Dramatičtější dopady než rakouské prezidentské volby bude mít pro Evropu výsledek druhého nedělního hlasování, italského referenda o změně ústavy. Premiér Matteo Renzi chtěl zefektivnit italskou demokracii: oslabit Senát a převést víc pravomocí na centrální vládu. Voliči však návrh jednoznačně odmítli a Renzi rezignoval.
Zajímavě o tom v německé televizi ARD hovořil novinář deníku Die Welt Dirk Schümer, který od konce 90. let v Itálii žije. Současný italský systém, v němž je Senát stejně silný jako poslanecká sněmovna, vede k politické paralýze: trvá běžně i 500 dní, než předložený zákon projde všemi hlasovacími koly. Renziho návrh byl přes nedokonalost snahou léčit tuto nemoc Itálie; snahou ukázat, že se velká evropská demokracie dokáže sama reformovat.
Výsledek ukázal, že to Itálie nedokáže. Při hlasování přitom nešlo jen o věcný návrh ústavních změn. Využili jej Renziho kritici zleva i zprava včetně Silvia Berlusconiho, kterým šlo hlavně o svržení vlády. Taktéž se dle Schümera projevil anarchistický duch Italů, kterým je moc podezřelá, zvláště pak její větší koncentrace v premiérském úřadu. Nyní je tedy na místě otázka, co Renziho pád znamená pro EU a pro euro.
“Důsledky pro Evropu nejsou tak očividně dramatické jako důsledky červnového referenda v Británii… Italové jednoduše odmítli složité ústavní změny, které i řada expertů považovala za špatně připravené. A přesto Brexit a Renziho rezignace patří do toho samého příběhu: evropský projekt je pod bezprecedentním tlakem a v dlouhodobém pohledu může italská krize představovat vážnější hrozbu přežití EU než Brexit,” píše slavný komentátor Gideon Rachman ve Financial Times.
Itálie totiž patří k zakládajícím zemím EU a na rozdíl od tradičně euroskeptické Británie patřila vždy k velkým zastáncům integrace. Změnila to však dlouhodobá ekonomická stagnace a vlekoucí se krize eura: 40 procent mladých Italů je bez práce, po roce 2008 klesla průmyslová produkce o 25 procent. Za to dávají Italové vinu německé politice tvrdých úspor a reforem - a také migrační krizi, v níž pociťují nedostatek solidarity od jiných částí EU (zvláště pak středoevropských).
“V tomto kontextu je dost možné, že Matteo Renzi bude jedním z posledních italských premiérů, kteří přestavovali tradičně proevropské naladění Itálie,” píše Rachman o mladém premiérovi. Díky němu Itálie v očích zbytku Evropy po letech směšných vlád Silvia Berlusconiho opět působila jako seriozní země. Renziho brala vážně Angela Merkel, ač se v evropské politice stal hlavním kritikem jejího přístupu k řešení eurokrize.
“Poslední dobou i Renzi směrem k Bruselu hovořil drsnými slovy, což byl pochopitelný projev ztráty iluzí a pocitu, že mu zbytek Unie odmítá pomáhat se stovkami tisíc uprchlíků připlouvajícími k italským břehům,” píše Rachman, “přesto zůstával přesvědčeným Evropanem. To se však nedá říct o opozičních stranách, které teď čekají na svou šanci.”
Pokud nyní Itálii čekají předčasné volby, může v čele třetí nejdůležitější země EU a eurozóny stanout třeba populistický komik Beppe Grillo, jehož hnutí Pět hvězd by nyní volila třetina Italů. K jeho hlavním slibům patří referendum o vystoupení z eurozóny. Víkendové referendum a Renziho rezignace tedy mohou spustit řetěz událostí, které ohrozí i jednotnou měnu.
- Matteo Renzi nastoupil k moci s vizí zásadní proměny Itálie. Více se o něm dočtete v loňském vynikajícím profilu týdeníku The New Yorker.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
