0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu20. 2. 20165 minut

Nechováme se podle toho, jací jsme. Naopak nás utvářejí zkušenosti

Odporné líbání • Kód ke štěstí • Zemřel Andrzej Żuławski • Ženský rock je lepší

Autor: Globe Media /  Reuters

Naše mysl, kterou po dlouhá tisíciletí utvářel velmi líný řemeslník zvaný evoluce, je prolezlá špatnými návyky. Zcela běžně odkládáme důležité úkoly, prokrastinujeme, marníme čas, tápeme v důležitých otázkách, vyhýbáme se problému a racionalizujeme si naše neproduktivní činnosti, jako když místo práce utíkáme k Facebooku. Tyto „kognitivní chyby“ se táhnou našimi životy a jsou příčinou typické moderní nevolnosti: kvůli čas promarněnému na Facebooku se pak cítíme mizerně, a i když chceme lépe jíst nebo chodit do fitka, neděláme to – a cítíme pak jsme frustrovaní a máme špatné svědomí.

Přesně takovou diagnózu současného člověka podává Centrum pro aplikovanou racionalitu (CFAR) v kalifornské Berkeley a nabízí k její léčbě čtyřdenní intenzivní kurzy s názvem Rozšíření komfortní zóny. Jich se zúčastnila i Jennifer Kahn a své zážitky a postřehy líčí ve vynikající reportáži The Happiness Code na serveru The New York Times.

Reklama

Motivačních kurzů a studijní literatury je na trhu nepočítaně, ovšem program CFAR se odlišuje tím, že svůj potenciál se tu člověk nepokouší rozvíjet spirituálními cestami, nýbrž přísně racionálně. Zázemí vedoucích kurzu i celého centra je především ve vědě, matematice a behaviorální ekonomii. Právě díky tomuto nastavení jsou kurzy mimořádně oblíbené mezi technickými typy, lidmi ze Silicon Valley a IT branže, což Kahn půvabně zachycuje v reportážních vstupech.

Kupříkladu v takových, kdy je každý účastník kurzu Rozšíření komfortní zóny vyzván, aby učinil něco, co je mu velmi nepříjemné, a sledoval reakce na sobě i na okolí. Produktový manažer Dropboxu se rozezpíval, jiný programátor se zase svlékl do půli těla a obcházel místnost s cedulí: Prosím, dotkněte se mě. Následně pak sdílejí své zážitky a docházejí k tomu, že si to vlastně velmi užili. To vše je motivováno myšlenkou, že se nechováme podle toho, jací jsme, ale naopak zkušenosti utvářejí a omezují naší možnou identitu.

Líbání je mikrokosmos nesčetných miniaturních odporností, které se potkávají v hlasitém nechutném mlasknutí. Je to dobrovolné rozhodnutí olizovat a cucat vše, čeho vám rodiče zakazovali se vůbec dotýkat. Je to souhlasné přijetí choroboplodných zárodků, částečně rozžvýkaného jídla a slizkých tělních tekutin z úst jiného člověka.“ Tak jeden z nejintimnějších projevů náklonnosti popisuje Chelsea G. Summers ve fejetonu Every Time We Kiss.

K jeho napsání ji inspirovalo setkání se dvěma milenci, kteří se odmítali líbat. Od prosté statistiky, jež tvrdí, že desetisekundový polibek může přenést 80 milionů baktérií, se autorka dostává až k rovině symbolické, která převažuje nad prostou fyzickou skutečností.

„Od pozdních sedmdesátých let to byly ženy, kdo dělal tu nejzajímavější, nejpoutavější, nejangažovanější, nejpřekvapivější a intenzivní hudbu. A to není ideologická pozice, mluvím pouze o tom, jak jsem reagoval na to, co jsem slyšel.“ To jsou slova jednoho z nejvlivnějších rockových kritiků posledních padesáti let Greila Marcuse, která říká v rozhovoru s Jenn Pelly pro internetový dvouměsíčník The Media.

Znalec Boba Dylana a autor zásadní esejistické publikace Stopy rtěnky – Tajná historie dvacátého století, jež pojednává o návaznostech punkového hnutí na dadaismus a situacionismus, popisuje ve zmíněném rozhovoru svoji fascinaci ženským rockovým triem Sleater-Kinney a také vysvětluje, proč muž nemůže být feminista a proč je Lana Del Rey punk podle všech definic.

Rozhovor se uskutečnil u příležitosti vydání Marcusových kompletních sebraných měsíčních sloupků Real Life Rock Top 10 z let 1986 až 2014. V nich se prostřednictvím deseti vybraných skladeb, filmů, reklam, románů, seriálů či jiných popkulturních objektů v širokých souvislostech rozepisuje o tom, jak vidí a slyší svět. Čtenáře může těšit, že počínaje uplynulým týdnem začínají tato osobitá měsíční shrnutí vycházet na serveru Pitchfork.

„Bude to film o ženě, která má sex s chobotnicí,“ nabízel původem polský režisér  Andrzej Żuławski producentovi v roce 1980 svůj chystaný film Posedlost. Temný hororový příběh z izolovaného západního Berlína, v němž se v hlavní roli objevila Isabelle Adjani a Sam Neil. Żuławski podlehl 17. února rakovině a právě starším rozborem filmu Posedlost, v němž nymfomanie, posedlost démony a úzkostmi nacházejí kulisy v městě poznamenaném studenou válkou, úmrtí připomíná na svém blogu Agata Pyzik.

Film, který vznikl ve zlaté éře exploatačních žánrů, si užil vcelku sžíravé kritiky a získal nešťastnou pozici snímku, který je příliš umělecký pro béčkové publikum, ale zase příliš trashový pro klubová kina. Postupem let si však Posedlost získala až kultovní status, což se mimo jiné projevilo i tím, že scénu zhroucení hlavní hrdinky pro svůj klip vybralo kanadské duo Crystal Castles.

Videa: Good To Love se jmenuje nová skladba a klip FKA Twigs, v němž zpěvačka nevyleze z postele.

25 let slaví video ke slavné písni Loosing My Religion od R.E.M. Težisér Tarsem Singh se v něm inspiroval  indickou kinematografií, Caravaggiem, Tarkovským - i saudkovským oknem.

Kulturní tip: Na server Bandcamp ve čtvrtek kdosi zavěsil parodické EP na tvorbu písničkáře Marka Kozeleka vystupujícího pod hlavičkou Sun Kil Moon. Ony tři skladby jsou dokonalé ve schopnosti vyhmátnout Kozelekův rukopis a manýry a také neuvěřitelně vtipné v banalizování jeho obsáhlých deníkových textů. Zvlášť když je uvádí skladba I Watched The Movie The Revenant With Leo DiCaprio. Skutečný Sun Kil Moon se navíc chystá do Prahy 17. června vystoupí v Lucerna Music Baru.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].