středa 14. 9. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Slavný matematik a fyzik Blaise Pascal (1623 - 1662) i stovky let po své smrti překvapuje. Francouz, který se mimo jiné proslavil tezí, že i když Bůh možná neexistuje, je víra v něho tak výhodná, že by se k ní člověk měl přiklonit  pragmatickým rozhodnutím,  měl asi i talent na psychologii. Jak si všiml server Brain Pickings, vynalezl nejefektivnější techniku, jak přimět ostatní, aby změnili názor. A to staletí před tím, než vůbec začaly vznikat moderní studie na toto téma.

„Když chceme někoho přesvědčit, aby změnil názor, protože si myslíme, že ten jeho je špatný, musíme se na věc podívat z jeho úhlu pohledu. A protože pohled z jeho strany potvrzuje jeho pravdu, musíme tuto skutečnost uznat, ale zároveň mu nastínit i další úhly, které nevidí. Pak bude náš partner spokojen, protože se vlastně nespletl - jen neviděl celý problém. A nikoho nemůže rozzlobit zjištění, že nevidí všechno, protože to je prostě přirozený fakt. Nicméně na druhou stranu – právě pro tuto přirozenost lidé neradi slyší, že se pletou. Ve svém pohledu se přece nemohou splést, protože vjemy našich smyslů mají pro nás vždycky pravdu,“ řekl Pascal a dodal: „Lidé jsou obecně lépe přesvědčitelní důvody, ke kterým dojdou sami, než těmi, které jim dá někdo jiný.“

Reklama
Reklama

Jednoduše řečeno: podle Pascala je lepší, abyste předtím, než vyjádříte s někým nesouhlas, podtrhli to, v čem a proč má pravdu. A přivést někoho úspěšně k tomu, aby změnil názor, znamená objevit mu opačný nebo rozdílný úhel pohledu, než je ten jeho.  A profesor psychologie na univerzitě v texaském Austinu Arthur Markman potvrzuje, že oba tyto body vedou k cíli: „Pokud chcete otevřít někomu možnost, aby změnil názor, musíte nejprve dosáhnout toho, aby zmírnil obranné reflexy a nezakopal se ve své pravdě,“ říká. "Když vám okamžitě začnu vypočítávat všechno, co jste řekl špatně a v čem se mýlíte, nemáte zrovna motivaci se mnou spolupracovat. Ale když řeknu Super, tohle je zajímavý a důležitý pohled, nabízím vám možnost se mnou spolupracovat na výměně názorů. A dostávám možnost později říct i své pochyby o správnosti vašich závěrů způsobem, který není konfrontační.“

Neboli bráno k dnešní době prostoupené spory a vztahovačnými slovy: Pascal nechápe přesvědčování jako faktory manipulace či nátlaku a kontroly, ale jako věc stojící především na vcítění se do druhých. Na vcítění se do pochyb a obav, jež ovládají jejich mysl. Kdo chce o Pascalových psychologických objevech vědět víc, najde informace na brainpicking org.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Dva kandidáti, kteří se mají už zanedlouho utkat v souboji o křeslo prezidenta Spojených států, se několikrát navzájem obvinili z naprosté mentální neschopnosti zhostit se jednoho zásadního úkolu spjatého s touto funkcí: stát se vrchním velitelem amerických vojenských sil. „Donald Trump není člověk, kterému bychom mohli svěřit jaderné zbraně,“ prohlásila Hillary Clinton, kterou její sok zase na oplátku prohlašuje za „pomatenou“.

To není úplně dobré vysvědčení pro dvojici, z níž 8. listopadu vzejde držitel atomového kufříku na příští čtyři roky. Navíc v době těhotné mezinárodními problémy a spory, kdy jen režim šílených Kimů v Severní Koreji provádí jeden jaderný test za druhým.

Reklama
Reklama

Jak snadno vlastně může americký prezident odpálit atomový úder? Agentura Bloomberg se zeptala na přesný postup někdejšího důstojníka raketových sil a dnes experta na globální bezpečnost z univerzity v Princetonu Bruce Blaira. Tady je jeho popis.

Pravomoc prezidenta coby vrchního velitele je jasná: on jediný může dát příkaz k užití jaderných zbraní. Před započetím vojenské akce musí vrchní velitel probrat situaci s kruhem svých vojenských a civilních poradců ve Washingtonu i jinde ve světě. V Bílém domě je pro tyto schůzky určena místnost známá jako Konferenční sál J. F. Kennedyho - pracovna vybavená veškerou zabezpečenou komunikační technikou, aby prezident mohl vést armádu doma i v zámoří. Na cestách má pro tenhle případ připojení k zabezpečené lince.

https://www.youtube.com/watch?v=vuP6KbIsNK4

Klíčovým účastníkem možné „jaderné“ schůzky je velící důstojník z Národního velitelského centra v Pentagonu jinak známého jako „válečný pokoj“. Tohle 24 hodin denně fungující operační centrum je odpovědné za přípravu a okamžitý přenos prezidentova příkazu k odpálení raket. K poradě před vydáním rozkazu by byl pravděpodobně po síti přizván i velitel nukleárních sil USA ze Strategického štábu v Omaze.

Rozsah a délku předúderových konzultací samozřejmě určuje prezident podle svého uvážení, ale problémem je čas: pokud už nepřátelská raketa směřuje USA, má vrchní velitel před nařízením protiúderu pouhých 30 vteřin. Tak napjatý čas zvyšuje riziko předčasné reakce na falešný poplach. Dá se očekávat vzrušená debata i to, že řada poradců bude mít protichůdný názor, nicméně Pentagon nakonec bude postupovat podle toho, co řekne prezident.

Velitel ve „válečném pokoji“ Pentagonu musí nejprve ověřit, zda osoba vydávající příkaz k úderu je opravdu prezident USA.  Přečte tzv. vyzývací kód - některá z písmen armádní abecedy, např. Delta-Echo, načež prezident rozlomí plastikovou kartičku, kterou nosí neustále při sobě, a najde odpovídající odpověď: například Charlie-Zulu.

Po identifikaci prezidenta připraví lidé ve válečném pokoji příkaz k odpalu. Tento vzkaz v sobě zahrnuje vybraný válečný plán, čas odpálení, ověřovací kódy a kódy nutné k odblokování raket před jejich vystřelením.  Zašifrovaný příkaz má nanejvýš 150 znaků a je vyslán do všech velitelských štábů a přímo k odpalovacím posádkám mezikontinentálních balistických raket v ponorkách i na souši. K těmto posádkám příkaz dorazí sekundy po odeslání.

Jakmile mají příkaz v ruce, otevřou odpalovací týmy každá svůj sejf, ve kterém jsou příslušné ověřovací kódy sestavené Národní bezpečnostní agenturou, a porovnají je s kódy v rozkazu. V ponorkách ověření provádí kapitán a dva další důstojníci s ověřovací pravomocí. Na souši jsou k tomu v podzemních centrech určeny vždy dvojice důstojníků.

Pokud kódy sedí, zadá posádka do svých počítačů číslo válečného plánu a podle něj provede zaměření raket na zvolené cíle. Pak rakety odblokuje a ve stanovený čas dá povel „pal“. U raket na zemi neuplyne od počáteční konzultace v konferenčním sále J. F. Kennedyho do odpalu víc než pět minut; u ponorek zhruba čtvrt hodiny. Jakmile jsou rakety s jadernými hlavicemi jednou vystřeleny, nejde je za žádných okolností přivolat zpět.

https://www.youtube.com/watch?v=5tYA_W3PPgw

Reklama
Reklama