sobota 25. 2. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak být dobrým mentorem perfekcionisty? Tak zní otázka, na kterou se pokouší odpovědět stať na serveru Harvard Business Review od W. Brad Johnsona a Davida G. Smitha. Oba hned v úvodu upozorňují na zásadní rozpor v pojetí toho, co perfekcionismu vlastně je. Stačí to slovo vyslovit v kanceláři šéfů, vůdců a manažerů - a všichni začnou s uznáním pokyvovat a předhánět se, kdo z nich je vlastně největší perfekcionista. Tahle vlastnost tu je ceněná jako maximální hodnota a každé pracovní prostředí se ji snaží navodit a podporovat. Rodí se tu pojetí jakéhosi „dobrého perfekcionismu“ - což je však z hlediska psychologů oxymóron.

Ve skutečnosti jsou totiž touha vyniknout a perfekcionismus dvě zcela odlišné vlastnosti. S pravým perfekcionismem souvisí vysoká míra stresu jedince, úzkosti, stanování si příliš vysokých cílů, stejně jako vysoká míra smyslu pro povinnost a sebekritiky spojená se strachem ze selhání.

Reklama
Reklama

Leckdy se spolu s ním objevuje i obsedantně kompulzivní porucha. Motivací pravých perfekcionistů totiž není – jak by se dalo čekat - entuziasmus či vyhledávání výzev, ale naopak nutnost dostát závazkům a nárokům, které má jedinec nastavené na maximum. V rodičovství zase perfekcionisté kladou na své děti mnohem větší nároky spojené s menšími projevy podpory. Nepřijímají nedokonalost.

Autoři pak stať uzavírají sadou praktických rad a doporučení pro mentoring a coaching perfekcionistů, kde má důležité místo humor i snaha dovést perfekcionistu k akceptování chyb, které ponechá bez nápravy.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

„Čas, to nejsou jen hodinky na zápěstí, ale také společná věc, kterou jsme stvořili stejně organicky jako třeba řeč.“ Tak spolu o povaze a proměně vnímání času hovořili autoři dvou čerstvých knih. Prvním z nich je Alan Burdick, redaktor časopisu The New Yorker, který právě vydal titul Why Time Flies: A Mostly Scientific Investigation - a k němu se připojil teoretik médií Douglas Rushkoff, který se věnuje pojetí času v digitálním věku v knize Present Shock: When Everything Happens Now. Videozáznam stejně jako upravený přepis rozhovoru publikoval server Heleo.

„Staří Řekové používali pro čas dvě různá slova: chronos, což je něco jako čas na hodinách, a kairos, který označuje cosi jako lidský čas, míru připravenosti. Když nabouráte svému otci auto ve 4:27, tak kdy mu to řeknete? Vždycky odpovídám: Až si dá první drink, ale ještě než otevře poštu s účty. To je kairos, lidský čas, tak jej prožíváme v opozici vůči číselnému údaji,“ uvádí debatu Rushkoff - a oba účastníci se rychle shodují, že dnešní digitální doba vše vychýlila ve prospěch času, jak jej ukazují ručičky hodinek.

Reklama
Reklama

Oba se pak vzájemně svěřují, jak proti tomuto diktátu zkoušeli bojovat. Rushkoff se pokoušel žít v souladu s lunárním cyklem, kdy při každém ze čtyř týdnů od úplňku do úplňku dominuje jiný z mozkových neurotransmiterů. Přizpůsobil tak svou činnost tomu, zda byl více pod vlivem acetylcholinu a měl nové kreativní nápady, nebo ho ovládal dopamin, a to se pak vůbec nevěnoval psaní, ale žil společensky.

Burdick zase objevil historickou zvyklost, kdy lidé před příchodem umělého světla nespali osm hodin v kuse, ale bývalo zvykem si dát první spánek, a pak se zhruba mezi půlnocí a třetí hodinou ráno věnovat drobné práci u svíčky nebo na farmě. Tedy cosi jako siesta naruby. „Bylo to, jako kdybych objevil celý jeden další den uprostřed noci,“ popisuje. Ani jednomu z nich se ale rituály tyto nepodařilo pod tlakem nároků hypermoderního světa udržet.

Reklama
Reklama