sobota 16. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Mám trochu morbidní otázku.

Prosím.

Reklama
Reklama

Je vám 77 let.

Ano.

K noze máte připevněnou odsávačku hnisu.

Ano.

Je smrt k smíchu?

Naprosto. Téma smrti je samozřejmě v mém životě přítomné a dá se z ní vytěžit dost humoru. Kdosi mi minulý týden řekl, že dnes nemůžete mluvit o smrti, aniž by si lidé mysleli, že jste tím udělal něco absolutně antisociálního. Ale smrt patří k věci. Představte si, že než byste přišel na svět, Bůh by vám dal na vybranou: „Můžeš si vybrat, že tu se mnou zůstaneš, budeme donekonečna sledovat reprízy života a jíst zmrzlinu, nebo se můžeš narodit. Ale jestli si vybereš narození, tak na konci života musíš zemřít – to je nevyhnutelně. Tak co si vybereš?“ Myslím, že většina lidí by řekla: „Dám šanci životu.“ Je to smutné, ale zahrnuje to i smrt. To jsem schopný přijmout.

Otevřeně, zpříma a rovnou k věci otevírá David Marchese na serveru Vulture svůj rozhovor s Johnem Cleesem, někdejším členem skupiny Monty Python Flying Circus. Vitální Cleese, který stále natáčí i vystupuje se sólovým materiálem, v hovoru vysvětluje svůj postoj k politické korektnosti v rámci komedie, ale také analyzuje vulgární a maskulinní slovník Donalda Trumpa a jeho příznivců.

A přiznává se, že ačkoli byli Monty Python Flying Circus symbolem uvolnění a kontrakultury šedesátých let, on sám se na rozdíl od zbytku skupiny díky svému středostavovskému původu vždy považoval spíše za establishment, vůči němuž byla kontrakultura namířena. Marihuanu odmítal, The Beatles ho nezajímali, Davida Bowieho příliš neznal a Kerouaca nikdy nečetl.

Nakonec Cleese konstatuje, že by neměnil za jinou éru něž druhou půli dvacátého století a dnešek, protože to jsou nejzajímavější časy a celý svět je úplně šílený: „Žijeme ve věku blbců. Je to až dech beroucí. Šéfují naprosto všemu.“

https://www.youtube.com/watch?v=2-p44–9S4O0

 

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Pohovor na práci asistentky učitele v pařížské škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami jí dopadl na výbornou. Přijímací komise byla z její kvalifikace a dvou titulů nadšená, byl tu ale háček. „Učitelka, s níž budete pracovat, je trochu problematická,“ varoval ji ředitel. Problematická bylo slabé slovo. „S tlustými lidmi nepracuji,“ byla první slova, která od ní Gabrielle Deydier slyšela, a jak se dalo čekat, na vytouženém místě dlouho nevydržela. I proto, že nakonec dostala od nadřízených nedůstojnou podmínku zhubnout.

A to jen jedna z mnoha hořkých historek, které si osmatřicetiletá, dnes 150 kilo vážící Deydier zažila a které shrnuje v aktuálním bestselleru On ne naît pas grosse (Člověk se nerodí tlustý). Kniha prolamuje nejedno tabu ve francouzské společnosti a v textu pro deník The Guardian ji představuje Stefanie Marsh.

Reklama
Reklama

Mít nadváhu je mezi Francouzi, kteří platí za jeden z nejštíhlejších národů v Evropě, považováno za cosi jako groteskní postižení. Deydier si na pláži nejednou vyslechla, že by se měla zahalit a neukazovat se v plavkách. Pro ženu je to obzvlášť těžké. „Francouzky se pyšní tím, že jsou Evropě ty nejelegantnější a nejvíce ženské. Mezi Francouzkami panuje představa, že musí být v každém ohledu dokonalé,“ říká Deydier. I proto některá čísla tvrdí, že tu přes 80 % žen má zkušenost s dietami, a především na jihu kvete trh s bandážemi žaludku (okolo 50 tisíc operací ročně).

V tomto prostředí vyvolala její kniha naprostou senzaci a zájem, který hraničí od obdivu odvahy po morální paniku. Dojemné místo přichází, když Deydier cituje jeden z emailů, který jí po vydání knihy přišel. „Drahá Gabrielle, po univerzitě jsem začala pracovat u Diora, kde mám nyní vysokou pozici. Celý život jsem pohrdala lidmi, jako jste vy, a moje matka byla vždy tlustá. Teď je ale v nemocnici a umírá. Dala mi vaši knihu a já poprvé pochopila, jak se celý život musela cítit. Děkuji vám.“

Po přečtení toho emailu si Deydier připadala smutná i bezmocná. „Přijde mi to šílené, že si lidé musí nejprve přečíst knihu, aby byli schopni akceptovat něčí nadváhu.“

https://www.youtube.com/watch?v=nnrR7rUjEVk

Reklama
Reklama