Bude na Marsu vládnout přímá demokracie?

Kolonizace Marsu se blíží. Americký úřad pro letectví a kosmonautiku ji plánuje zahájit v roce 2030, evropská neziskovka Mars One o šest let dřív. A vizionář ze Silicon Valley Ellon Musk chce začít svou marťanskou misi už za dva roky takovou rychlostí, že na Rudé planetě bude podle něj stát velké lidské město už v roce 2040 - a nejpozději třicet let poté bude Mars obývat první milion zástupců lidského druhu. Sám se k nim chce připojit a strávit na Marsu důchod ještě předtím, než oslaví sté narozeniny.

Jakými pravidly se ale Marťané budou v novém domově řídit a jak si budou vládnout? S tím, jak se přibližují data prvních odletů, začíná sílit potřeba odpovědi na tuto otázku. Odborníci upozorňují, že není jednoduché bavit se o politickém systému vhodném pro místa, kde přístup ke vzduchu je nejzákladnějším občanským právem a kde jsou obrovské prostory otevřené pro zabrání.

Musk svoji představu vlády na Marsu představil minulý týden. Podle něj by mělo jít spíš o systém „přímé demokracie“ než o zastupitelské formy, kdy by zvolení představitelé reprezentovali marťanské masy. O většině, nebo o všech otázkách by lidé rozhodovali přímo v referendech, zákony by vypršely po stanovené „době trvanlivosti“ anebo by mohly být zrušeny na základě přání 40 procent občanů. V Muskových představách dává kolonizace nové planety lidem možnost radikálně přestavět modely vládnutí - podobně jako se americká ústava v roce  1788 zásadně odřízla od forem minulých překonaných časů.

Vědci z neziskovky Blue Marble Space Institute of Science v americkém Seattlu ovšem dospěli ve svém zkoumání vhodné marťanské vlády k naprosto odlišným závěrům než Musk. Řešili především otázku, jak založit a udržet harmonii mezi koloniemi různých států osídlujících Mars, jak podpořit výzkum na Rudé planetě a jak zabránit výbuchům lidského bláznovství, jež sahají od násilí k bezuzdné likvidaci životního prostředí. Ve svém návrhu se Blue  Marble inspirovala úspěšnými mezinárodními dohodami o využívání světových oceánů, Antarktidy a vesmíru, jejichž výzkum a využití mají být „vedeny ve prospěch a v zájmu všech zemí světa a mají být otevřeny celému lidstvu“.

Blue Marble svěřuje moc na Marsu do rukou tamních obyvatel spolupracujících s centrální autoritou nazvanou v návrhu Hlavní správa Marsu. Žádná země si nemůže zabrat kus Marsu a vyhlásit na něm svoji suverenitu. Kolonizující státy by mohly zabrat omezenou část marťanské půdy a mít na tomto území výlučná ekonomická práva – především právo těžit tu nerostné suroviny a považovat je za svůj majetek. Nicméně nemohou nikomu bránit, aby se na „jejich území“ usadil nebo přes ně přejížděl. Kolonisté zůstanou podřízeni zákonům své vysilatelské země, přeshraniční konflikty by měly řešit k věci sestavené marťanské tribunály složené ze zástupců různých kolonií, nebo diplomacie na Zemi.

Vědci v Seattlu se při přemýšlení o správě Marsu řídili dvěma předpoklady. Za prvé že pozemské státy, které vyšlou na Mars své kolonisty, se budou stavět velmi odmítavě k jakékoli formě nadnárodní autority, které by chtěla zásadně omezit jejich národní suverenitu. A za druhé, že snahy rozdělovat bohatství získané z marťanských zdrojů všem národům na zemi nebudou takřka určitě úspěšné.

To dokazuje osud Dohody o Měsíci z roku 1979, která na těchto bodech stojí a kterou nikdy nepodpořila žádná země vysílající rakety do vesmíru. Proto autoři pravidel marťanské správy navrhují náhradní řešení: vznik „planetárních parků“, rozsáhlých územních celků chráněných pro vědecké a kulturní účely, a „marťanskou daň“ za využívání zdrojů na Marsu, jejíž výtěžek by byl rozdělován mezi všechny státy na zemi. To by podle Blue Marble mělo vybalancovat rozpor mezi potřebou vlastnických práv a soukromých investic a férovým sdílením výhod plynoucích z lidského osídlování sluneční soustavy.

Zmínka o „historické chvíli“ nechyběla ten den snad v žádných novinách. A asi se nelze divit. Jak na serveru The Week píše Emily Hauser, účast Hillary Clinton ve finále amerického souboje o Bílý dům je doopravdy velká věc. Ale nekonečné skloňování slova historická a historický může člověka trochu zmást. Co vlastně tenhle otahaný výraz znamená? Hillary Clinton už po zemi kráčí téměř sedm dekád a za tu dobu se toho stalo hodně. Takže jaký je kontext jejího historického prvenství? Víme, jak Amerika vypadá dnes. Ale jak vypadala, když Hillary nastoupila svou životní cestu?

Když budoucí kandidátka na post prezidenta Spojených států maturovala na střední škole v roce 1965, hudebním žebříčkům kralovala písnička Wolly Bully, nejpopulárnějším filmem byla „plážová komedie“ Jak vycpat divoké bikini, prezident Kennedy byl přesně devatenáct měsíců po smrti, a naopak Martin Luther King ještě žil.

https://www.youtube.com/watch?v=OcguLZaMelE

1965 byl také rok, ve kterém Nejvyšší soud poprvé povolil sezdaným párům používat legálně antikoncepci. Svobodné ženy na tohle právo čekaly až do roku 1972 a právo žen na potrat přišlo ještě o rok později.

Když se Clinton přihlásila na ženám vyhrazenou Wellesley College, měla kvůli svému pohlaví zákaz vstupu do nedaleké Harvardské knihovny (to se změnilo až v roce 1967). Když změnila školu a začala studovat práva na Yale, bylo v USA jen 13 000 ženských právniček. I když se tohle číslo do roku 1980 zněkolikanásobilo, ženy přesto tvořily jen málo přes 12 procent z celkového počtu právníků v celých Spojených státech. A nutno podotknout, že ani dnes ženy nejsou v právních oborech počtem rovny mužů, a to ani co se platu týče.

Až do roku 1975 se žádný muž nemusel bát trestu za znásilnění, pokud oběť byla zároveň jeho manželkou. A ještě další dva roky trvalo, než zákon zakázal vyhazovat ženy z práce jen proto, že jsou těhotné. A dalo by se pokračovat.

První žena byla jmenována členkou Nejvyššího soudu USA až v roce 1981, téměř dvě století potom, co tato instituce vznikla. Když o 10 let později obvinila právnička Anita Hill svého nadřízeného, právě navrženého na křeslo soudce Nejvyššího soudu, z letitého sexuálního obtěžování, senátoři jej přesto schválili.

Když Hillary Clinton poprvé kandidovala na prezidentku v roce 2008, její odpůrci na ni na veřejných shromážděních křičeli „jdi domů žehlit košile!“.  Možná se to zdá nepodstatné, ale není. Během let tvořících dospělý život Hillary Clinton se americký národ, který tato žena možná už brzy povede, jen pomalu pohnul vpřed z časů, kdy ženy nebyly považovány za rovnocenné lidské bytosti a neměly právo se vůbec vyjadřovat k tomu, jestli mají žehlit košile, chodit do knihovny nebo být znásilněny. Tohle je pozadí „dlouhého a vyčerpávajícího pochodu“, který urazila současná kandidátka demokratů pro boj o Bílý dům. Tohle je to, co myslíme slovem "historický“, končí svůj text Emily Hauser.

Polsko má tak trochu štěstí, že v záplavě událostí ve světě uniká pozornosti – ale nezaslouženě, protože minulý týden se tam opět děly věci. Parlament schválil protiteroristický zákon, který podle Jana Rydzaka, autora článku ve Foreign Policy, zavádí omezení svobod, jaké jsou v demokratických zemích nevídané.

Tajná služba může například bez souhlasu soudu sledovat emailové i bankovní účty Poláků i cizinců žijících v Polsku, nebo jejich daňová přiznání. V případě vyhlášení výjimečného stavu může vláda zablokovat telekomunikace včetně internetu, čímž se podle autora Polsko stává první demokratickou zemí, která legálně zavádí takovou možnost.

Tajná služba může i zablokovat jednotlivé webové stránky pod záminkou, že jsou nebezpečím pro stát – opět bez souhlasu soudu, postačí souhlas prokurátora, který je ovšem plně podřízen vládě. Když šéf vládnoucí strany PiS Jaroslaw Kaczynski obhajovat tento zákon v parlamentě, pronesl na adresu opozice protestující proti omezování svobod tato slova: „Včera jste chránili zloděje, dnes ochraňujete teroristy.“

Jak upozorňuje autor, polský protiteroristický zákon není prvním, už v roce 2011 jej přijal parlament v Maďarsku (polská vláda se hlásí k maďarskému vzoru), ale ve slabší verzi i ve Francii. Rozdíl je v tom, že zatímco francouzská vláda reagovala na teroristické útoky v Paříži, v Polsku nebyl zaznamenán teroristický útok od druhé světové války.

Ale polská vláda se připravuje i na jiné scénáře, než je teroristický útok (který může použít i proti opozici, když ji uzná za nepřítele) - a to na skutečnou válku rozpoutanou Ruskem. Připravuje zákon, podle kterého bude prezident moct na žádost premiéra okamžitě povolat jednotky NATO na obranu země – bez souhlasu parlamentu. „Musíme se připravit, aby se tady nemohli objevit nějací zelení mužíci,“ říká pro Deutsche Welle náměstek ministra obrany Tomasz Szatkowski.

Na válku s Ruskem se připravuje nejen vláda, ale i tisíce Poláků, mezi nimiž je i Piotr Czuryllo, který žije na severovýchodě Polska nedaleko hranic, za nimiž leží ruská enkláva Kaliningrad. „Naše dějiny nám ukazují, že klidný život se může velmi rychle proměnit ve válku,“ říká Czuryllo. Každý víkend tráví se svými dvěma dětmi v lese a učí je, jak přežít v divočině. Jeho desetiletá dcera už se naučila jíst syrové srnčí maso a připravit jídlo z lesních rostlin. Tříletý syn už střílí z luku.

Takových lidí jako Czuryllo, který se učí přežít mimo civilizaci, je podle reportáže v Polsku 50 tisíc; dalších 35 tisíc se připravuje na válku jako vojáci-dobrovolníci. Nedávno na jejich kongres přijel i ministr obrany Anton Macierewicz a řekl jim „vlast vás očekává“. Polská vláda umožnila Polákům přihlásit se k armádě jako dobrovolníci a budou za to dostávat zhruba (v přepočtu) tři tisíce korun měsíčně jako příspěvek na vojenskou přípravu.

Piotr Czuryllo se na válku připravuje už sedm let. „Naše rodina přežije každou,“ říká hrdě. Na otázku, jak dlouho, odpoví: „Dokud bude voda.“

Video:  Kámen, papír, nůžky,  leguán aneb Evoluce a teorie her

Kulturní tip: Ikarie XB 1. Od čtvrtka v kinech