Evropa nikdy nebyla tak bohatá, ale zároveň nestálá

“Moderní Evropa vykazuje politickou a ekonomickou odolnost a disponuje bohatstvím, jež ve 30. letech jednoduše neexistovalo. Zároveň si ale za svého dospělého života nepamatuji, že by atmosféra na kontinentě byla někdy tak nestálá a nepředvídatelná jako dnes, ” píše v úterních Financial Times Gideon Rachman, jenž pamatuje ledacos, třeba studenou válku. A ukazuje, jak se do sebe zaplétají hned tři evropské krize. 

Uvnitř členských zemí posilují levicové i pravicové extrémní strany, které mají jedno téma společné - zvláštní náklonnost k Rusku. “Krajní pravice miluje na Putinovi jeho sociální konzervatismus, důraz na národní stát, jeho autoritářství a nepřátelství k Americe a EU. Extrémní levice si podržela tradiční vazby s Moskvou,” píše Rachman a dokládá, jak se evropská ekonomická krize, jejíž nespokojenou energii si extrémní strany osedlaly, proměňuje v krizi geopolitickou. Moskva útočí na Ukrajinu, zatímco její agenti posilují uvnitř Evropské unie. Do toho se zaplétá krize číslo tři, tedy Blízký východ a boj uvnitř muslimských komunit, který se v podobě teroristických útoků přelévá do ulic evropských měst - a opět vede k posílení populistických stran.

Čtenáře téměř rozbolí hlava, když Rachman líčí, jak se tohle všechno kupí na stole Angely Merkelové. Svět na ni tlačí, ať povolí Řekům s jejich dluhem. Domácí ultrapravice a veřejné mínění však žádá pravý opak. Těžce poskládaná jednotná fronta proti Putinovi se s příchodem Řeků k jednacímu stolu začíná drolit. “Volání po vyzbrojení Ukrajiny ve Spojených státech a části Evropy sílí. Rusové ale vysílají hrozivé signály, jaké důsledky takový krok může mít - a to zřejmě vyděsí pacifisticky naladěnou německou veřejnost. Pravicové německé strany, jež žádají tvrdý postoj k Řecku a měkký k Rusku, jsou zároveň propojeny s protiislamizačními demonstracemi v německých městech.” Rachman sice říká, že srovnání se 30. lety minulého století zatím kulhají, ale zároveň varuje, že rozpad politického středu v Evropě působí hrozivě.

Právě v tomto kontextu má smysl vnímat zvolení Syrizy do čela Řecka, dodává autor tohoto Menu. Dnešní evropští populisté nejsou strany, které přicházejí řešit problémy. Ochočily si negativní energii, které je Evropa kvůli ekonomickým problémům plná, a vyvážejí se na ní k moci. Syriza a další ultralevicové strany snily o destrukci kapitalismu dávno před krizí, skotská SNP usilovala o nezávislost dříve, než zjistila, že je možné získat davy voličů bojem proti úsporným opatřením. Řecká Syriza se tak stává modelovým příkladem; pokud uspěje, máme se zřejmě na co těšit.

Jestli uspěje, je samozřejmě otázka. Řecký ministr financí Janis Varufakis provádí něco jako “průzkum bojem” a v revolučně vykasané košili objíždí hlavní města. Snaha rozklížit jednotný postoj věřitelů? Po odkopnutí nenáviděné “trojky” to tak může vypadat. V každém případě Britové mají strach. “Konflikt Bruselu a Řecka představuje největší riziko dnešní globální ekonomiky,” citují úterní deníky ministra financí George Osborna, který všechny vyzývá k rozumu.

Financial Times mají dokonce v rukou předběžný plán Řecka. Řekové už nechtějí plošný odpis dluhu, protože by to vypadalo hloupě a voliči na severu Evropy to jednoduše neskousnou. Začíná tedy mlžení. Část dluhu by se převedla na dluhopisy, jejichž splácení by odviselo od míry hospodářského růstu. Jiná část - kterou Řekové dluží Evropské centrální bance - by dostala všeříkající název “perpetual bonds” - tedy dluhy se splatností, jíž nelze dohlédnout. Tohle zřejmě voliči ve Finsku, Nizozemí nebo Německu neprokouknou. Varufakis tvrdí, že se nejedná o obávaný “haircut” neboli oholení věřitelů, ale “inteligentní dluhové inženýrství”. Věřitelé v každém případě budou chtít vědět, jak chtějí Řekové hospodářský růst podporovat - tedy seznam domácích reforem.

Autor trochu váhá, jak je to v takovém případě s motivací: čím totiž bude řecká ekonomika úspěšnější, tím víc budou Řekové splácet. Pokud by takhle fungovala hypotéka, člověk by se asi staral, aby velký příjem nevykazoval. A Řecko se - jak známo - do eurozony prosmýklo s pomocí účetních podvodů.

Důležité nicméně je, že nastává pohyb ze zabetonovaných pozic. Jsme opravdu teprve na začátku. The Economist k tomu dodává, že čas pracuje proti Řecku. Nejvíc totiž v tuto chvíli záleží na postoji ECB, která udržuje nad vodou řecké banky. Pokud Řekové přestanou podmínky záchrany plnit, což se může stát už na konci února, centrální banka bude muset buď ohnout vlastní pravidla, nebo bude muset Atény od pomoci odstřihnout.

Pak se může lehce stát, že Řekům nezbude než tisknout drachmy. “ECB, říká jeden ze zdrojů dobře obeznámený se situací, má Řecka po krk a rozhodně nebude vlastní pravidla měnit,“ píše The Economist. Zároveň dodává, že její šéf, Ital Mario Draghi, nebude chtít nést sólo odpovědnost za odchod Řecka z eurozóny a bude tedy všechny zúčastněné tlačit ke kompromisu.

Příběh pro ty, kterým se nechce vstávat. The Washington Post vypráví o tom, jak se Jamesu Robertsonovi před lety pokazilo auto a on už nesehnal peníze na nové. Do práce začal vyrážet autobusem, ale jelikož v Detroitu moc hustá veřejná dopravní síť není, autobus ho až do práce nedovezl. “Pak vystoupí a jde. A jde. A jde,” líčí americký deník. Pěší úsek každodenní cesty do práce a zpátky je dohromady dlouhý jednadvacet mil, tedy přes 33 kilometrů. Nicméně pan Robertson je prý ve fabrice vždy včas a nechybí za žádného počasí. 

Američané mají silnou tendenci k technologickému optimismu a tak trochu věří, že na všechno se nakonec najde nějaký ten “gadget” neboli udělátko, které v kombinaci s lepšími stránkami lidské duše problém vyřeší. James Robertson se stal díky mediálnímu zájmu lokální chodeckou celebritou a devatenáctiletý student výpočetní techniky Evan Leedy pro něj vytvořil crowdfundingovou stránku, na níž se - bez Robertsonova vědomí - během krátké doby vybralo 67 tisíc dolarů.

“Jenom jsem použil telefon,” vysvětluje novinám student, určitě s plachým úsměvem. Robertsonovi navíc začali různí majitelé a dealeři nabízet vlastní ojetá auta. Příběh má tedy happy end - pan Roberston bude do práce zase jezdit autem, tedy bude-li chtít. Požadavek na reformu systému veřejné dopravy spojenou s rezignací příslušného ministra, který bychom očekávali v Evropě, nikdo nevznesl.

Britská stanice BBC Radio 4 si položila otázku, co se vloni vlastně přesně dělo na Krymu a na východní Ukrajině, kde se najednou vynořily zástupy po zuby ozbrojených mužů v neznámých uniformách bez výložek přezdívaní později “malí zelení mužíci”. Redaktoři skvělého pořadu Analysis si rozpomněli, že vlastně nejednalo o nic jiného než další dějství nejúspěšnější ruské vojenské taktiky všech dob, legendární “maskirovky”. Tedy něčeho, co lze volně přeložit jako “hra na schovávanou” nebo “umění převleků”.

“Člověk bojuje od prvopočátku své existence. Když začal lovit, musel se pomalovat barvami, aby ho nesežral tygr. Od té chvíle byla maskirovka součástí jeho života. Celé dějiny lidstva je možné pojednat jako dějiny úskoků,” vysvětluje v pořadu ruský vojenský historik, generálmajor Alexander Vladimirov, autor několikasvazkového pojednání Válečná teorie a věda.

V kličkování a úskocích prý vynikali staří Římané i Číňané, ale teprve Rusové podle něj dovedli umění lsti, šalby a klamu k dokonalosti. Dodnes pilované umění má kořeny už ve 14. století, kdy Rusové poprvé spolu porazili v legendární bitvě na Kulikově poli Tatary, jejichž stopadesátitisícová armáda měla nad ruským vojskem početní převahu 1:3. Rusové situaci zvládli: část armády se ukryla v lese a vpadla nic netušícím Tatarům do zad.

Od té doby se vše opakuje. Za taktikou stojí věčný pocit ohrožení na nekonečných ruských pláních. Nepřítel má početní převahu, nejmodernější techniku, nejvyspělejší ekonomiku nebo cokoliv jiného. Rusové bez přirozených hranic zase umí být vykutálení. V pořadu se vyjmenovávají slavné případy, třeba když oklamaní fašisté za 2. světové války útočili na ruské jednotky, o nichž se díky jejich skvělému maskování domnívali, že jsou mnohonásobně slabší, než ve skutečnosti byly. Jde o to nepřítele rozhodit, oklamat, překvapit, aby situaci nerozuměl a nechápal, co se vlastně děje. Než se vzpamatuje, je pozdě.

Historička Anne Applebaum, která napsala knihu o tom, jak Rusko po 2. světové válce zabralo východní Evropu, vypráví, že když viděla, jak situace na Krymu vyvíjí, bylo jí okamžitě jasné, co Rusové provádějí. “Tehdy to byli vojáci, co nebyli ve skutečnosti vojáci, ale příslušníci NKVD. Zakládali v Polsku falešné strany s falešnými ideologiemi - je to všechno stejná hra, jako když kouzelník tahá králíky z klobouku.“

Video: BBC přináší reportáž ze soutěže o nejhorší americký přízvuk, kterou vyhlásil zámořský server Gawker. Vítězem se stal pennsylvánský Pittsburgh.

Kulturní tip:Šepoty a výkřiky. ČT art, úterý 23:30. Dvě zámožné ženy (Ingrid Thulinová a Liv Ullmannová) přijíždějí na rodinný statek, aby se svou smrtelně nemocnou sestrou strávily poslední dny jejího života. Zatímco ony jsou poznamenány manželstvím a egoismem, nesobecká služebná ji ošetřuje a pečuje o každou její potřebu. Obraz samoty tváří v tvář smrti, jedno z vrcholných děl Ingmara Bergmana oceněné v roce 1972 Oscarem za kameru pro Svena Nykvista.