úterý 25. 4. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Láska je komplikovaná věc. Ale ve finále jde jen o chemii, které se dá přijít na kloub, věří experti z Oxfordu. V dohledné době slibují konkrétní výsledky, otázkou ovšem zůstává, jak s nimi naložit.

Anders Sandberg není žádný šarlatán, v Oxfordu přednáší „neuroetiku“, což je kombinace neurologie a přemýšlení nad tím, jak daleko zajít při vědeckém bádání mozku. A pochopit – a případně ovlivnit – to, co se děje v hlavě zamilovaného člověka, je jedním z témat, která Sandberga zajímají. Dá se láska uměle vyvolat? A chceme to? Doba, kdy na první otázku půjde odpovědět kladně, není podle Sandberga daleko. Vyrobit elixír lásky, o kterém jsme si zatím četli v pohádkách, je prý jen otázkou let.

Reklama
Reklama

„Všechny naše emoce stojí na základech neurovědy,“ cituje Sandberga list The Independent.  To, jak láska vypadá a funguje uvnitř mozku, už vědci začali zkoumat, tím pádem jsme na cestě k tomu, abychom tyto neurochemické procesy mohly začít i ovládat. „Zatím sice nemáme nic, co by už mělo razítko a šlo koupit v supermarketu, ale blížíme se k bodu, kdy se takové věci začnou objevovat,“ míní vědec.

Jak by elixír lásky měl fungovat? Určitě nepůjde o kouzelnou látku, kterou stačí někomu nalít do pití a probudí se tím okamžitá vášeň. Vzplanutí na začátku vztahu je i pro vědce zatím příliš ošemetná záležitost. Pokud skutečně někdy vznikne něco, co by mohlo náklonnost mezi lidmi ovlivnit, pak půjde spíš o jakýsi doping pro zdárné fungování dlouhodobějších svazků. Tato chemie je pod vlivem jiného mozkového systému a podle Sandberga je to mnohem přijatelnější i z hlediska etiky. Vědci jsou v této oblasti už na dobré stopě díky studiím zvířete jménem hraboš prériový, u kterého existují dva poddruhy, z nichž jeden je monogamní a druhý není. Výzkumy ukázaly, že rozdíl tkví v hladině hormonu oxytocinu.  Uplatňuje se během početí, porodu i mateřství, ale má také vliv na důvěru.

A na člověka podle některých studií funguje i tak jako na hraboše. Na tomto využití oxytocinu se už dokonce pracuje a podle Sandberga lze v dohledné době očekávat výsledky. Bude prý k dispozici látka, jež dokáže mozku napovědět, že právě toto je osoba, se kterou chci žít, a tedy pomoci tuto vůli udržet při životě.

Je ale taková věc správná? Etických otázek existuje řada, třeba ta, zda poznatky ohledně chemie lásky půjde využít i opačně, a zda půjde náklonnost k někomu konkrétnímu naopak potlačit. Buď proto, že se někdo potřebuje dostat ze vztahu s násilníkem, nebo proto, že by někdo jednoduše rád překonal to, že o někoho přišel.

A pokud jde o dopování v delších vztazích, kdy má něco takového smysl? „Pokud by oxytocin byl jediná cesta, jak vztah udržet, pak asi nejde o příliš kvalitní svazek a stálo by za to jej raději vzdát,“ filozofuje Sandberg. S jemnou chemickou stimulací solidního partnerského soužití ale žádný etický problém nemá – byť si uvědomuje, že ne všichni to musí vidět stejně. Proto varuje, že jestli něco stojí elixíru lásky v cestě k sériové výrobě, pak to budou právě etické otázky tohoto typu. „Lék může být z mnoha důvodů spíš tou snazší částí. Skutečná výzva bude přijít na to, jak tyto věci přináleží do našich životů,“ uzavírá oxfordský neuroetik.

https://www.youtube.com/watch?v=PdjbnC3m-Fk

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

V globálních časech platí, že volby v zahraniční zemi jsou mnohdy důležitější než ty domácí.  Letos to sedí i pro tak velkou zemi, jakou je Německo. Kdo bude příštím francouzským prezidentem, je pro budoucnost Německa důležitější než výsledek zářijových voleb do berlínského Spolkového sněmu.

Že přeháníme? Francie a Německo jsou zásadně provázané, obě země stály na počátku evropské integrace a bez jejich spolupráce Unie nemůže fungovat. V základním zájmu Německa je, aby Francie pomohla udržet pohromadě eurozónu a podílela se na společné evropské zahraniční, obranné i migrační politice. Skoro všichni němečtí politici se na těchto cílech shodují, proto prakticky nezáleží na tom, zda kancléřem bude Martin Schulz nebo Angela Merkel.  Osmdesát procent německých voličů podpoří politiky, kteří se velmi podobají Emmanuelu Macronovi.

Reklama
Reklama

To ve Francii jsou - jak známo - na výběr dvě mnohem odlišnější alternativy a týdeník The Economist popisuje, co bude výhra té které z nich znamenat pro Německo. „Němečtí úřednicí jsou si jistí, že Le Pen prohraje,“ píše dopisovatel britského týdeníku. V šuplíku na berlínském ministerstvu zahraničí není ukrytá žádná složka s nouzovým plánem pro případ výhry Le Pen - ačkoli by její výhra vyvolala novou krizi EU a oslabila by například společnou evropskou politiku vůči Rusku. „Německo by pak mělo méně moci, ale ještě více odpovědnosti v Evropě,“ dodává The Economist. Pokud k tomu přesto dojde, britský magazín očekává, že Berlín bude v prvních dnech vyčkávat, mlčet a maximálně okolí ujišťovat, že euro může přežít.

Čtěte také: Francii možná čeká paralela s hnutím ANO

Poté se střetnou nejspíše idealisté a pragmatici v týmu nejbližších spolupracovníků Angely Merkel – první tábor bude argumentovat ve prospěch jednoznačné izolace Le Pen, druhý tábor bude prosazovat navázání spolupráce. Výsledkem bude pravděpodobně kombinace. Tedy snaha komunikovat a vytvořit vzájemnou důvěru s Marine Le Pen, těsnější spolupráce se státy v sousedství Francie (stoupl by zvláště význam vazeb s Itálii a Španělskem) a zároveň tichá podpora protilepenovské většiny, která nejspíše zasedne ve francouzském parlamentu. Byla by to každopádně nejvážnější diplomatická krize v dějinách znovusjednoceného Německa.

Naopak výhra Emmanuela Macrona by byla splněným snem většiny tvůrců německé politiky. Chce v německém duchu reformovat francouzskou ekonomiku, podporuje sankce vůči Rusku, chválí uprchlickou politiku kancléřky Merkel.  Macron má v Německu i slušné kontakty: dvakrát již letos navštívil Berlín (na rozdíl od jiných francouzských prezidentských kandidátů) a dobře zná tamní politiku, má podporu z německé sociální demokracie i od konzervativního ministra financí Wolfganga Schäubleho. V březnu si například na přátelské debatě na jednom pódiu o budoucnosti Evropy povídal s ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem a nejslavnějším žijícím německým filozofem Jürgenem Habermasem.

Stoprocentní však není ani tato shoda. Macron navrhuje těsnější ekonomickou provázanost eurozóny, například zřízení funkce evropského ministra financí a silnější společný rozpočet, což konzervativci na berlínském ministerstvu financí odmítají. Kritizuje též velký německý obchodní přebytek coby zdroj ekonomické nerovnováhy v Evropě. Požaduje „nový deal“ ve vztazích mezi Berlínem a Paříží, který by mu umožňoval více investovat do ekonomiky i na úkor dalšího zadlužení.

Je otázka, jak dalece mu po případné výhře příští německá vláda vyjde vstříc. „Macron chápe, že Francie musí z berlínského pohledu působit důvěryhodně, že to je podmínkou větší vstřícnosti Němců,“ píše The Economist. Jeho nedávné cesty do Berlína a prohlášení „že je třeba získat si důvěru“ mají právě tento cíl. V německých novinách se už ostatně objevují komentáře - například někdejšího vydavatele a šéfredaktora Die Zeit Theo Sommera , podle nichž nestačí Macronovi blahopřát k úspěchu. Pokud vyhraje, je třeba ho ekonomickou politikou podpořit. Anebo už příště opravdu nastane čas Marine Le Pen.

Reklama
Reklama