pátek 17. 8. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Jak správné je stavění kamenných mužíků (rock stacking) v divoké přírodě? Někdy jen hromádek kamení, jindy obdivuhodných ministavitelských výkonů? A je taková otázka vůbec namístě, není to nesmysl? Jsou to jen kameny a lidé to mají rádi.  Tak rádi, až jsou tyhle pyramidky skoro úplně všude - a proto to není správné, odpovídá deník Guardian v komentáři o tomto turisticko-dovolenkovém trendu, který nabírá na intenzitě.

Řeč není o těch, které stojí podél cest a pomáhají poutníkům v mlze, nýbrž o těch, kteří stojí na plážích, uprostřed planin, na vrcholcích hor, na březích jezer a řek… Zkrátka jak bylo řečeno, skoro všude. Lidé je staví pro zábavu, pro fotku na Instagram či na památku, že tu byli. A někdy zároveň jako zkoušku trpělivosti - a pak je to cosi mezi meditací a rybařením pro 21. století, jak píše o tzv. balancování kamenů web Radia Wave.

Reklama
Reklama

Ať je to však kterýkoli ze zmíněných impulsů, autor textu Patrick Barkham má pro odmítání těchto stavbiček dva důvody. První je eticko-estetický. Kouzlo putování přírodou je v tom, že chodec kráčí krajinou, v níž lidé (ještě) nedominují, nebo alespoň ne zjevně. Projít a nezanechat stopu je tak jednou z hlavních zásad trochu přemýšlivé turistiky. To ovšem mužíci kazí a připomínají, že už tu někdo byl, že tu dokonce byla spousta lidí - a chtěli vám to dát znát. Stojí za tohle porušení hezká fotka na mobil a vědomí, že po vás zůstala na divokém mořském břehu stopa?

Pro ty, kdo těmto (možná trochu romantizujícím) argumentům nejsou přístupní, jsou tu pádnější důvody. Kromě toho, že hloupě umístěný mužík může svést turistu z cesty, třeba i nebezpečně, není z nich nadšená ani příroda. Kameny, zvlášť na netknutých místech, mají na zemi svou funkci, jejich přemísťováním a hromaděním obnažujeme půdu a můžeme urychlit erozi. Jsou také životním prostorem mnoha živočichů od bezobratlých po ptáky - a můžeme je nevědomky zabít či ničit jejich hnízda.

Nikdo netvrdí, že postavit mužíka na břehu Labe v Hradci Králové nebo na exponovaném místě Prachovských skal je zločin; tam je to nevinná zábava. Stavět je ale v místech, která lidem tak úplně nepatří, je marnivá bezohlednost, vzkazuje Guardian.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Lil Miquela má všechny atributy připisované tradiční ženské kráse: je jí devatenáct, má plné rty, pihovaté tváře a velké oči. Pohled do těchto očí už uhranul hodně lidí – Lil Miquelu na Instagramu sleduje 1,3 milionu lidí. Lil Miquela, celým jménem Miquela Sousa, je aktivní také na Facebooku, Twitteru a blogovací platformě Tumblr. Skrze fotografie - především selfies - které tu zveřejňuje, ji můžeme sledovat, jak chodí na večírky ve vyhlášených klubech, na nákupy, přesvědčit se, že nechybí na žádné důležité vernisáži. Lil Miquela ale není jen krásná a marnivá, má také názor – podporuje například kampaň za sociální spravedlnost BlackLivesMatter.

Navzdory dokonalému životu a vzhledu má však Lil Miquela jedinou, ale poměrně zásadní chybu: neexistuje. Jedná se totiž o zcela virtuální bytost, jejíž pihovatá tvář i štíhlá postava byly kompletně vymodelovány v počítači americkými designéry Trevorem McFedriesem a Sarou Decou.

Virtuální bytost Lil Miquela je na jednu stranu uměleckým projektem, který posouvá naše představy o tom, co je to lidská identita, na druhou stranu se jedná o výkonný stroj na peníze. Lil Miquela je kvůli své internetové popularitě vyhledávaným reklamním nosičem pro globální značky. Například v nejnovějším vydání časopisu Vogue propaguje Lil Miquela své oblíbené hračky: fotoaparát Leica, reprosoustavu Bose, fén na vlasy Dyson nebo svítilnu Moma.

Že je Lil Miquela digitální, většině lidí evidentně nevadí, počty jejích fanoušků neustále rostou. I digitální bytost přitom může mít reálný vliv: časopis Time v létě Lil Miquelu zařadil mezi 25 nejvlivnějších lidí na internetu. Lil Miquela se tak ocitla ve společnosti skutečných lidí, jako je Donald Trump nebo Rihanna.

Shudu Gram
Shudu Gram • Autor: Instagram/shudu.gram

Lil Miquela byla první vlaštovkou svého druhu - pár kalifornských grafiků ji vypustil do světa před dvěma lety. Od té doby virtuálních celebrit, chcete-li digitálních influencerů přibývá. Například africká krasavice s tajemným jménem Shudu má sice na Instagramu zatím jenom 137 tisíc fanoušků, má však zjevně našlápnuto na kariéru slavné modelky. Fotograf Cameron-James Wilson ji totiž vytvořil teprve letos v únoru. V červenci pak časopis Cosmopolitan dokonale realistickou krasavici Shudu prohlásil za první skutečně digitální supermodelku.

Virtuální modelky jako je Lil Miquela a Shudu, jsou podle mnoha lidí v módním průmyslu teprve počátkem revoluce, během které si budeme zvykat na fakt, že nám produkty či služby stále častěji nabízejí dokonalí naprogramovaní avatarové. Příchod těchto bytostí vyvolává řadu otázek. Přijdou kvůli nim skutečné modelky (či lidé ve službách) o práci? Začne náš svět brzy připomínat dystopické vize známé například z filmu Blade Runner?

Dobrý postřeh k tématu přináší také deník Washington Post. Všímá si, že digitální modelky přicházejí v době, kdy fotografie nás, skutečných lidí, začínají díky různým instagramovým filtrům a počítačovým programům vypadat stále méně realisticky. Hranice mezi lidmi a roboty se dál stírá. Lidé vypadají jako obrazy, roboti začínají vypadat jako lidé. Ale jednu věc mají společnou: usilují o lajky na sociálních sítích.

Reklama
Reklama