úterý 24. 7. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Autorka těchto řádků čas od času čelí specifickému druhu kritiky. Objeví se tehdy, pokud píše nějaký text, který se týká dětí, péče o ně, výchovy. Někteří čtenáři se v ten moment dožadují odpovědi na otázku, zda má autorka sama děti – a zda tedy může fundovaně informovat o problematice dětí se dotýkajících. Je to pozoruhodné, protože kolegy Spurného se nikdo neptá, zda slouží u rozvědky, když o ní opakovaně píše, či kolegy Turka, zda sám coby hudební kritik skládá hudbu a hraje v kapele.

Odsudkům, pobouření a kritice ovšem čelí bezdětní lidé – a ženy zejména - všech povolání, jak připomíná americký on-line magazín Bust.  A to na základě obsáhlého výzkumu mezi bezmála čtyřmi tisícovkami lidí, který pro svůj připravovaný dokumentární film My So-Called Selfish Life (Můj takzvaně sobecký život) uskutečnila americká dokumentaristka Therese Shechter. Snímek zkoumá nejrůznější společenské, politické i ekonomické aspekty bezdětnosti.

Reklama
Reklama

Zhruba tři čtvrtiny ze zpovídaných lidí zažily kritiku od rodiny, přátel, spolupracovníků i cizích lidí. Mluvíme o americkém dokumentu, čili výhrady jsou v jistých ohledech specificky americké – často podbarvené náboženstvím (šestadvacetiletá Rose prý takto „uráží Boha“) či historickým kontextem. Třeba čtyřiatřicetiletá černoška Emily zmiňuje, že v její komunitě je tlak na „pokračování rodu“ mimořádně silný také proto, že možnost mít děti byla u Afroameričanů stovky let potlačována a regulována.

Čtěte také: Šťastní i bez dětí

Nejčastější argument je ovšem přenosný i do tuzemské debaty: zejména ženy slyší, že selhávají ve své nejzákladnější funkci, tedy mateřském poslání, a že jsou chladné a sobecké. Některé tak dokonce přerušily kontakt se svými rodinami, třeba pětačtyřicetiletá výtvarnice Jane poté, co jí její tchyně řekla, že jako bezdětná by „měla raději zemřít“.

Případně vychází impulz přerušit styky i od příbuzných. Rodina manžela šestatřicetileté Caroline se s párem odmítá vídat právě kvůli jejich společnému rozhodnutí. Některé ženy, s nimiž filmařka mluvila, pak čelí podobným „profesním“ výhradám jako autorka těchto řádků. Čtyřicetiletá dětská lékařka Kelly je slyší od příbuzných svých dětských pacientů i od nadřízených.

Byť ne všechny zkušenosti, které filmařky při přípravě zachytily, byly negativní, nejen ve Spojených státech je kritika bezdětných členů společnosti slyšet stále silněji, a to v souvislosti se vzdouvající se konzervativní vlnou opěvující idealizované tradiční hodnoty. A míří třeba i na současné evropské politické lídry – od francouzského prezidenta Emanuela Macrona po německou kancléřku Angelu Merkel, kteří si zvolili život bez vlastních potomků.

Termíny jako „dobrovolně bezdětný“ je přitom v tomto kontextu nutno používat velmi opatrně. Jak napsala autorka menu v textu Šťastní i bez dětí, opatrně s ním nakládají i sociologové, kteří jev zkoumají: „Na děti se lidí samozřejmě při sčítání lidu ptají statistici, ti ovšem dále nerozlišují, jestli zaškrtli kolonku bezdětný, protože se tak dobrovolně rozhodli, nebo zda je jejich situace následkem nemožnosti dítě počít. A aby to nebylo jednoduché, sociologové mají problém s výrazem dobrovolnost: každý výzkum používá mírně odlišnou definici. Mezi dobrovolně bezdětnými totiž najdeme řadu lidí, které k této volbě dotlačily vnější okolnosti, byť jiného druhu než nízká kvalita spermatu či neprůchodné vejcovody jako u těch, kdo po dětech touží, ale zradí je reprodukční orgány.“

Tyto důvody jsou nejrůznějšího druhu, ale téměř nikdy se mezi nimi neobjevuje to, z čeho jsou bezdětní lidé nejčastěji podezříváni, tedy vlastní pohodlí a lenost. „Zatímco k „rozmnožování“ vedou lidi velmi podobné důvody, z výzkumů vyplývá, že k bezdětnosti vedou příčiny nesmírně různorodé: zdravotní problémy nesouvisející s reprodukcí, ekologické důvody (přelidnění planety) či obecné znepokojení nad stavem světa, do něhož se někdo zdráhá přivést nového člověka. A také fakt, že nenašli (nebo nenašly včas v případě žen, které jejich těla nutí k většímu spěchu než muže) vhodného partnera či partnerku. Anebo obavy, že potomka neuživí či mu neposkytnou dostatečné zázemí. A jak už jsme zmínili: v řadě příběhů se překrývá fyzická nemožnost děti mít s volbou dál se nepokoušet si je pořídit za lékařského dohledu,“ píše se v textu.

Jak píše magazín Bust, všechny tyto informace je dobré mít na paměti, až se příště někoho zeptáte, zda má – a případně proč nemá - děti.

My So-Called Selfish Life: Two Tiny Teasers from Trixie Films on Vimeo.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Americký deník The New York Times ve své pravidelné rubrice The Interpreter varuje, že Izrael došel na křižovatku, kdy se musí rozhodnout mezi svou židovskou identitou a demokracií. Resp. že se vlastně již rozhodl, když minulý týden schválil jeden ze základních zákonů (Izrael nemá psanou ústavu), podle nějž je Izrael židovským národním státem. Arabština přestává být oficiálním jazykem a získává namísto toho speciální status.

V čerstvě schváleném zákoně přímo stojí, že „právo na národní sebeurčení (v Izraeli) je výlučným právem Židů“. Ze zákona vypadly nejkontroverznější články, třeba o tom, že je možné vytvářet segregované osady, nicméně arabští poslanci, kteří zastupují pětinu obyvatel Izraele, měli stejně dost: přímo v parlamentu roztrhali tištěné znění zákona a byli násilím vyvedeni.

Reklama
Reklama

Zmíněný komentář v The New York Times připomíná, že Izrael před touto cestou varoval David Ben-Gurion již v roce 1967, když země oslavovala vítězství v Šestidenní válce.  Izraelský premiér tehdy své krajany přesvědčoval, že mají vrátit dobytá území, protože nutnost jejich okupace zničí původní idealismus, s nímž byl Izrael založen. Smyslem existence nového státu nebyla jen ochrana Židů, ale také pluralita a demokracie. A nový zákon je podle NYT „krokem na cestě, kterou Ben-Gurion předvídal: od okupace k nikdy nekončícímu konfliktu, který způsobí korozi demokracie zevnitř“.

List připomíná, že američtí diplomaté již dlouho Izrael varují, že bez míru s Palestinci si bude muset nakonec vybrat mezi dvěma podobami - zda zůstane demokratickou zemí, nebo zda upřednostní židovskou identitu. „Průzkumy naznačují, že Izraelci již dnes souhlasí: stále rostoucí počet vidí, že země čelí rozhodnutí, zda být na prvním místě židovskou nebo na prvním místě demokratickou zemí. A pro mnohé na pravici  je volbou židovská identita,“ stojí v textu.

https://www.youtube.com/watch?v=mNWykMEBIK8

Ten také konstatuje, že situace Izraele je v mnohém výlučná, přesto cítí, že se podobné dilema mezi demokracií a identitou začíná šířit celým Západem. „Pocit blížícího se rozhodnutí o národní identitě výlučně izraelský není. (Na Západě) sílí odpor k myšlence, že by země měli dávat demokracii přednost před vším ostatním,“ varují NYT. Formuje se prý hnutí živené pocitem fyzické a demokratické nejistoty, jež dává přednost identitě.

Není to samozřejmě novinka: text mimo jiné připomíná, že Francouzi se v 60. letech málem pustili do občanské války kvůli tomu, zda se Alžířané mohou stát plnohodnotnou součástí bílé sekulární demokracie (a nedá se říct, že by to bylo dnes ve Francii vyřešeno, stačí se podívat na spora okolo francouzského fotbalového týmu). Jestliže se ale nějaký čas zdálo, že Evropa se těmto problémům vzdaluje (historik Tony Judt ve svém eseji v roce 2003 nazval snahu Izraele udržet si židovskou identitu anachronismem), dnes má Netanjahu a jeho vidění světa v Evropě nové spojence.

Islamistický terorismus a přistěhovalecká vlna vykonaly své - ať už se jedná o reálnou hrozbu, nebo fiktivní bubáky vypouštěné z láhve populisty. „Některé země jako třeba Maďarsko otevřeně přijaly starý koncept národní identity - s lídry zdůrazňujícími etnické kořeny státu, temně varujícími před cizinci a omezujícími základní práva,“ píší The New York Times.

Je tak pozoruhodné sledovat sbližování Orbána a Netanjahua - zvlášť když ten první stihne zároveň vést antisemitismem zapáchající kampaň proti Georgi Sorosovi. O mentální ose mezi Pražským hradem a Jeruzalémem také není možné pochybovat. Nový průzkum agentury Median o postojích k muslimské komunitě pak ukazuje, že česká populace má v hlavě minimálně zmatek: 40% respondentů se domnívá, že by muslimové (s českým občanstvím) neměli mít u nás volební právo a 44% tvrdí, že by neměli mít právo vyznávat svou víru. To zní jako valčík na rozloučenou s českou demokracií, byť se samozřejmě jedná o jeden průzkum a dá se předpokládat, že respondenti nelámali příliš hlavu a pálí odpovědi od pasu.

The New York Times nicméně konstatuje, že demokracie začíná pokulhávat leckde. A že jestliže „konvenční rozum říká, že je tomu tak kvůli špatné vládě a sebestřednosti politiků, možná se mýlí. Pokud jsou lidé nuceni volit mezi demokracií a identitou, nemusí vždy volit demokracii“.

Reklama
Reklama