Denní menu•7. 7. 2016•6 minut
Dělnická Británie volila brexit jako vzpomínku na ztracený svět
Pravidelný výběr ze světových médií: Jiná Británie • Jiný fotbal • Válka v Iráku
Výbornou reportáž z dělnické Británie přinesl list The New York Times, konkrétně z města Wiganu, odkud George Orwell ve 30. letech napsal vynikající knihu o životě horníků Cesta k Wigan Pier.
Dnešní obyvatelé Wiganu by podle místního politika zelených v normálních volbách hlasovali pro labouristy, i kdyby v čele jejich kandidátky stálo zvíře. Tentokrát se však doporučení své strany vzepřeli a v referendu z 64 procent hlasovali pro odchod z EU, tak jako mnoho tradičních voličů levice v celém království.
Ti, kdo se cítí být součástí mizející dělnické třídy, považují brexit za poslední zoufalou šanci návratu ztraceného světa jistých pracovních úvazků a těsné komunity, který byl ve skutečnosti mnohem drsnější, než působí v nostalgických vzpomínkách.
„Nemyslím, že se toho mnoho změní. Ale musíme to zkusit,“ řekl reportérovi The New York Times 61letý tradiční volič labouristů, pan Hewlett, který také hlasoval pro odchod z EU. Seděl přitom vedle své ženy, která trpí Alzheimerovou nemocí, v místnosti, na jejíchž vybledlých stěnách visí fotografie jejich šesti dětí a 14 vnuků.
„Život šel do kopru. Nechci, aby nám někdo zdaleka říkal, co máme dělat,“ říká pan Hewlett. Během posledních tří let prý jeho běžný týdenní příjem klesl v přepočtu z 665 na 318 dolarů. Jeho stálý pracovní úvazek se totiž změnil v nový typ nejisté práce (tzv. zero-hours contract) - jeho zaměstnavatel podle vlastních potřeb rozhodne, na kolik hodin práce ho v daném dni zaměstná a kolik mu tedy zaplatí.
„Je to prakticky otrocká práce,“ konstatuje Hewlett a naříká, že příchod pracovníků z chudých postkomunistických zemí EU vede k tomu, že firmy ztratily motivaci dávat britským dělníkům stálé úvazky s vyšší než minimální mzdou. Ve skutečnosti však ve Wiganu žije minimum imigrantů: 2,9 procent zdejších obyvatel se narodilo mimo Británii (ve srovnání s celobritským průměrem 11,5 procent). Míra nezaměstnanosti zde pak leží kolem 5 procent, tedy pod národním průměrem a mnohem níže než ve většině zemí EU.
Zastánci volného trhu obhajují flexibilitu pracovního trhu, k níž „zero-hours contracts“ přispívají – argumentují, že jí Británie vděčí za rychlejší ekonomický růst, než zažívá ospalá kontinentální Evropa. Ovšem pro lidi jako je pan Hewlett, který nemá žádné zvláštní dovednosti a už ve svém věku nemá šanci jich nabýt, takhle flexibilita představuje prokletí. A je jedním z důvodu, proč lidé jako on - chudší, méně vzdělaní Britové - hlasovali za odchodu z EU. Přitom bruselská byrokracie za podobu britského pracovního trhu nemůže: ta je dílem poslanců v Londýně, kteří se snažili zvýšit britskou konkurenceschopnost v časech globalizace.
Reportáž pak popisuje marnou snahu zmíněného zeleného politika vyvolat solidaritu wiganských dělníků s dělníky ve Stuttgartu nebo v Gdaňsku – odradit je od brexitu a přesvědčit je o potřebě aliance lidí napříč Evropou, která změní hospodářskou politiku více ve prospěch chudších vrstev. Když tento argument v jedné debatě přednesl, jedna z účastnic vyskočila a zakřičela: „Mě nezajímá Stuttgart. Mě zajímá jenom Wigan.“
Vyšetřování trvalo sedm let, stálo deset milionů liber a obnášelo prostudování 150 tisíc dokumentů. Nyní je zpráva komise vedené vysloužilým britským úředníkem Sirem Johnem Chilcotem zveřejněna - a přináší ostrou kritiku britské účasti ve válce v Iráku v roce 2003.
Komise nepotvrzuje, že by tehdejší premiér Tony Blair úmyslně lhal veřejnosti o hrozbě, kterou irácký diktátor Saddám Husajn pro Západ představuje. Dokládá však, že rozhodnutí vstoupit do války bylo chybné a došlo k němu před vyčerpáním mírových možností. Důvody ke vstupu do války – tedy obavy ze Saddámova vlastnictví zbraní hromadného ničení – byly prezentování s „jistotou, která nebyla oprávněná“. A následky invaze a následné okupace, jež si vyžádala přes 150 tisíc mrtvých a rozežírá Irák dodnes, nebyly promyšleny.
Zprávě Chilcotovy komise se věnují například Financial Times ve svém editorialu i v komentáři dlouholetého speciality na Blízký východ Davida Gardenera. Ten válku amerických a britských politiků srovnává s kampaní zastánců brexitu – ti také vůbec neměli promyšlené další kroky.
Důsledkem je geopolitické fiasko. Irák před celým světem dokonale obnažil limity americké moci, která sice má nadbytek vojenské síly, ale nedokáže utvářet vývoj Blízkého východu. Zároveň je jedním z výsledku irácké války i ISIS, aliance džihádistů a pracovníků bezpečnostního aparátu Saddámovy diktatury, kteří se potkali a spojili v amerických věznicích.
Především pak válka rozbila rovnováhu mezi sunnity a šíity v regionu a vyhrotila náboženskou válku mezi oběma konfesemi v celém regionu. Podle Gardenera tento koktejl náboženské nenávisti později pohltil i původně čistě politickou revoluci proti syrskému diktátoru Bašáru Asadovi v sousední Sýrii.
Finále fotbalového Eura se rychle blíží, ale mistr světa už je měsíc známý – je jím Abcházie! Autor denního menu neblouzní. Fotbalisté regionu, který s podporou Ruska vyhlásil nezávislost na Gruzii, vyhráli mistrovství světa mezinárodně neuznaných států.
Prosadili se v konkurenci iráckého Kurdistánu, Somalilandu, rumunské maďarské menšiny, arménské diaspory, severního Kypru nebo Sámů, domorodých obyvatel severní Skandinávie. „Soutěž je největší sportovní událostí v dějinách těchto společností. Slovo identita na zdejším turnaji slyšíte stejně často jako slovo fotbal,“ píše se ve zprávě BBC.
Podle kamaráda, který žije v Belgii, v tamních televizích v posledním roce běží mnoho zajímavých debat a dokumentů o radikalizaci mladých muslimů. Jeden velmi zajímavý mi nedávno doporučil:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
