. Chtěl nejprve počkat na zemské volby, což z jeho pohledu dává smysl, ale brzy se bude muset do reforem pustit. Jinak začnou být zvláště konzervativně-liberální kruhy netrpělivé.

Co od Kurze jeho voliči nejvíce chtějí?

Velkou reformu. Kurz rozpoznal touhu po změně: stále více Rakušanů má plné zuby zavedeného konsenzuálního systému, kde se na tisících jednáních pracně hledají kompromisy - a výsledek bývá průměrný. Kurz naopak vyzařuje excelenci, nikoli průměr. Tím oslovil voliče, které začaly nudit kompromisy - ačkoli jsou tajemstvím rakouského úspěchu posledních padesáti let.

O co konkrétně jde?

Konkrétně se mluví o reformě federalismu, která by usnadnila vládnutí, o omezení vlivu zájmových svazů, o důchodovou reformu. Je otázka, zda se Kurz do těchto reforem opravdu odváží a stane se "transformativním" kancléřem, který zemi posune kupředu. Silný je též požadavek jeho voličů na omezení přístupu migrantů k některým sociálním dávkám. Třeba to, aby pracovní imigranti z jiných zemí EU neměli nárok na rakouskou výši přídavků pro děti, pokud tyto děti nežijí v Rakousku, ale ve vlasti rodičů. Zatím se ale do reality a zákonů mnoho nepřenáší, vláda spíše vede debatu o symbolických věcech typu zákazu nošení muslimských šátků ve školkách.

Kurzovým koaličním partnerem jsou nacionalisté ze strany Svobodných (FPÖ). Jak mění zemi?

Největším důsledkem Svobodných na rakouskou politiku vidím dlouhodobě v tom, že změnili způsob politické debaty v zemi. Je hrubší, emocionálnější, častěji iracionální. Spravují nyní ministerstva vnitra, obrany a zahraniční, ale zatím není jasné, jaký otisk zanechají. Nedávno jsme zažili velký a nesrozumitelný skandál na ministerstvu vnitra, kde cílem intrik nejspíše bylo dosadit vlastní loajální úředníky. Velká mediální pozornost ale vedla naopak k tomu, že z krize vzešla posílena stará byrokracie ministerstva a bezpečnostních složek. Svobodní chtějí získat větší přístup k mocenským pozicím ve státě, nikoli vytvářet poloautoritářský systém.

People cheer as top candidate of Austria's Peoples Party (OeVP) Kurz arrives to his party's…
Předvolební Vídeň • Autor: REUTERS

Svobodní jsou tradičně proti evropské integraci. Jak tedy mění rakouský přístup k Evropě?

Sebastian Kurz je přesvědčený, že evropská integrace leží v centru rakouských zájmů, že malé Rakousko potřebuje jednotný evropský trh, aby mělo ve světě vůbec nějakou váhu. Když jde o EU, tak je jasné, kdo je v této vládě kuchař a kdo číšník. Ministerstvo zahraničí vedené Svobodnými je torzo, agenda EU se přesunula na kancléřství, kde v evropské sekci pracuje snad 160 úředníků vedených Kurzem. Z jeho pohledu Rakousko jednoznačně patří k evropskému jádru. FPÖ občas něco prohlásí, ale tolik to neznamená.

V rámci reforem EU se samozřejmě otevírají konfliktní témata, třeba koncem minulého roku podepsaná zvýšená obranná spolupráce v EU. Je opravdu otázka, jak se dá posílení obranné složky EU spojit s neutralitou zapsanou v rakouské ústavě. FPÖ tohle téma zatím nerozehrála, možná nechtěla. Zkrátka odpor vůči EU u Svobodných existuje, ale nemyslím, že jsou kvůli tomu ochotní vzdát se vlády. Vedoucí kádry se umírnily: chtějí dokázat, že umí vládnout.

Svobodní mají podepsanou smlouvu o partnerství s Putinovým Jednotným Ruskem. Jak se to v praxi projevuje?

Rakousko po otravě Sergeje Skripala nevykázalo ruské diplomaty, což je často interpretováno jako ukázka vlivu Svobodných na rakouskou politiku. To - myslím - není pravda. Jde spíše o zájmy koncernu ÖMV, které byly i za minulých vlád v centru rakousko-ruských vztahů. Víc se toho zatím nedá říct. Vliv ministrů z FPÖ vidím hlavně v tom, že posunula pravidla toho, jak ministr mluví, jakým tónem se diskutuje.Veřejnost si na to zvykne a v otrávené atmosféře bude stále těžší hledat rozumné kompromisy.

Všude v západním světě se nyní mluví o tom, jak správně jednat s populisty: spolupracovat s nimi, anebo je odsunout na okraj? Jaký argument do této debaty přináší rakouská zkušenost?

Sečteno a podtrženo - a za důležité podmínky, že jsou v zemi silná, kvalitní média. Je správné spolupracovat a ve výsledku měřit práci populistů jejich věcnou politikou. Co slibovali a jaká je ve srovnání s tím realita? To by mělo být měřítkem. Není možné trvale vyčlenit z vlády stany, které mají v demokratických volbách třeba 30 procent hlasů. Pokud tedy nechtějí porušovat ústavu a zavádět autokracii.

https://www.youtube.com/watch?v=5xFykWerlZs

Reklama
Reklama