Když zemřít, tak s houbičkami

O renesanci psychedelik v psychiatrickém výzkumu a terapii se mluví už pár let. Neexistuje ovšem lepší potvrzení, že nějaký fenomén skutečně existuje, než obsáhlý text v magazínu New Yorker. Ten aktuální nazvaný Trip Treatment se věnuje zejména experimentálním studiím s psilocybinem, tedy látkou obsaženou v halucinogenních houbičkách lysohlávkách.

Po několika dekádách, kdy se ve většině zemí světa kdysi nadějný výzkum zastavil, v posledních letech úřady vědcům povolili podávat psilocybin smrtelně nemocným lidem ke zmírnění úzkosti a strachu ze smrti. Výsledky jsou nad očekávání pozitivní. Přísně kontrolovaný experiment, při němž pacient leží v příjemném prostředí, se sluchátky s evokativní hudbou na uších a za stálého dohledu dvou terapeutů, hodnotí většina z nich jako přelomovou zkušenost.

„Po prvních deseti dvaceti sezeních jsem myslel, že to lidé předstírají,“ řekl autorovi článku výzkumník Stephen Ross. „Říkali věci jako ´Pochopil jsem, že láska je nejmocnější silou na planetě ´ nebo ´Setkal jsem se se svojí rakovinou, černým oblakem kouře´. Lidé, kteří byli ze smrti vyděšení, se přestali bát. Fakt, že pouhé jedno podání drogy může mít tak dlouhodobý efekt, je bezprecedentním zjištěním. V oblasti psychiatrie jsme nikdy nic takového nezažili.“

On a jeho kolegové se snaží své poznatky interpretovat mimo rámec spirituality, k níž psychedelické zkušenosti často odkazují. Pracují spíše s neurovědeckým poznáním mozku a zákonitostmi lidského ega, které změněné stavy vědomí dokážou transformovat. Nadějné možnosti, které v posledních letech kromě psilocybinu slibují i další podobné látky z rodiny nelegálních halucinogenů, vznášejí jednu otázku: Mají být tyto existenciální zkušenosti vyhrazeny jen umírajícím nebo traumatizovaným lidem? A jak to lze dlouhodobě obhájit? Přestože se dnešní výzkumníci snaží úzkostlivě neopakovat chyby 60. let, kdy se psychedelika velmi rychle rozšířila z laboratoří do ulic, je jasné, že téma jejich širší dostupnosti brzy zaklepe na dveře.

Může mít jedno dítě tři biologické rodiče? Správná odpověď zní po minulém týdnu – ano. Tedy alespoň v Británii. O novinku se postarala zejména Sharon Bernardiová, matka, která postupně ztratila sedm dětí kvůli vzácné dědičné nemoci. Právě její smutný osud posunul kupředu snahy o uzákonění možnosti nahradit při umělém oplodnění ve zkumavce část poškozené DNA rodiče „kouskem“ od zdravého dárce, aby dítě neneslo dědičnou dispozici k nemoci. Minulý týden tento postup schválila britská Dolní sněmovna, od platnosti jej dělí už jen hlasování Sněmovny lordů.

Novinka - o níž podrobně píší britský Guardian či americký Washington Post - by mohla pomoci téměř třem tisícům britských matek, jimž hrozí přenos dědičné nemoci na dítě. Změna – první svého druhu na světě – ale vyvolává spory. Protestuje proti ní anglikánská církev i někteří bioetici, kteří mluví o začátku éry „designových dětí“. Obavy z budoucnosti, v níž věda dokáže zásahem do genetické informace nejen odstraňovat nemoci, ale také ovlivňovat vlastnosti nebo vzhled potomka, zkrátka sílí.

Experti nicméně uklidňují, že aktuální manipulace, k níž dali poslanci souhlas, není zdaleka taková, aby opravňovala tvrzení o třech biologických rodičích. „Ovlivněna bude ve skutečnosti méně než jedna desetina procenta genomu,“ vysvětlila reprodukční etička Gillian Lockwood. „A není to část, která by určovala, kým jsme.“ Přesnější je tedy mluvit o dítěti s 2,001 rodiči - což už ale nezní tak dobře.

Nechutné činnosti se dělí na dvě kategorie: a) nechutné činnosti, které dělají nechutní lidé b) nechutné činnosti, které dělají skoro všichni. A nekorunovanou královnou těch druhých je bezpochyby šťourání se v nose.

Jak píše BBC ve své analýze tohoto fenoménu, v průkopnické studii z 90. let se k této aktivitě přiznalo 91 procent respondentů. Ovšem jen něco málo přes jedno procento z nich připustilo, že se šťourání oddávají každou hodinu svého bdělého života. Jen dva z tisíce dotázaných pak připustili, že jim záliba ve vydloubávání zaschlých nosních hlenů komplikuje život. A jiní dva uvedli, že intenzivním praktikováním vyhloubili díru z jedné nosní komory do druhé, což je chvíle, kdy přestává legrace.

Mladší studie z indického Bangalore pak přinesla další zajímavé informace. Tentokrát se výzkumníci zaměřili na teenagery. Zjistili, že nosní šťourání nijak nesouvisí se sociálním statusem, je populární napříč populací. Dvanáct procent ze zkoumaného vzorku studentů dokonce připustilo, že rhinotillexomanii, jak se činnosti říká odborně, provozují nikoli v zájmu čistého nosu, ale prostě proto, že je to baví.

O důvodech široké obliby nemají vědci dosud jasno. Šťourání (nepřekračuje-li rozumnou frekvenci) není příznakem obsedantně-kompulsivní poruchy, jakým bývají související činnosti, třeba kousání nehtů. Tedy, jde pochopitelně o činnost trochu neurotickou, ale v rozumné míře. Jedno z možných vysvětlení říká, že šťouráním naplňujeme naší nutkavou potřebu uklízet – nos je místo, které pro tento účel máme neustále po ruce.

Jde ale především o činnost zábavnou, což dobře ukazuje případ dvou indických vědců, kteří za svou práci na poli rhinotillexomanie dostali alternativní Ig Nobelovu cenu (Uděluje se za výzkum, který lidi dokáže nejvíc rozesmát.) Doktor Chittaranjan Andrade na slavnostním ceremoniálu prohlásil: „Někteří lidé strkají nos do cizího byznysu. Já strkám svůj byznys do cizích nosů.“

Video: Podívejte se na krátký film o terapii psilocybinem:

Kulturní tip: ČT i letos nabízí přímý přenos z Grammy Awards. Vyhlášení vítězů 57. ročníku tlumočí Dana Hábová a komentuje Jan Rejžek. Ceremoniál v Los Angeles začíná ve 2:00 v noci z neděle na pondělí na ČT art, sestřih z něj pak odvysílá stejný kanál 3. března ve 20:20. Nejvíc šancí na zlaté gramofonky má trojice Beyoncé, Pharrell Williams a Sam Smith, jež obdržela shodně po šesti nominacích. Čtyři má zpěvačka Sia, jejíž profil najdete v pondělním Respektu.