Jan Antonín Baťa byl nečesky rozmáchlý

Je tady úterý a s ním další krize světového kapitalismu. Od konce minulého týdne se hroutí světové burzy a jádro nákazy je tentokrát v Číně - odkud se ve finančním světě bez hranic přelévá z jednoho konce na druhý. Ranní zpráva o pokračujícím pádu čínských akcií bude mít bezpochyby vliv na to, co budeme v průběhu dne slyšet z Evropy a odpoledne z New Yorku. Vše nasvědčuje tomu, že to nebude nic veselého.

Pondělnímu propadu (v Číně to dělalo 8,5% a víc to kvůli regulacím podle týdeníku The Economist ani nejde) daly název “černé pondělí” i čínské komunistické noviny People’s Daily. Všechno přitom prý začalo úplně nevinně, lehkým poklesem na čínských burzách, který si bylo možné splést s běžnou úpravou nadhodnocených cen. Od konce minulého týdne se ale nákaza šíří a netýká se pouze cen akcií. Padají měny rozvojových ekonomik závislých na exportech surovin do Číny. Padá i cena zlata - a ropa je už dlouho na dně. Od poloviny srpna, kdy Čína nečekaně snížila hodnotu své měny, zmizelo ze světových trhů více než pět biliónů dolarů.

V epicentru dění je Čína, jejímuž mnoholetému růstu nejspíš dochází dech. Čínští komunisté navíc začínají podle Financial Times vrtochy kapitalistických burz vzdávat. Podle FT utratili v posledních týdnech minimálně 200 miliard dolarů nákupem akcií ve snaze pád cen zadržet a dalších 200 miliard ve snaze udržet hodnotu čínské měny. Nefunguje to. The Economist tvrdí, že Čína sice ještě nepoužila všechny ekonomické páky, které má k dispozici, ale důvody k obavám prý jsou rozhodně na místě: “Začínají zaznívat zásadní otázky týkající se Číny, jejíž ekonomika dnes představuje 15% světového HDP a polovinu světového ekonomického růstu. Schopnost (tamní) vlády ovládat vrtochy trhů je zásadně zpochybněna, což naznačuje možnost, že Čína sklouzne do dlouhodobé stagnace japonského střihu.”

Propad cen v Číně nám může být ukradený v tom smyslu, že s ním mnoho nenaděláme. Zajímavé jsou možnosti, s nimiž mohou Evropa a Spojené státy organizovat obranu -  a ty jsou bohužel mizivé.

Západní ekonomiky stále běží v deficitním režimu a mají na krku vysoké dluhy, úrokové sazby centrálních bank jsou zase kvůli snaze podpořit oživení stlačeny na minimum. Jinými slovy, vlády ani centrální banky nemají už k dispozici prakticky žádné nástroje, jak se situací něco dělat. “V roce 1998, když americký trh zasáhla tehdejší asijská krize, reagoval Fed okamžitě snížením úrokových sazeb o 75 základních bodů. To teď v žádném případě udělat nemůže”, píše The Economist.

Jinými slovy, Západ nemá žádné rezervy. Je to trochu jako řítit se po dálnici naplno a pak se dostat do situace, kdy je potřeba prudce akcelerovat - jenže již není jak. Zdá se, že nezbývá než stoicky přihlížet a situaci si dobře zapamatovat.

Čtenáři možná přijde, že je dnešní Menu příliš globální a že důsledky světových otřesů k nám na český venkov dorazí až časem, pokud vůbec. Situace se ale mění a Češi se dost rychle učí investovat na burzách vlastní peníze. Jak sdělila Asociace pro kapitálový trh už na jaře, jenom do podílových fondů jsme nalili 361,5 miliardy korun a jejich majetek stoupl za poslední rok skoro o 52 miliard. Podle téhož zdroje tak své peníze investoval už přibližně každý sedmý Čech. Dění na světových burzách tedy není abstraktní událostí na opačném konci světa, mizí konkrétní úspory konkrétní soukromníků.

Pro tyto nešťastníky přichází The New York Times s radou, jak se zachovat. Jedná se v podstatě o ekonomickou obdobu stoicismu, smířeného nadhledu a životní moudrosti. “Zhluboka se nadechněte a nedělejte vůbec nic,“ prohlašuje americký deník hned v titulku. “Když burzy padají několik dní v řadě, cítíme silnou potřebu něco dělat. Cokoliv. Nakonec jde často o naše životní úspory,” pokračuje.

Pak ale vysvětluje, že se jedná o klasické napětí mezi nutkáním okamžitě reagovat a trpělivostí, kterou vyžaduje dlouhodobá strategie. A smyslem investování je právě to druhé. “Akcie mají smysl jako dlouhodobý investiční nástroj. Pokud se vaše dlouhodobé cíle v posledních dnech zásadně nezměnily, nemá smysl měnit strategii kvůli okamžitým výkyvům. Takže si nalejte panáka nebo si naložte pár kopečků zmrzliny a v klidu se zamyslete,” konejší vystresované čtenáře The New York Times.

A když novináři ani v šesti bodech nevyvrátí úzkost zjevně amatérských investorů, poradí jim, že možná trhy přece jenom nejsou pro ně. Na druhé straně, jistého na světě není prostě nic. Poslední bod pro nové investory (a jejich rodiče nebo prarodiče, kteří jim v tuto chvíli radí): „Takhle se trhy prostě chovají. Na tom, co se teď děje, není naprosto nic nenormálního.“

Čtenář může mít snadno pocit, že se podobný nadhled může v principu hodit i pro jiné životní situace, než rozplývání těžce naškudlených peněz na burze. Pokud by to přesto nefungovalo, doporučuje autor staré dobré The Beatles s jejich Money Can’t Buy Me Love :-)

Přesně před padesáti lety vyšel v The New York Times tenhle nekrolog (zprávy se tehdy zveřejňovaly s denním zpožděním): v brazilském Sao Paulu tehdy zemřel Jan Antonín Baťa. “Pravda vyjde najevo jako olej na vodu,” byla poslední slova, která si poznamenal do svého deníku.

Jak naznačuje i přetištěný nekrolog, Jan Antonín odcházel za nevyjasněných okolností. Před válkou superúspěšný ředitel globální obuvnické firmy byl obviněn ze spolupráce s Němci a o drtivou většinu svého majetku přišel. V Brazílii se pokoušel postavit znovu na nohy, snil o továrnách v brazilském vnitrozemí a farmách dodávajících do továren kůže. Založil celá města, která dodnes nesou jeho jméno (Bataypora, Batatuba, Bataguassa), ale obnovit ztracené impérium nakonec nedokázal.

Ze spolupráce s nacistickým Německem byl později oficiálně soudně očištěn (v roce 2007 ho soud označil za největšího přispěvatele českého a slovenského odboje během druhé světové války), ale majetkové otázky nejsou dodnes vyřešeny - částečně kvůli rodinným sporům a intrikám, částečně proto, že se na zabavený majetek vztahují Benešovy dekrety.

V každém případě, Jan Antonín Baťa žil i na opačné straně zeměkoule hektickým životem. Skříně jeho potomků jsou nacpány strojopisy jeho deníků, úvah, básní i románů. Baťa v nich neustále rozmáchle snil, spřádal velkorysé plány a nikdy nenaplněné reformní strategie, vysvětloval, rozbíjel si ústa, nad vším uvažoval. Zaprášené tlustopisy plné úvah a lekcí, jak řídit chilskou ekonomiku nebo reformovat český stát, zní dnes předpotopním jazykem a prozrazují povahu industriálního vůdce, který by se v 21. století asi hodně ztrácel; na druhou stranu působí nečesky rozmáchle, uvažují světově a v globálním kontextu.

Jan Antonín celkem právem nikdy nezískal Nobelovu cenu za literaturu (byl ale navržen na Nobelovu cenu míru). Skrze sebevědomé plány ředitele zeměkoule nicméně tu a tam proniknou ironické postřehy a temné úšklebky, které dokážou stisknout srdce pobaveného čtenáře ledovou pěstí. “K čemu je mi rozum, když mi nedokáže poradit nic lepšího, než abych se oběsil,” vynořilo se tak jednoho dne na zažloutlé stránce před autorem dnešního Menu a ten jen zalapal po dechu.

Stačilo se rozhlédnout po místě, kde ve stínu stromů kdysi Baťa tuhle větu ťukal. Po obloze letěla v nepřirozené výšce bílá oblaka, ve větvích bezohledně řvali papoušci, koně se brodili močálem rodinné Baťovy farmy a na jejím okraji se valila temná tropická řeka plná krokodýlů.

Jan Antonín Baťa se neoběsil - jeho energie byla zjevně příliš divoká na to, aby ho přemohly temné chvilky. Zemřel vyčerpaný na infarkt v nemocnici před půl stoletím. Česko se s odkazem rozporuplného obra dosud nevyrovnalo, duchovně ani hmotně. Autor Menu má přitom pocit, že právě Jan Antonín se díval na svět způsobem, který je v dnešním Česku spíše nedostatkovým zbožím.

Některé věci nakonec dopadnou lépe, než na první pohled vypadají. Fotograf Dietmar Eckell rád fotografuje opuštěné a zapomenuté stavby pohlcené přírodou, nedávno však vydal knihu o zázracích, konkrétně o zázračných happy endech hrůzostrašných leteckých havárií. Kvůli obrázkům prorezlých a pokroucených trupů zřícených letadel cestoval po celém světě a fotografie spojuje neuvěřitelný fakt: navzdory všemu nikdo nezahynul, letci i pasažéři se zachránili a ze zřícených strojů se staly pomníky obrovské kliky a přízně osudu. Vypadá to třeba takhle…

… a fotograf k záběrům vypráví příběhy. Najdete zde nebo třeba zde.

Video: Pro stoiky představuje smrt otevřené dveře.

Kulturní tip: Walesa: člověk naděje. ČT art 25.8.2015  20:25. Příběh  gdaňského elektrikáře  v podání Andrzeje Wajdy.