sobota 25. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nová generace rapperů se minulý rok dočkala velké popularity. Přitom měli máloco společného. Lil Uzi Vert se rád nechávala nazývat rockovou hvězdou, 21 Savage razil naprosto chladný zvuk a Lil Yachty odkazoval na zástupce staré gardy. Hudební publicista David Turner si však jedné spojitosti přece jenom všiml. Všichni tři skvělým způsobem zacházeli s Instagramem. Interagovali s fanoušky a nabízeli jim vhled do zákulisí i soukromí.

A právě podle Instagramu se podle Turnera dala předpovědět jejich blížící se sláva. Popularitu lze měřit mnoha faktory od lajků na Facebooku přes prodeje desek po streamy na Spotify. Žádný z těchto nástrojů není dokonalý a všechny nabízejí jen parciální pohled. Turner však za signál, při němž je radno zpozornět, pokládá nikoli celkový počet fanoušků na Instagramu, ale jejich aktivitu a zvyšující se procentuální podíl těch, kteří lajkují fotky.

Reklama
Reklama

Tam, kde nejpopulárnější posty mnohem slavnějších rapperů dostávají lajky od 0,3 do 3 procent fanoušků, dokázal Lil Yachty v roce 2016 vybudit k aktivitě u svých fotek okolo 10 procent followerů.  A podobnou tendenci lze vystopovat i mimo žánry, jako jsou rap nebo r'n'b. Projevuje se i na indie scéně, kde se jednomu selfie písničkářky Mitski dostalo lajků od 25 procent jejích fanoušků. A to právě v době, kdy se její kariéra hnula z malých klubů do větších sálů.

https://www.youtube.com/watch?v=h1WRpCsR2EE

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Pokud by měl mít rokenrol jiné jméno, znělo by Chuck Berry. Tak zněl minulý týden napříč mnoha nekrology nejčastěji opakovaný dávný citát Johna Lennona. Chuck Berry skutečně založil jednu z nejvíce vzývaných kulturních forem druhé poloviny 20. století, pokud však v záplavě truchlících hlasů nějaké výrazně chyběly, pak to byly hlasy žen. Podle hudební publicistky Ann Powers ne zcela spravedlivě - a dokládá to v brilantním komentáři Bittersweet Little Rock And Roller na serveru NPR.

Neslavná historie, pokud jde o vztah k ženám, se s Chuckem Berry táhla už od šedesátých let, kdy byl na tři roky odsouzen za nelegální převezení čtrnáctileté dívky přes hranice s úmyslem ji zneužít. V osmdesátých letech byl za napadení ženy zadržen a za nejnižší bod jeho chování se pak považuje fakt, že ve své restauraci nechal na dámské toalety tajně instalovat kameru.

Reklama
Reklama

Powers tyto činy nijak nezlehčuje, ale připomíná, že to byly právě teenagerky, z nichž Berry udělal ve svých písních emancipované hrdinky a hybatelky rokenrolu. „Jako člověk měl Berry zjevně problém udržet se před nimi na uzdě. Ovšem jako umělec chápal jejich ústřední význam a důležitost pro rokenrol a popsal ho tolika způsoby, jako žádný z jeho vrstevníků.“

V Berryho světě o sobě ženy rozhodovaly. Sweet Little Sixteen, Oh! Carol, Nadine, Tulane, You Never Can Tell; všechny do jedné pojednávají o dívkách, které diktují svůj vytříbený vkus ostatním a prosazují novou rokenrolovou kulturu.

Což byl zároveň přesný případ poválečných let, kdy se celý svět teenagerů točil kolem hudby, módy a randění. „Dívky zakládaly a vedly fankluby, kupovaly si desky a plnily koncertní sály,“ píše Powers. „Zatímco opozdilí kluci si v časopisech četli rady o tom, že mají dívky nechat, aby je naučily tančit.“

https://www.youtube.com/watch?v=ZLV4NGpoy_E

Reklama
Reklama