sobota 26. 5. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Pro někoho je osamělé pojídání špaget přímo z hrnce či nabíraní nutelly ze sklenice skrývanou radostí po návratu z mejdanu. Ovšem pravidelné pojídání o samotě, to už je jiná kapitola. Právě tento faktor totiž ční nad všemi ostatními při měření nedostatku pocitu štěstí. Druhým faktorem pak je duševní nemoc, to však není tak překvapující zjištění.

Nová studie Oxford Economics, již na serveru The Guardian shrnuje Jenny Stevens, totiž došla k pozoruhodnému poznání: že lidé, kteří jedí o samotě, vykazují o 7,9 bodu nižší skóre v pocitu štěstí, než je průměr ostatních. Výzkum byl proveden na vzorku 8 250 dospělých Britů. Studie samozřejmě nenaznačuje, že tu přímá souvislost mezi jedením ve společnosti a pocitem štěstí. Pouze se ukázalo, že čím více lidé jedí s ostatními, tím spíše se cítí šťastní a spokojení se svými životy. A stejně tak vyšlo najevo, že lidé, kteří jedí ve společnosti, mívají širší síť přátel a sociální okruh.
Ovšem naplno řečeno, proč jsou lidé, kteří jedí pohromadě s ostatními, šťastnější? „To prostě nevíme,“ přiznává Robin Dunbar, profesor psychologie z Oxfordské univerzity. Společné jídlo s přáteli je rituál, kde se člověk obecně cítí dobře, a situace sama podporuje produkci endorfinů v mozku. „A na psychologické úrovni už jen to, že máte přátele, vás činí šťastnější,“ dodává Dunbar.

Reklama
Reklama

Člověk je společenský tvor a jeho interakce je primárně založena na kontaktu tváří v tvář. To potvrzuje jiný výzkum, který tvrdí, že u lidí, kteří nahradili osobní kontakt s rodinou a přáteli textovými zprávami, chatováním či maily, se může zvýšit riziko deprese až dvojnásobně. A nejde pouze o duševní zdraví.

Dunbar se opírá o analýzu, která zpracovávala nejlepší vyhlídky pacientů na to, že přežijí 12 měsíců po infarktu. „Dva zdaleka nejdůležitější ukazatelé jsou počet a kvalita přátelství, jaká udržujete – a pak to, že se vzdáte kouření,“ tvrdí Dunbar. „Můžete jíst dle libosti, poflakovat se a nesportovat, pít alkohol - efekty těchto aktivit jsou v porovnání s těmito dvěma faktory mnohem skromnější.“

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Stalo se z něj něco vskutku warholovského: časopis o celebritách jako umělecké dílo, v němž právě jejich sláva byla výchozí surovinou. Slavní lidé – často ovšem slavní pouze tím, že byli slavní - byli ze své podstaty zajímaví, tak proč s nimi nevést konverzaci? Tak popisuje Michael Schulman výchozí myšlenku unikátního časopisu Interview v komentáři pro The New Yorker, který je svého druhu nekrologem za tímto magazínem i jednou érou popkultury.

V roce 1969 jej stvořil výtvarník Andy Warhol a nedlouho před padesátým výročím se Interview poroučí z mediální scény. A vlastně poněkud neslavně – zmítané soudními spory ohledně nezaplacených honorářů a otřesené konflikty s bývalými spolupracovníky. Přesto jde o smutnou zprávu podobnou té, jako když zavře kdysi kultovní punkový klub, který člověk kdysi miloval, ale posledních deset let ho nenavštívil.

Reklama
Reklama

Časopis přezdívaný „Křišťálová koule popu“ pro schopnost vyhmátnout vše cool si své zlaté časy užil v období, kdy New Yorku vládla disko scéna okolo Studia 54 a o kus dál se v klubech Mudd či CBGB dařilo punku. Základní ingrediencí Interview se staly rozhovory, které různé celebrity vedly mezi sebou. Editoři je k sobě vybírali tak, jako když malíř míchá barvy na paletě.

Místo novináře tak třeba rozhovor s Jackem Nicholsonem vedl filmař a výtvarník Julian Schnabel na témata, jež byla často velmi nenovinářská a zdánlivě banální. Přesně tuto tradici odstartoval Warhol, který svému neustále zapnutému diktafonu přezdíval „moje manželka“ a pro zpovídané partnery chystal otázky od prostých „Co jste měl k snídani“ až po velmi intimní dotazy.

Vizuálně však více než Warholovi vděčilo Interview za svoji atraktivní podobu Richardu F. Bernsteinovi. Ten od roku 1972 do druhé půle osmdesátých let vytvořil tucty portrétů a obálek. Charakteristickým stylem, kdy přes fotografie maloval rozjásanými pastelovými barvami. „V jeho podání vypadá slavný úplně každý,“ tvrdil Warhol o Bernsteinovi, který zemřel na komplikace spojené s AIDS.

Po Warholově smrti ztratilo Interview mnohé ze své výstřednosti a v posledních letech – s oslabujícím trhem - se více než na rozhovory začalo orientovat na módní fotografii. Tři čísla z let 1988 si Schulman nechal kdysi zarámovat; teď se zprávou konci časopisu prý pocítil chuť sundat je ze zdi a prolistovat. Popisuje, jak se mu dostává dokonalého obrazu jedné éry, a přiznává, že tenhle časopis v něm probouzel něco, co by Warhol jistě schválil: „Naplňoval mě touhou po nedostižné značce avantgardního glamouru.“

Reklama
Reklama