K čemu je ženám orgasmus

Nominanční sjezd se americkým demokratům a Hillary Clinton nakonec vydařil. Před týdnem jsme tady líčili první chaotické hodiny poznamenané skandálem okolo stranických e-mailů konspirujících proti Berniemu Sandersovi a pískotem jeho skalních stoupenců. Demokratům se ale v průběhu týdne podařilo představit svou stranu jako sílu optimismu, amerického ducha a celkově zdravého rozumu. Průzkumy po skončení ukazují, že to funguje.

Spolehlivý Nate Silver ze serveru FiveThirtyEight ukazuje, že tradiční posjezdový vzestup podpory Clinton je větší než ten, který si zajistil Trump. Totéž dokládá blog deníku Financial Times.Hillary Clinton v průzkumech opět vede, viz graf.

Zmíněný, všemi obdivovaný FiveThirtyEight posunul svůj výpočet pravděpodobnosti, že Hillary Clinton v listopadových volbách zvítězí, na příjemně znějících 68 %.

Než si ale oddychneme (autor menu neskrývá, že by vítězství Donalda Trumpa považoval za velký průšvih), podívejme se nicméně, do jak prudkého kopce Hillary Clinton běží. The Washington Post těsně před zahájením sjezdu zveřejnil několik čísel, která rozhodně musí zchladit hlavy optimistů:

68 % Američanů si myslí, že Clinton není upřímná a důvěryhodná. Toto číslo se přitom neustále zvyšuje, ještě v květnu kandidádce nedůvěřovalo “pouhých” 59 % voličů. A zatímco 30 % Američanů si myslí, že se Hillary Clinton věřit dá, v případě Donalda Trumpa je téhož názoru 43 % obyvatel USA. Čtete správně: Trumpovi, navzdory všemu, co naplácal, důvěřuje více Američanů než kandidátce demokratů. A pokud vám to něco připomíná, také se nemýlíte: před referendem v Británii vypadalo velmi podobně porovnání Davida Camerona s Borisem Johnsonem. Výsledek známe.

Pouze 31 % Američanů vnímá Hillary Clinton příznivě, zatímco 56 % negativně. To jsou v podstatě stejná čísla, jakými se může pochlubit její soupeř - vlastně jsou trochu horší.

Pouze 38 % Američanů by bylo hrdých na to, že se Hillary Clinton stala jejich prezidentkou. V případě Donalda Trumpa by to bylo 39 %.

Téměř polovina demokratických voličů by stále dala přednost, kdyby šel v listopadu do voleb místo paní Hillary pan Bernie Sanders. U tohoto čísla je ale asi skutečnost, že bylo naměřeno před zahájením sjezdu, nejdůležitější, Sanders navzdory temným předpovědím odvedl vzorovou práci na sjednocení strany. Před rozbouřené delegáty z Kalifornie šel dokonce dvakrát a když na něj kvůli výzvám k podpoře Hillary bučeli i podruhé, řekl jim, že “bučet je snadné, složitější ale bude dívat se do očí dětem, které budou muset žít pod vládou Donalda Trumpa”.

Bezprostředně po sjezdu situace vypadá o poznání veseleji, základní nálada se ale nemohla otočit vzhůru nohama a je dobré to mít na paměti.

K tomu ještě včerejší pěknágrafika The New York Times. Deník na ní pěkně ukazuje, v jak podivné situaci se vlastně američtí voliči nacházejí: v listopadu budou mít na výběr ze dvou protikladných kandidátů, přičemž oba jsou vlastně velmi neoblíbení. V primárkách pro ně přitom dohromady hlasovalo pouze 9 % Američanů.

The New York Times to ukazují názorně: v zemi žije 324 miliónu lidí. 103 miliónů z nich nemá volební právo - jsou to ještě děti, nemají občanství nebo jsou kvůli výkonu trestu volebního práva zbaveni. 88 miliónů Američanů nechodí k volbám, nešli během primárek a nepůjdou ani v listopadu. 73 miliónů dalších Američanů sice v listopadu pravděpodobně přijde, primárky, v nichž se složitě vybírají kandidáti obou stran, ale ignorují.

Zbývá zhruba 60 miliónů lidí, kteří se do primárek zapojí, tedy zhruba pětina všech Američanů, účast na straně demokratů a republikánů je přitom v podstatě shodná. Z těchto 60 miliónů angažovaných voličů ale přibližně polovina hlasovala pro kandidáty, kteří neuspěli. Výsledkem je, že pro Donalda Trumpa a Hillary Clinton nakonec odevzdalo hlasy asi 14% dospělé americké populace, 9% všech obyvatel USA.

To jenom, kdyby se někdo ptal, jak je vlastně možné, že spolu ve volbách soupeří dva kandidáti, které má málokdo rád. Teď už ale jiná možnost nezbývá, kdo chce o budoucím prezidentovi aktivně rozhodovat, musí si vybrat menší zlo.

Starý dobrý bručoun Gideon Rachman se podle všeho vrátil z Ameriky stejně skeptický, jako tam odjel. Jestliže jsme již výše upozorňovali, že americké prezidentské klání v něčem navozuje pocit déja vu, Rachman ho ve svém komentáři s názvemTrump a Brexit se živí stejným hněvem zažívá ještě intenzivněji.

Podobnost s britským referendem vidí Rachman všude. Od předvolebního hesla demokratů Stronger Together (britská vláda bojovala za členství v Unii heslem Stronger In) přes důležitost, jakou populisté přikládají tématu migrace, až k míře, v jaké se Trump podobně jako brexitáři stává prostým nositelem lidového protestu a propasti, jež se otevřela mezi expertním pohledem na svět a tím, jak ho vnímají lidové masy.

Téma migrace je neuralgickým místem dneška a zatímco stoupenci brexitu chtěli “zpět kontrolu nad vlastní hranicí”, Trump chce stavět “krásnou zeď”. “Ve Spojeném království i v USA je dnes přistěhovalectví silným symbolem údajné ochoty vládnoucí elity podkopat životní úroveň pracujících přílivem levné pracovní síly ze zahraničí,” píše komentátor. To lze samozřejmě dobře promíchat se strachem z terorismu. V každém případě v Británii se právě tenhle argument stal nakonec klíčovým a stoupencům setrvání se ho nikdy nepodařilo obrousit nebo vyvrátit.

Pak je tu samozřejmě Trumpova ochota (jakkoliv absurdní) pózovat jako ochránce chudých a pracujících. Následuje obvyklá litanie o stagnujících mzdách a životní úrovni. V USA se v každém případě začala poprvé v historii snižovat předpokládaná délka dožití bílých chudých vrstev, podle některých interpretací v důsledku zoufalství, sebevražd, drogové závislosti a alkoholismu. Rachman cituje průzkum, podle nějž si 85 % Američanů myslí, že na ně lidé, kteří zemi řídí, tak nějak kašlou.

Problémem Hillary Clinton je podle britského komentátora její pozice jako představitelky establishmentu a statu quo. Kdo sledoval nominační sjezd, ví, o čem mluví: všechno bylo skvělé a nabité energií, na druhé straně všichni tvrdili, že Amerika je již nyní naprosto úžasná.

Autor menu je v tomto bodě rozpolcen. “Je možné, že Trumpovo chování nakonec odpudí dost velký počet voličů na to, aby to paní Clinton přineslo v listopadu vítězství. Protože jsem ale zažil Brexit, moc bych s tím nepočítal,” píše Rachman a jako by bral svému českému kolegovi slova z klávesnice. Na druhé straně, britští stoupenci setrvání v Unii nedokázali ani na chvíli alespoň předstírat optimismus a nadšení pro věc, za kterou bojovali, což se o amerických demokratech rozhodně nedá říct. Američané navíc přeci jenom mají trochu jiné instinkty a ty se snad projeví. “Věřím, že to dopadne dobře, protože tahle země byla založena v osvícenství a je ve své podstatě racionální,” tvrdil nedávno komentátor/komik Jon Stewart. To je důležitý postřeh.

Vědci a vědkyně po důkladném průzkumu zjistili, že ženský orgasmus k ničemu pořádně neslouží.

Nebylo tomu tak vždy. Samice savců původně používaly jiný reprodukční mechanismus než dnešní samice druhu homo sapiens, nebyly schopny ovulace jiným způsobem než v důsledku vnější stimulace. Jinými slovy: bez orgasmu a s ním spojenou jednorázovou produkcí příslušných hormonů nedokázaly uvolnit vajíčko a nemohlo tudíž dojít k početí. Teprve v průběhu evoluce se u některých druhů savců vyvinul pravidelný ovulační cyklus, který funguje nezávisle na konkrétním pohlavním styku. Ženský orgasmus tak ztratil svou původní evoluční funkci a je v podstatě stejnou hříčkou přírody jako například mužské bradavky.

K posunu prý došlo díky tomu, že některé druhy savců včetně primátů začaly žít ve skupinách. Sex se z náhodných řídkých setkání proměnil v pravidelnou a relativně stabilní záležitost. Vědci upozorňují, že s přechodem na pravidelný cyklus i sex dochází z anatomického hlediska ke vzdálení klitorisu od vagíny, což je také důvod, proč ne všechny ženy zažívají vyvrcholení s takovou samozřejmostí jako muži. Spekuluje se, že tato změna je vlastně evoluční způsob, jak zbytečný mechanismus “vypnout”.

Autor menu a dlouholetý manžel se od tohoto šovinistického přístupu přírody zcela zásadně distancuje a přeje lepší polovině lidstva mnoho zbytečného štěstí. V každém případě, vědci si výsledky nejsou úplně jisti: “V podstatě nevíme, proč k tomu (vzdálení klitorisu) došlo,” citují The New York Times jednoho z nich. Všichni ale mají radost, že se po zveřejnění nové provokativní teorie bude o těch několika choulostivých vteřinách víc mluvit, což může být jenom ku prospěchu.