sobota 10. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Těhotenství mého bratra aneb zrod nové americké rodiny. To je titulek fascinujícího čtení z časopisu Time, v němž Jessi Hempel popisuje z velmi osobní perspektivy osud svého bratra, který se narodil jako žena. Šestnáct let už sice žije jako muž, ale přitom nikdy nepřestal chtít odnosit dítě. Letos na jaře porodil své první.

Jessi Hempel, která je o šest let starší než bratr Evan, tu s velkými starostmi popisuje realitu současných Spojených států, kde sice prezident Obama průlomově hovoří o genderu jako o plovoucí kategorii, ovšem zároveň se v zemi množí násilné útoky na transosoby, které kulminovaly letos v červnu střelbou v nočním klubu v Orlandu.

Reklama
Reklama
Reklama

„Američané si teprve zvykají na myšlenku, že se člověk může narodit do ženského těla a být přesvědčený, že je muž. Ale co když se člověk narodí do ženského těla, ví, že je muž, ale stále chce podstoupit tradiční ženský rituál? Co je to vlastně za muže?“ zamýšlí se Hempel.

„To jsou otázky, které mohou lidi obtěžovat. Mohou jim být nepříjemné. Právě z těchto důvodů jsem byla – když mi Evan napsal: „Jsem těhotný.“ - částečně nadšená, ale také vyděšená. Myslela jsem na to, co budou lidé říkat mému vousatému bráškovi s velkým břichem, až bude v pokročilém stádiu těhotenství. A říkala si, jestli bude v bezpečí.“

Článek dále líčí úsměvné i nepříjemné zákruty toho, jak se zdravotnický systém stejně jako zaměstnavatel vyrovnává s těhotným mužem, ale také s tím, jak toto těhotenství působí na jejich psychiku. Hempel sleduje svého bratra po celou dobu, kdy si jeho stavu prakticky nikdo nevšiml a všichni jej považují za chlápka s velkým břichem. Vše pak končí happy endem v porodnici.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Už nějakou chvíli sedí v pařížské restauraci bez toho, aby si jí obsluha všimla a přinesla jí jídelní lístek. „Nemám skoro žádný šarm, takže si mě lidé nevšímají,“ konstatuje Héloïse Letissier a pokračuje líčením, jak se nedávno rozhodla procházet svým sousedstvím -  „otevřít čakry“ a vystavit se kontaktu s neznámými lidmi: „Říkala jsem si, že bych měla navazovat hodně očního kontaktu,“ gestikuluje prsty. „A fungovalo to!“

Stydlivá dívka, která se domnívá, že nemá šarm, je v současnosti největší francouzská popová zpěvačka vystupující pod jménem Christine and The Queens - a kvůli profilu v pro The Guardian ji v Paříži vyzpovídala Laura Snapes.

Reklama
Reklama
Reklama

Její synth-pop s odkazy na Michaela Jacksona i Björk v letošním roce zabodoval jak v Británii, tak ve Spojených státech, což je terén, na kterém se francouzským hudebníkům obvykle příliš nedaří. Héloïse Letissier v rozhovoru bez problémů hovoří o tom, jak stydlivost, která ji v každodenním životě paralyzuje, na pódiu mizí. Vzpomíná také na divadelní studia v Lyonu, kde jí zakázali věnovat se režii, protože to je přece profese, která je vyhrazená mužům.

https://www.youtube.com/watch?v=9RBzsjga73s

Realizovala se až v hudbě, kterou začala skládat doma na svém počítači - a s prvními skladbami se zúčastnila talentové soutěže respektovaného časopisu Les Inrockuptibles’, kde byla s přehledem ze všech nejlepší.

Po pařížských útocích a střelbě v klubu Bataclan se pak sama pustila do rozhovorů s nejrůznějšími umělci s cílem co nejvíc rozšířit pojetí toho, co je „francouzská identita“. Především proto, že populističtí politici se snaží o opak. „Po teroristických útocích jsme přestali přemýšlet a začali jsme rychle reagovat,“ zamýšlí se nad současnou situací ve Francii. „To je velmi krátkozraká strategie. Především proto, že politika přestala být místem, kde se promýšlí, co znamená pospolitost.“

https://youtu.be/PPjazi4mQSQ?list=PLPebbZd6O7SoPJS4usgf2bqxpRMghdllc

Reklama
Reklama