pondělí 17. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Velká Británie řeší vlnu obzvlášť ohavných útoků - a ne, nemluvíme o terorismu. V zemi se mezi zločinci rozmohla nová “móda” vychrstnout obětem do obličeje kyselinu sírovou nebo jinou žíravinu. Nejde o ideologický zločin ani kulturně motivované barbarství s cílem zohavit ženy za “prohřešky” proti dobrým mravům. Z útoků kyselinou se stala „úplně obyčejná“ technika přepadení a krádeží. Oběť je nečekaně a obzvlášť surově paralyzována a zloděj jí prostě ukradne, co zrovna ukrást potřebuje.

Čísla i popisy útoků jsou zdrcující. Podle deníku The Times došlo v roce 2012 ke 248 přepadením tohoto typu. Vloni bylo hlášeno již 720 útoků a jen minulý týden došlo v Londýně během 90 minut k pěti atakům žíravinou, útoky provedli dva mladíci na mopedu. Jedna z obětí má podle policie “následky způsobující změnu života”.

Reklama
Reklama
Reklama

“Kyselina rozpustí kůži, svaly i kosti,” popisuje následky útoku zmíněný deník. “Během několika sekund rozleptá oči i nos. Oběti se navzdory mnoha operacím a měsícům psychologických konzultací s důsledky vyrovnávají jen obtížně”. Deník pak cituje cíl jiného nedávného útoku, britské modelky Resham Khan, které spolu s jejím bratrancem někdo nastříkal kyselinu do obličeje, když čekali v dopravní zácpě. Resham Khan má popáleniny po celém těle. “Moje plány se rozpadly na kusy. Bolest je nesnesitelná a tenhle dopis píšu v nemocnici, kde trpělivě čekám na návrat vlastního obličeje,” napsala na sociálních sítích.

Útoky mají původ v tzv. “zločinech cti”, tedy útocích, kdy se tradiční rodiny většinou asijského původu snaží “napravit” jednání mladých žen, jež se řídí spíš panující morálkou Západu než tradičními kulturními normami. Techniku převzali pouliční gangy jako prostředek msty - a dnes se zdá, že se žíraviny staly pro mnohé kriminálníky prostě náhražkou za nože. Britská vláda má samozřejmě těžkou hlavu, jak se s vlnou brutálních útoků vyrovnat, protože - jak BBC cituje britskou náměstkyni ministra vnitra Sarah Newton -  “tyto chemikálie se nacházejí pod každým dřezem v kuchyni”.

Vláda uvažuje o zpřísnění trestů, aby útočníci dostávali téměř automaticky doživotní odnětí svobody a aby - jak prohlásila další z napadených Katie Piper - “nebyli k doživotním trestům (kvůli svým celoživotním zraněním) odsouzeny jenom oběti útoků”. Mluví se také o pokusech regulovat prodej žíravin, to je ale krajně obtížné, protože dobrou útočnou zbraň lze vyrobit i z láhve obyčejného Sava.

The Times navrhují zákaz držení jakékoliv žíraviny neplnoletým osobám a také to, aby se nezdůvodněné držení podobné látky trestalo automaticky jako přestupek. Mezi další návrhy patří povinnost platit za žíravé látky pouze kreditní kartou (aby byl nákup zpětně snadno dohledatelný) nebo povinnost prodávajících hlásit nákup policii, pokud se zákazník odmítne vykázat průkazem totožnosti.

Stejně tak by snad bylo možné prodávat méně účinné chemikálie, i případní pachatelé dokážou žíravinu znovu koncentrovat a žádné navrhované opatření jistě všem útokům nezabrání. “To ale neznamená, že opatření jsou zbytečná. V případě takto brutálních útoků je vítězstvím a spásou každý jednotlivý zločin, jemuž se podaří zabránit,“ dodávají The Times.

Na závěr ještě poznámka. Všichni naplno prožíváme teroristické útoky a slovo strach je při dnešních debatách zcela běžné. Aniž bychom chtěli cokoliv bagatelizovat, při pohledu chladnýma očima je celý problém do jisté míry optickým klamem. Když se obyčejný Brit podívá na čísla statistik, rychle zjistí, že právě brutální útok kyselinou je mnohem častější, a ohrožuje ho tudíž v praxi mnohem víc než útok pomatence vykřikujícího Alláhu akbar! O dopravních nehodách a dalších životních katastrofách nemluvě.

sub-buzz-25855-1498743005-8
John Tomlin obviněný z útoku na modelku Resham Khan a jejího bratrance

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Gideon Rachman v deníku Finacial Times tvrdí, že v Británii sílí hnutí, jež chce zabránit odchodu země z Evropské unie. Kromě toho také nabízí pomocnou argumentační ruku, jak Brexit skutečně v praxi zastavit.

Podle Rachmana zatím otevřeně proti odchodu argumentuje jenom malé množství politiků, většinou padlé hvězdy jako Tony Blair nebo Nick Clegg. Mnozí další se ale schovávají pod nálepku “měkkého Brexitu” - protože se bojí, že budou obviněni z nedemokratických postojů. Stoupenci Brexitu -  konfrontováni s důkazy, že odchod bude ekonomický problém a že celá záležitost je podstatně složitější, než se jim podařilo voličům namluvit – se totiž stále častěji opírají o argument, že “voliči promluvili”. Rachman proto tvrdí, že pokud budou chtít stoupenci setrvání v Unii vývoj skutečně zvrátit, musí se naučit argument demokratického deficitu vyvrátit a ustát.

Reklama
Reklama
Reklama

Cesta prý existuje. Rachman argumentuje ze dvou stran. Za prvé, Brexit ve skutečnosti pro různé voliče znamenal různé věci. Pro větší část z nich to byl způsob, jak zabránit neregulované migraci ze zemí EU. Pro druhou, menší skupinu zase cesta, jak se vyhnout evropským obchodním regulacím omezujícím podle jejich názoru dravý britský kapitalismus. Kampaň za odchod dokázala voliče přesvědčit, že oba postoje jsou slučitelné. Jak měsíce běží, je stále jasnější, že je to nesmysl a že jedna varianta vylučuje možnost druhou. Pokud se vylhaná koalice rozpadne, je rázem v menšině.

Za druhé, ti, kteří tvrdí, že voliči jednou rozhodli a nic již nejde změnit, mají prý sami k demokracii postoj, jenž se podobá spíše pohledu diktátorů ze zemí třetího světa: hlasovat je možné jednou a už navždy. Ve skutečné demokracii je potřeba společenský konsensus neustále obnovovat, volby se také opakují v pravidelných intervalech. U referenda to prý není jinak, nakonec sami stoupenci Brexitu původně tvrdili, že země nové referendum potřebuje, protože od toho prvního v roce 1975 se EU proměnila. Brexit je možný jen proto, že referendum v roce 2016 zvrátilo výsledek referenda v roce 1975.

Politici se prý také bojí rozpoutání temných nacionalistických vášní a Rachman tady vzpomíná na vraždu labouristické proevropské poslankyně Jo Cox. Jenže Brexit by byl zastaven legálně a demokratická společnost se přeci musí umět s extrémisty vypořádat.

Rachman se tak nejvíc obává, zda se o druhém referendu podaří včas přesvědčit dostatečný počet voličů. Největším nebezpečím je prý možnost, že skutečné náklady na Brexit vyjdou najevo teprve v okamžiku, kdy bude Británie nevratně z Evropy venku. Stát se to prý může, stejně tak je ale pravděpodobná možnost, že se během následujících dvou let vyjednávání ukáže, že odchod je katastrofa a jeho podmínky jasně míří k újmě Británie. Dost možná k tomu prý přispěje i rozhádanost a nekompetentnost brexitářů.

K tomu dodejme, že představa neustálého obnovování společenského konsensu v praxi přece jen musí mít někde své meze. Co říká Rachman o druhém referendu, to by platilo i naopak: odpůrci Unie pak mohou kdekoliv co dva roky žádat, aby země v referendu znovu potvrdila ochotu se evropské integrace účastnit. Zda by osmadvacítka mohla takovým způsobem fungovat, je nanejvýš pochybné. Stejně jako je pochybné, že může Velká Británie každou chvíli znovu pořádat referendum o odtržení nebo setrvání Skotska.

Reklama
Reklama