Od pádu Berlínské zdi uplynulo už skoro třicet let a sjednocené Německo po takové době vypadá jako samozřejmost. Nedávné úmrtí Helmuta Kohla, který se o sjednocení postaral, ale vrátilo úvahy, jak důležitá byla právě jeho role a kolik chybělo, aby se dějiny odvíjely jinak.
Americká historička Mary Elise Sarotte se k těmto otázkám vrací s odstupem v článku pro magazín Foreign Policy, který lze brát i jako rychlokurz dějepisu o roce 1990. Článek ve zkratce upozorňuje na to, co autorka popsala ve svých několika knihách o Německu před a po pádu komunismu. A sice že sjednocení mohlo probíhat i jinak a že v dnešním světě by k němu nejspíš nedošlo.
Tvrdý háček
„Helmut Kohl spojil zemi s využitím principů, které jsou dnes v ohrožení – mimo jiné i kvůli tomu, čeho Kohl dosáhl,“ stojí v úvodu textu, který pokračuje vyprávěním, jak Kohl šel v noci 10. února 1990 na procházku na Rudé náměstí, protože nemohl usnout. Ten den měl za sebou v Moskvě klíčovou schůzku s Michailem Gorbačovem, tehdejším vládcem Sovětského svazu, jejíž průběh si Kohl vyložit tak, že k sjednocení Německa „dostává zelenou“. Tak to také oznámil večer na tiskové konferenci, ale leckomu v tu chvíli vyrazil dech. Hodně zariskoval, protože ne všichni chápali obsah rozhovoru s Gorbačovem tak jasně, jak ho Kohl veřejně interpretoval.
Tato událost dobře ilustruje, že bez Kohla by vůbec nemuselo dojít ke zrušení poválečného uspořádání, rozdělujícího Německo na západní a východní část. Anebo přinejmenším ne tak rychle a radikálně. Berlínská zeď byla v únoru 1990 už tři měsíce reliktem historie, ale to, co mělo v Německu následovat, nebylo po zhroucení východoněmeckého režimu dané. Vzniku jednoho suverénního Německa bránilo několik věcí. Především strach ostatních západoevropských zemí.
Margaret Thatcher byla otevřeně proti a ke stejnému postoji velel i francouzský bonmot z dob studené války, podle kterého Francouzi měli Německo tak rádi, že ho raději měli dvakrát. Proti byli i mnozí občané Kohlovy NSR, kteří se báli vysokých nákladů, devalvace marky a milionů utečenců z Východu. Proti byli koneckonců i někteří vůdci revoluce, kteří se postavili komunistickému režimu v NDR. Část z nich prosazovala vlastní stát tak vehementně, že sepsali i návrh ústavy slibující neutralitu a mix soukromého vlastnictví se solidaritou.
Kromě toho všeho existoval i tvrdý právní háček spočívající v poválečném uspořádání a rozdělení vlivu nad poraženým Německem mezi čtyři vítězné velmoci. I když původní smlouvy podepsané po kapitulaci hitlerovské říše prošly v průběhu studené války mnoha úpravami, princip byl i v roce 1990 pořád stejný: ke sjednocení a obnovení suverénního Německa zkrátka nemohlo dojít bez souhlasu Spojených států, Sovětského svazu, Británie a Francie.
Sjednocení země tedy nebylo jen vnitropolitickou záležitostí, ale i složitým cvičením z mezinárodních vztahů. Kohlovi budiž ke cti, že nečekal a jednal rychle. Jeho počínání ale mělo i svoje následky. Slovy tehdejšího amerického ministra zahraničí Jamese Bakera „skoro každý úspěch v sobě nese i zárodek budoucího problému“. Při vzpomínce na zesnulého Kohla je dobré si připomenout, že jeho výsledky odpovídají kontextu doby a že dnes už jsme hodně jinde – mimo jiné i kvůli nezamýšleným následkům tehdejších událostí.
Už pád Berlínské zdi byl do značné míry výsledkem šťastné souhry okolností, ať už šlo o odvahu a vytrvalost demonstrantů na východní straně zdi, nekompetentnost režimu a konkrétní skutky jeho konkrétních představitelů. Když opadlo nadšení, začalo být jasné, že sjednocení nenastane samo sebou. Kohl byl ale v tomto bodě neústupný. Kdo by nechtěl vstoupit do učebnic jako kancléř sjednotitel. V Kohlově uvažování však bylo plnohodnotné sjednocení i tím nejlepším scénářem, jak se vyrovnat s tím, co jeho zemi stejně čekalo - a sice že miliony východních Němců budou tak jako tak nějak chtít dosáhnout západního životního standardu. A uvažoval správně – účet za sjednocení byl sice gigantický, ale výsledkem je nakonec silná, bohatá a obdivovaná země.
Kohl se nicméně unáhlil, když sliboval, že ekonomicky půjde sjednocení stejně hladce jako politicky. Dědictvím byla dlouho vysoká nezaměstnanost, po níž přišel vzestup krajní pravice a odcizení mnohých východních Němců od dnešní vlády, patrné dnes už pravidelnými demonstracemi proti uprchlíkům.
Trump není Bush
Donald Trump jako prezidentem USA zaskočil hodně Evropanů tím, jak nevybíravě začal útočit na integrační proces. Evropskou unii přirovnával k Sovětskému svazu, a co nejdřív vypadalo jako bonmoty, se brzy ukázalo jako reálný politický postoj. Kohl se ve svojí době nemusel s ničím takovým zaobírat. Evropskou integraci vždy podporoval, protože plně věřil tomu, o čem mluvil už jeho předchůdce Konrad Adenauer, a sice že jednotné Německo a propojená Evropa jsou dvě strany téže mince. Když francouzský prezident François Mitterrand Kohlovi připomněl, že kromě sjednocení Německa je třeba pohnout i prohloubením evropské spolupráce, Kohl neváhal.
Složitější otázkou bylo, jak sjednocení spojit se členstvím v NATO. Právě o to šlo v únoru 1990 v Moskvě především. Kohl nejdříve Gorbačovovi slíbil, že jednotky NATO zůstanou dál i po sjednocení mimo východní část země. Na základě toho Gorbačov dal zmíněnou zelenou ke sjednocení, o které Kohl ten samý den mluvil před novináři – k velkému překvapení svého týmu, který se jen modlil, aby nikdo v Moskvě nezačal předchozí vágní a verbální přísliby zpochybňovat. Nestalo se, ale Kohlovo vystoupení zaskočilo tehdejšího amerického prezidenta George Bushe staršího.
Ten Kohla obratem pozval do Camp Davidu a začal se rozčilovat, proč si Moskva měla klást podmínky pro fungování NATO a proč by Německo mělo být napůl uvnitř a napůl mimo alianci. „K čertu s tím. My jsme vyhráli, ne oni,“ prohlásil údajně Bush a navrhl i řešení – nabídnout Sovětům co nejvelkorysejší finanční pomoc, na které by se pochopitelně podílelo i Kohlovo bohaté západní Německo. De facto šlo o to „Sověty uplatit“, prohlásil tehdejší zástupce poradce pro národní bezpečnost a budoucí ministr obrany USA Robert Gates.
To se v roce 1990 také podařilo, ale zároveň šlo o prapočátek dnešního ruského uraženectví. K němu patří i stížnosti, že Washington Moskvu povedl, když slíbil, že sjednocení Německa neznamená rozšíření NATO. M. E. Sarotte ve svých knihách píše, že takový slib mohl dát Sovětům jen někdo z amerických vyjednavačů, ale nikdy ho nedal Bush osobně, natož aby nějaký takový závazek existoval na papíře. A ruský pocit křivdy – ať už hraný, nebo skutečný – je dnes čím dál větším zdrojem napětí.
K němu se navíc přidává i zhoršení transatlantických vztahů. Zatímco Kohl a Bush se vzhledem k intenzívní poválečné spolupráci obou zemí snadno dohodli, dnes chce Angela Merkel v reakci na Donalda Trumpa brát věci do vlastních rukou. V tomto kontextu je jasné, že v dnešní době by jednání o sjednocení Německa těžko probíhalo tak hladce jako v roce 1990. Je jasné i to, že tehdy mohl vývoj nabrat jiný směr. Jestli šlo udělat něco lépe, to už je otázka z fiktivní historie, kde má každý svoji pravdu…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
