Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Ministru Babišovi unikají historické souvislosti

Zrazení Východoevropané • Donáška od Googlu • Co se děje v Makedonii • Zeď, nebo útok • Co bylo na Ellis Islandu

Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský

Jeden z nejlepších analytiků východní Evropy Ivan Krastev vysvětluje Američanům v New York Timesproč jsou Východoevropané tak ostře naladěni proti uprchlíkům. Lidé mají pocit, že byli zrazeni, protože po 25 letech jsou stále hodně pozadu za Západem. Myslí si, že oni jsou ještě pořád ti, jimž se má pomáhat, píše Krastev: „Jako chudí příbuzní západních Evropanů říkají: jak může od nás někdo očekávat solidaritu?“

Imigranti protestují v Budapešti • Autor: Globe Media /  Reuters
Imigranti protestují v Budapešti • Autor: Globe Media / Reuters

To, co vidíme, však není nedostatek solidarity, ale srážka různých solidarit - národní, etnické a náboženské - proti našim závazkům jako lidských bytostí. Krastev je původem Bulhar a poukazuje na to, že populace v Bulharsku má do roku 2050 klesnout o 27 %. „Poplach z hrozby etnického mizení je cítit v mnoha malých zemích východní Evropy,“ vysvětluje.

Příchod uprchlíků je pro ně signálem, že jejich národy jsou na ústupu a odmítají si přiznat, že budou potřebovat migranty, aby si v budoucnu udržely ekonomiku. „Když sledujete v televizi zprávy o protestech starých lidí ve vesnicích, kde se v posledních dekádách nenarodilo ani jedno dítě, srdce vám puká z obou stran: uprchlíci, stejně jako staří a osamělí lidé, pozorují, jak se jim hroutí svět,“ píše Krastev.

Podle komentátora se stává zřejmým, že uprchlická krize ohrožuje Evropskou unii více než krize eura nebo ruská anexe Krymu - a že propast mezi Západem a Východem Evropy je stále hlubší.

Vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš (ANO) v úterním rozhovoru pro Hospodářské noviny, jehož velká část se týkala imigrační krize, odpálil svoji obvyklou slovní nálož namíchanou z nesmyslných návrhů, populistických výkřiků i nepodložených obvinění.

Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš • Autor: ČTK
Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš • Autor: ČTK

Babiš měl i světlé chvilky, ale vzniklé spíš omylem. Třeba v odsudku opovrhovaných „ekonomických migrantů“ mimoděk přesně vystihl jejich motivy, když řekl, že jde o „svobodné lidi, kteří se rozhodli žít lépe“. Jak z předchozích výroků, tak z tohoto rozhovoru ovšem hlavně vyplývá znepokojivá skutečnost. Babiš neví – nebo předstírá, že neví – ani v základech, jak funguje a jaké má pravomoci Severoatlantická aliance či Evropská unie. Jinak by vážně nemohl navrhovat, aby armády NATO strážily hranice EU.

Kromě toho mu unikají i některé historické souvislosti, což mu nicméně nebrání, aby s nimi po libosti neoperoval. Ministr financí tak kupříkladu navrhuje, aby EU zřídila svoji verzi amerického Ellis Islandu. Na ostrově u New Yorku vybudovaly americké úřady zařízení, jímž od konce devatenáctého do poloviny dvacátého století procházeli migranti. Jenže šéf ANO míří i tady zcela mimo. Ellis Island není symbolem přísné imigrační politiky, je to přesně naopak: dodnes výstižně symbolizuje zemi, která otevřela náruč lidem prchajícím před politickým či náboženským útlakem, válkami i chudobou (ano, Amerika byla taky zaplavená „ekonomickými migranty“, třeba Iry, které doma už nebavil hladomor).

Část žadatelů samozřejmě americké úřady odmítly a v různých obdobích platila různá omezení (koncem 19. století třeba USA několik let odmítaly čínské imigranty), ale celkem zařízením prošlo dvanáct milionů lidí a dnes se odhaduje, že až čtyřicet procent ze tří set milionů Američanů má mezi svými předky alespoň jednoho, jehož americký sen začal právě tam.

Moldavsko je už léta mimo pozornost evropských médií; konec konců, je to malinká a chudá země mezi Ukrajinou a Rumunskem. Novinářka Anna Nemtsova z The Daily Beast  si ale správně všímá, že se tam dějí zajímavé věci. O minulém víkendu se na náměstí sešlo na třicet tisíc demonstrantů, kteří požadují rezignaci vlády, nové volby a vyšetření obřího korupčního skandálu, kdy ze tří bank v zemi zmizela miliarda dolarů – to je 12 % ročního HDP. Vláda musela těmto bankám pomoct, aby se nezhroutily, to však roztočilo spirálu inflace a místní měna oslabila o 20 %.

Analýza známé detektivní agentury Kroll - pamatujete? tu si kdysi objednal Karel Schwarzenberg na prozkoumání korupční kauzy kolem Jiřího Čunka – poukazuje na údajného viníka, jímž má být jeden z nejbohatších Moldavanů, mladý milionář Ilan Shor, ale také na to, že do celé věci je nějak zapletena i vláda.

Zajímavé na celé kauze je, že policie se vůči demonstrantům, kteří mávají vlajkami EU, Moldavska a Rumunska (mnozí chtějí připojení země k Rumunsku, které začíná být symbolem tvrdého boje s korupcí), chová velice slušně. Je to proto, že vláda má z lidu strach. Ministři neustále „schůzují a přemýšlejí, jestli mají rezignovat nebo zůstat ve funkcích“, popisuje místní novinář Vladimir Soloviev.

Trochu děsivý článek napsal do The New York Times Thomas Friedman, dříve reportér z Blízkého východu a dnes jeden z nejznámějších komentátorů planety. Jedinou nadějí pro nás čtenáře je, že se autor v posledních letech párkrát seknul se svým optimismem – snad se teď mýlí i ve svém pesimismu.

Leonardo DiCaprio proti klimatickým změním • Autor: Globe Media /  Reuters
Leonardo DiCaprio proti klimatickým změním • Autor: Globe Media / Reuters

Píše například: „Některé velké tektonické desky se daly do pohybu a lidé to pod svýma nohama cítí.  Svět se nově dělí do oblastí řádu a chaosu -  a poprvé za velmi dlouhou dobu nemáme odpověď pro všechny, kdo se snaží ze světa chaosu přestěhovat do světa řádu… A je to teprve začátek.  Tři nejsilnější síly planety – Matka Příroda (klimatické změny, úbytek biodiverzity, populační růst v rozvojových zemích), Moorův zákon (exponenciální zvyšování síly mikročipů a obecněji technologií) a trh (globalizace svazující svět stále blíže k sobě) – se daly do mimořádně rychlého, navíc simultánního pohybu.

Tato kombinace zvyšuje stres v silných státech a rozbíjí ty slabší. A jako první se rozpadají ty, které jsou nejvíce umělé: ty, jejichž hranice jsou vesměs rovné čáry narýsované bez ohledu na etnické, kmenové, náboženské reality a jejich vůdci minulých 60 let plundrovali národní zdroje, místo aby se snažili vytvořit společnou občanskou identitu.  Když jejich železné pěsti padnou (v Libyi a v Iráku s naší pomocí), pak tyto nepřirozené celky nic nedrží pohromadě.“

A jaké tedy Friedman nabízí řešení? Velmi vyostřené: „Jen absorbování stále většího počtu uprchlíků není řešením. Když budeme upřímní, tak máme jen dvě možnosti, jak proud uprchlíků zastavit, a nechceme si vybrat ani jednu. Buď postavíme zeď a izolujeme oblasti chaosu. Anebo je okupujeme, porazíme „bad boys“ a vybudujeme nový řád založený na skutečném občanství, což je ale obrovský projekt na dvě generace.  Jen si namlouváme, že existuje i udržitelná a snadná třetí cesta: přijímat více uprchlíků nebo někde vytvořit bezletové zóny.“

Google oznámil, že se pouští do posledního obchodu, kterému se doposud nevěnoval – tedy s výjimkou nelegálního obchodu s plutoniem, a to ještě kdo ví jestli.  Jeho nově spuštěná služba Google Express je v zásadě obyčejná doručovací služba čerstvých potravin.  Jak píše agentura Bloomberg, Google se snaží odpovědět na projekt Amazon Prime a na úspěch menší firmy Instacart, taktéž doručovací služby.  Rozrůstání obřích firem do všemožných oblastí, které s jejich původním zájmem neměly nic společného, tedy pokračuje.

Autor: ČTK, AP
Autor: ČTK, AP

Naprostá novinka to není - Google potraviny už doručovat uměl, ovšem pouze balené, nikoliv čerstvě utržené s třpytivou kapkou ranní rosy. Svou “balenou službu” nyní rozšiřuje do šesti států americkém středozápadu, “čerstvou službu” zatím bude testovat kde jinde než v San Franciscu; do konce roku přibude ještě jedno velké město.

Pro českého čtenáře je to zatím jen teoretické čtení, všechny tyto experimenty velkofirem probíhají jen na území Spojených států. To neznamená, že by si ani Češi nemohli nakoupit přes obrazovku. Jmenujme třeba úspěšný český Rohlík. Příchod velkých korporací se ale blíží.

Co dělají bohaté arabské státy pro uprchlíky? Tuto otázku si pokládá Mardo Soghom na webu the Atlantic.  Zatímco státy jako Libanon nebo Jordánsko, které nejsou ekonomicky nejsilnější, zaujímají první dvě příčky v počtu přijatých uprchlíků na počet obyvatel, Katar nebo Spojené arabské emiráty nepřijímají nikoho. Poskytly sice Libanonu, Jordánsku i Turecku finanční pomoc, ale vlastní plán na řešení imigrační krize nemají.

Kurdští syrští uprchlíci na turecko-syrské hranici nedaleko města Suruc. • Autor: Globe Media /  Reuters
Kurdští syrští uprchlíci na turecko-syrské hranici nedaleko města Suruc. • Autor: Globe Media / Reuters

Saudská Arábie, Kuvajt, Spojené arabské emiráty, Katar, Omán a Bahrajn jsou ekonomickými mocnostmi arabského poloostrova.  Součet HDP zemí Perského zálivu činí zhruba dva biliony dolarů. Vzhledem k tomu, že tyto státy nejsou signatáři uprchlické konvence OSN z roku 1951, je pro uprchlíky za Sýrie velmi náročné požádat tu o azyl.

Složitou cestu takového syrského běžence hledajícího azyl popsal web listu The Washington Post. Musí nejdříve zažádat o vízum, což je však vzhledem k současnému stavu v zemi téměř nemožné. Podle BBC jsou jedinými zeměmi, do kterých může cestovat bez víza, Alžírsko, Mauritánie, Súdán a Jemen, které jsou buďto velmi vzdálené, nebo jsou samy postiženy konflikty a ekonomickou krizí.

Našli se však jednotlivci z řad bohatých Arabů, kteří se na pomoci uprchlíkům chtějí aktivně podílet. Egyptský miliardář Naguib Sawiris začátkem září na svém twitterovém účtu napsal, že by byl ochoten odkoupit od Itálie nebo Řecka ostrov, na kterém by vytvořil domov pro uprchlíky.  Jmenoval by se Hope, tedy Naděje. Uprchlíci by zde mohli zůstat, nebo jen přečkat, dokud se nebudou moci vrátit do svých zemí.

Video: Server Aeon s filozofem Timem Maudlinem o tom, zda se ptát, co bylo před Velkým třeskem.

Kulturní tip: Toyen: Vidím, neboť je noc. Museum Kampa, Praha, 5. 9.–3. 1. Meda Mládková oslavila šestadevadesáté narozeniny a při té příležitosti v Museu Kampa otevřela projekt věnovaný malířce Toyen, s níž se kdysi v Paříži osobně setkala a jíž ve svém exilovém nakladatelství Edition Sokolova později vydala první francouzskou monografii. „Fascinovala mě svou nespoutaností: těžkým dětstvím, kdy prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá, brzkým odchodem z domova v šestnácti letech. Postavením se na vlastní nohy. Zkrátka přitahovala mě svou odvahou, vzdorem proti všemožným autoritám, tím, že žila po svém,“ uvádí k Toyen Meda Mládková, která to má s autoritami dost podobně.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].