úterý 11. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Portland je s více než 600 tisíci obyvateli největším městem amerického státu Oregon. V posledních letech se vyprofiloval jako nirvána liberálů; místo, kam se stěhují vyznavači nejrůznějších alternativních životních stylů, a v mnoha směrech ztělesňuje trendy urbánního vývoje 21. století. Ostatně právě tady se točil americký seriál Portlandia, který zachycuje (a zároveň lehce paroduje) život velkoměstských hipsterů.

Portland se však v posledních měsících dostal na titulní strany amerických médií ze zcela jiných důvodů - anarchisté a radikální levicoví demonstranti zde v boji s ideovými oponenty způsobili škody za milion dolarů a ministerstvo pro vnitřní bezpečnosti situaci ve městě označilo za „vnitrostátní terorismus“. Příčinám, které vedly k radikalizaci, se věnuje Casey Michel americkém magazínu Politico. Kromě oné progresivně-liberální tváře totiž podle něj existuje i druhá tvář Portlandu -  a ta je silně poznamenaná historickou přítomností rasismu v celém regionu.

Reklama
Reklama

Mimo státy tradičně otrokářského jihu existovala v Oregonu pravděpodobně nejpřísnější legislativa namířená proti Afroameričanům. Jak píšemagazín The Atlantic, formování a vznik státu Oregon byly silně ovlivněny rasistickými utopiemi, které předpokládaly vznik čistě bílého státu. První ústava z roku 1857 výslovně zakazovala Afroameričanům do Oregonu přicházet, žít v něm, či ve státě vlastnit jakýkoliv majetek. Během dvacátých let minulého století pak Oregon představoval baštu Ku Klux Klanu s nejvyšším procentuálním zastoupením mezi obyvateli v celých USA. Oregon tak zůstával až do druhé světové války téměř exkluzivně bílým státem a dodnes je 76 % jeho obyvatel bílých.

Demonstrace proti Trumpovu dekretu
Demonstrace proti Trumpovu dekretu • Autor: AP/ČTK

Obdobné číslo platí přímo pro Portland. Dodnes je tu jen velmi malá afroamerická komunita (6,3 % obyvatel), která značně ekonomicky zaostává za městským průměrem. Podle průzkumu z roku 2014 činil průměrný roční příjem Afroameričanů v Portlandu 34 000 dolarů, zatímco u bílých obyvatel v téže oblasti to bylo kolem 70 000 dolarů. Právě kvůli malému podílu Afroameričanů se však podle mnohých expertů o této situaci dostatečně nemluví – a Portland tak sice představuje politicky progresivní město, nicméně s pevně zakořeněnou ekonomickou nerovností, která v sobě odráží rasistické praktiky minulých století.

Podle Michela se na konci dvacátého století rasismus a myšlenky bílé nadřazenosti promítly i do nárůstu popularity a aktivit skinheadů a dalších neonacistických uskupení, která měla již v 80. a 90. letech na svědomí smrt několika levicových aktivistů. V roce 2007 tak vznikla portlandská odnož Antify pojmenovaná podle přezdívky Portlandu Antifa města růží, která si za cíl stanovila formování účinné opozice vůči pravicovým extremistům. Skupina dodnes funguje ve značné anonymitě, její členové zásadně nesdělují příjmení a na veřejných akcích si zahalují obličeje.

Dlouhá kampaň během loňských prezidentských voleb a následné vítězství Donalda Trumpa povzbudily bílé nacionalisty napříč celými USA – a také v Oregonu vyplulo na povrch dlouho přehlížené rasové napětí, jak konstatoval deník The Washington Post.Protesty, jež následovaly po Trumpově zvolení, zde navíc na rozdíl většiny ostatních měst neutichly.

Jedním z důvodů neklidu je i nová taktika portlandské Antify: organizace už nechce být „pouze“ hlasitější než pravicoví extremisté, chce jim zabránit v jakýchkoli projevech. A na svém facebookovém profilu deklarovala, „že se nebude omlouvat za použití násilí v boji proti fašismu“. Podle Marka Pitcavageho, experta na domácí politický extremismus, je přitom taková taktika kontraproduktivní a vede jen k medializaci krajní pravice.

K zatím poslední a doposud největší eskalaci došlo na konci dubna. Organizátoři pochodu na podporu lokálních podniků a komunit dostali výhrůžku, že dojde k násilí, pokud z akce nevyloučí zástupce místních republikánů. Pořadatelé nakonec celý pochod zrušili, na což ovšem okamžitě zareagovali příznivci tzv. alt-right hnutí svoláním vlastního průvodu. Jedním z jeho účastníků byl i Jeremy Christian - muž, jenž byl zachycen na videu, jak hajluje zahalen do americké vlajky z dob války za nezávislost. O několik týdnů později Jeremy Christian v Portlandu smrtelně ubodal dva muže - zastali se mladých muslimek, jež se staly terčem jeho islamofobních urážek.

A jak konstatuje Politico, další střety mezi levicovými radikály a pravicovými extremisty  jsou vysoce pravděpodobné. Místní republikáni si totiž chtějí najmout k ochraně svých členů ozbrojené milice, které se rekrutují z pravicových skupin Oath Keepers and Three Percenters.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Čeští odpůrci eura a hlubší evropské spolupráce mají nové téma, o kterém mohou přemýšlet.  Švédský ministr financí Per Bolund vyhlásil záměr provést hloubkovou analýzu toho, jaký dopad by měl vstup země do evropské bankovní unie. Pokud prověrka dopadne dobře, Švédsko se mohlo připojit, prohlásil Bolund v rozhovoru pro místní tiskovou agenturu TT.

O co Švédsku jde? Po Brexitu bude největší zemí, která je v Evropské unii, ale – stejně jako Česko – nepoužívá euro a neúčastní se ani bankovní unie, na které se členové eurozóny dohodli před pěti lety v rámci obrany proti dopadům finanční a dluhové krize. Stejně je na tom Dánsko, kde se o bankovní unii v poslední době také mluví a kde vláda nyní slibuje učinit finální rozhodnutí do podzimu 2019.

Reklama
Reklama

Téma je v obou zemích aktuální kvůli tlaku ze strany největší skandinávské banky Nordea. Ta má centrálu ve Švédsku, ale kvůli sporům o regulaci začala v poslední době vyhrožovat tím, že se odstěhuje někam jinam. Šéf banky Casper von Koskull minulý týden prohlásil, že banka by možná měla větší perspektivu při těsnějším spojení s Evropou a při přesunu do země, která už v bankovní unii je. „Nordea uvažuje o Dánsko nebo Finsku. Vlády těchto zemí tvrdí, že banka je vítána. Finsko už v bankovní unii je, Dánsko na začátku tohoto měsíce zřídilo komisi k opětovnému přezkoumání účasti; první hodnotící zpráva z roku 2015 členství doporučila,“ přibližuje agentura Bloomberg.

Severské země mají podle Bloombergu na svoje banky přísnější nároky, ale střet švédské vlády s největší bankou má i širší souvislosti. Nordea má v plánu reorganizovat svoji strukturu tak, že ze svých dcer v Dánku, Finsku a Norsku udělá pobočky, tedy méně autonomní jednotky, které budou podřízené přímo centrále. Když už taková reorganizace probíhá, automaticky se nabízí otázka, jestli nová centrála musí nutně zůstat ve Švédsku.

Švédsko o to usiluje, ale na druhou stranu upozorňuje na skutečnost, že pak ponese zodpovědnost jako regulátor i za pobočky v okolních zemích, což může v případě problémů znamenat větší zátěž pro švédské daňové poplatníky. Jedním z řešení bylo navýšit povinné podvody bank do švédského garančního fondu, který má jistit klienty bank v případě další finanční krize, to ale střet s Nordeou ještě vyhrotilo. Proto nyní Bolund mluví o bankovní unii a o tom, že „může mít smysl uvažovat o sdílení rizik s jinými zeměmi“.

To je poučná věta i pro Česko, kde jsou nyní v módě opačné tendence. Bankovní unie stojí na myšlence, že státy eurozóny budou řešit potíže svých bank společně – proto společný fond i jednotný dohled na úrovni Evropské centrální banky, který má u systémově důležitých bank větší slovo než národní regulátoři. Česko má nyní komfortní pozici, kdy místní banky plně podléhají národnímu dohledu, fungují bezproblémově a jako dcery cizích bank neplánují žádnou velkou zahraniční expanzi. Proto odpadá tlak na hlubší integraci, který je nyní vidět ve Švédsku.

Česká národní banka coby národní regulátor se bankovní unii dlouhodobě brání (viz naše nedávné rozhovory s členy bankovní rady ČNB, Jiřím RusnokemMarkem Morou.). Fungující status quo posiluje názor, že sdílet rizika bankovního sektoru se zbytkem Evropy není třeba, protože v tuto chvíli se to Česku nevyplatí. To často funguje i jako odstrašující argument v debatě o přijetí eura. Naposledy jej použil Andrej Babiš, podle něhož je euro „bankrot“ a pro Česko není žádoucí riskovat účast na splácení dluhů řeckého státu nebo problémových bank třeba v Itálii.

Z hlediska momentálních výnosů a nákladů to zní lákavě. Otázka je, jestli nynější stav vydrží navěky – a zda evropská solidarita, kterou nyní většina domácích politických lídrů odmítá, nebude Česku jednou chybět.

Reklama
Reklama