úterý 17. 1. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Svět býval přehlednější. Když si v 80. letech minulého století chtěl někdo z východního bloku udělat jasno o tom, které ze dvou konkurenčních zřízení je lepší - zda reálný socialismus nebo prohnilý kapitalismus - nemusel si lámat hlavu s abstraktními myšlenkami o svobodě. Stačilo zajet na dovolenou k Balatonu, potkat se tam s turisty ze západu a porovnat životní úroveň. Rozdíl mezi českými rodinami, snažícími se za přídělové poukázky nakoupit tehdy nedostatkové hygienické vložky, a jejich vysmátými protějšky ze Západního Německa či Nizozemí vybavené tvrdou měnou, vysvětlil výhody demokracie a kapitalismu více než názorně.

Wolfgang Münchau z Financial Times teďupozorňuje, že tohle příjemné období, kdy se politická svoboda a slušnost překrývala s ekonomickou výkonností a prosperitou, není nijak samozřejmé. Že jsme jí nicméně přivykli a automaticky ji používáme jako argument - kdykoliv se k moci dere nějaký ten populista s autoktratickými sklony, bez velkého dumání proti němu vytahujeme ekonomický argument a vyhrožujeme, že svou zemi přivede k hospodářskému úpadku. Z dlouhodobého hlediska to nejspíš bude pravda, v krátkodobé perspektivě to ale bývá vlastní gól do brány prohrávajících liberálů. Dobrý příklad je Brexit, kdy se celá podstata argumentace zastánců setrvání Británie v EU točila kolem ekonomické apokalypsy, kterou hlasování pro odchod vyvolá. Jenže se nic nestalo, a jak píše Münchau, “znám ekonomy, kteří teď předpovídají recesi na rok 2017, když se v roce 2016 nedostavila. Stejně tak ve svém textu s ironickým titulkem Varování pro lůzry z liberálních elit upozorňuje na jinou chmurnou představu. “Musíme se připravit na to, že Donald Trump bude ve své funkci zároveň opovrženíhodný a ekonomicky úspěšný”.

Reklama
Reklama

Münchau ve svém článku útočí především na naši představu, že věcem rozumíme. “Pravdou je, že naše schopnost předpovídat budoucnost dále než na tohle čtvrtletí je velmi omezená,” tvrdí. Rozhodně nejsme schopni odhadnout ekonomické dopady složitých politických událostí jako je Brexit nebo volba amerického prezidenta. Stejně tak neumíme převést průzkumy veřejného mínění do pravděpodobnostních odhadů volebních výsledků. Münchau píše, že se ho lidé neustále vyptávají, jaká je pravděpodobnost, že se třeba Marina Le Pen stane francouzskou prezidentkou a že jediná poctivá odpověď zní: nemám tušení. A stejně tak kdokoliv jiný.

Skutečné argumenty během kampaně před britským referendem se měly týkat hodnot a tužeb. Brexit připraví mladé Brity o možnost pohybovat se volně po Evropě, snadno studovat, kde se jim zachce, žít bez velkého papírování kdekoliv na kontinentu, nabrat širší než pouze britskou identitu. Stejně tak obhajoba liberální demokracie musí stát na pojmech jako je svoboda a otevřenost a nesmí se líně opírat o výhružky, že Trump a jemu podobní přivedou ekonomiku zu grunt. Klidně se může stát, že se jim nějakou dobu bude dařit a třeba Čína předvádí, že spojení nechutného zřízení s ekonomickými úspěchy je rozhhodně možné.

Poučení? Nekopat sám sobě argumentační jámu. Münchau varuje, že pokud se bude laciná argumentace opakovat, budou populisti vyhrávat i v roce 2017.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Po Trumpově prvním rozhovoru směřovaném evropskému publiku je Evropa “mírně” vyděšená. Prohlášení zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa, že NATO je “zastaralé” vyvolalo v alianci “obavy”, prohlásilpodle BBC německý ministr zahraničí. Dodal, že si Trump protiřečí s výroky svého vlastního ministra zahraničí a že jeho vystoupení způsobilo na evropské půdě “úžas”. Mezi oběma stranami Atlantiku vůbec poletují nebývale ostrá slova, Trump dal totiž najevo, že předpokládá rozpad dnešní EU, jež je podle něj “nástrojem Němců”. Francouzský prezident Francois Hollandeprohlásil, že Evropané “nepotřebují rady zvenčí”.  Německá kancléřka Angela Merkeldodala, že “my Evropané máme svůj osud ve vlastních rukách. (Trump) už své názory prezentoval dříve, nějakou dobu jsou již známé. Moje jsou také známé.“ Bývalý francouzský premiér a prezidentský kandidát Manuel Vallsreagoval podobně: “Donald Trump volá po evropském rozpadu. To je nepřijatelné. My Evropané musíme držet spolu a jasně říct, kým jsme”.

Což zní skvěle, protože pro Evropu dost možná přichází hodina pravdy. Agentura Reuters se ve svémkomentáři ptá, proč se Evropa stala takovým mírně otylým světovým miminkem. “Je teď méně než kterýkoliv jiný region nebo země schopná určovat vlastní budoucnost … Válka, ať byla jakkoliv zničující, ji podle všeho naučila, jak se vyhnout dalším konfliktům, udržet hospodářský růst a zároveň zůstat v centru světové moci. Nenaučila se ale něco špatně?”

Reklama
Reklama

Následuje obvyklá diagnóza, kterou je ale dobré slyšet dokola stále znovu. Má dvě části. Tou první je obrana, v níž se Evropa plnou vahou spoléhá na Spojené státy. “Evropa po desetiletí instinktivně volala americkou kavalérii, kdykoliv se cítila ohrožená. A americký instinkt byl kavalérii vyslat,” cituje komentář generála amerického letectva a zástupce velitele amerických jednotek v Evropě Tima Raye. Evropané nejsou podle Reuters úplně černí pasažéři, jezdí ale s velkou slevou. Nastupující administrativa Donalda Trumpa působí dojmem, že si tohle už dál nenechá líbit.

Druhou evropskou slabinou je představa, že koncepce národního státu je překonaná. Zní to logicky vzhledem k evropské historii, má to ale své háčky. Za prvé Evropané s touhle představou nepřešli za hranici “nejasných dětských snů” a skutečným postmoderní, celkem překračujícím hranice se nikdy nestaly. Všechno zůstává tak nějak napůl a nedotažené. Za druhé, zbytek světa hraje podle starých not, jek celkem ukázkově předvedl Vladimir Putin, když si zabral Krym. “Anexe jediným tahem rozbila představy, na nichž stálo poválečné uspořádání Evropy,” cituje komentář kalifornského politologa Daniela Treismana.

Takže konec dětství a růžových snů. Tatínek za oceánem má zjevně dost starostí sám se sebou a není na něj spolehnutí. Věci je potřeba vzít do vlastních rukou, přesně jak to Hollande, Merkel nebo Valls v reakci na Trumpa říkají. “Dětství končí - a to je vždycky tvrdá změna,” píše Reuters.