čtvrtek 12. 10. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nedávné řádění osamělého střelce v Las Vegas nejenže přineslo smrt šesti desítkám mírumilovných návštěvníků hudebního festivalu a získalo titul zatím nejhorší hromadné vraždy v dějinách USA, ale oživilo i tamní vášnivou debatu o kladech a záporech liberálního přístupu k vlastnictví zbraní. Sloupkaři deníku New York Times Max Fisher a Amanda Taub do ní vstoupili pokusem o analýzu dat doplněnou o mezinárodní kontext.

Což je záslužné, protože spor o zbraně není žádný čistě americký problém. I v Česku jsme nedávno zažili demonstrace lidí rozzuřených návrhem „Bruselu“ zakázat soukromé držení rychlopalných zbraní na víc než deset nábojů v zásobníku. Pobouření majitelé pušek vyzývali vládu, že než tohle, ať raději vystoupíme z Evropské unie - a jen shodou okolností nestačil do voleb projít parlamentem zákon vyhlašující vlastnění střelné zbraně za ústavní právo každého českého občana. Možná podobná iniciativa přijde znovu po volbách, takže závěry dvojice newyorských sloupkařů mohou být zajímavé i pro českou diskusi. Taub a Fisher je rozdělili do tří oddílů.

Reklama
Reklama
Reklama

1) Statistiky v rozvinutých zemích to dokládají jasně: čím víc lidí vlastní zbraně, tím víc je ve společnosti násilí spáchaného za pomoci těchto zbraní, víc sebevražd kulkou, víc náhodných zastřelení a častěji střílí i policie. Obyvatelé zemí, kde je mezi lidmi hodně pistolí a pušek, mají větší pravděpodobnost, že zemřou na náhlou otravu olovem.

Ve Spojených státech je zhruba 89 střelných zbraní na 100 obyvatel. V Kanadě, která obecně patří mezi špičku „těžce vyzbrojených“ zemí, je to jen 30 a ve Velké Británii 6 (v Česku zhruba 10). Počet úmrtí způsobených střelbou tuhle křivku kopíruje naprosto dokonale  - viz graf:

guns-and-death-rates

Američané tvoří asi 4 a půl procenta světové populace, ale mají v držení 42 procent soukromě vlastněných střelných zbraní na světě. Počet vražd zastřelením je v Americe podle tři roky staré statistiky 30 na jeden milion lidí, v Kanadě je to 5 a v Británií 0,7. V roce 2013 se v Americe zbraně podílely na 21 175 sebevraždách, 11 208 vraždách a 505 úmrtích způsobených náhodným výstřelem. Ten samý rok v Japonsku – zemi se zhruba třetinovým počtem obyvatel oproti Americe – souvisely zbraně se smrtí pouze ve 13 případech. Takže každý Američan má 300x větší pravděpodobnost, že zemře vražedným či náhodným zastřelením než Japonec. Podíl zbraní na stovku obyvatel je v USA 150x vyšší než v Japonsku (0,6/100).

2) Příkop mezi 300x větší pravděpodobností střelné smrti a jen 150x vyšší podílem zbraní přitom ukazuje, že počty zbraní všechno nevysvětlují. Kromě kvantity je podle New York Times důležitá i „kvalita“ vlastnického vztahu, čili dohled nad ním a omezení typů zbraní, které je možno vlastnit. A Spojené státy se v obou ohledech pyšní jedním z nejbenevolentnějších přístupů na světě.

Vynikne to na srovnání USA a Švýcarska, země s druhým největším počtem zbraní mezi obyvatelstvem (46/100). Přestože mají ve Švýcarsku docela vysoký podíl „střelných“ vražd (7,7 na milion lidí), je to pořád neskonale míň než za oceánem. Švýcarské zbrojní zákony jsou také neskonale přísnější než v USA, řadu typů je tam zakázáno prodávat a zisk vlastnické licence je na rozdíl od Ameriky omezen přísnými předpisy. Stejně k věci přistupuje i jinak benevolentní Kanada.

Střelba v Las Vegas
Střelba v Las Vegas • Autor: AP/ČTK

Nonšalantní přístup k vlastnictví zbraní, kdy mezi vysokým počtem vlastníků může lehce být i množství lidí násilnických nebo duševně nemocných, má ještě jeden neblahý dopad.  Zásadně zvyšuje riziko, že jinak smrtelným nebezpečím nehrozící incidenty jako policejní kontrola nebo zlodějské přepadení mohou přerůst ve střet končící smrtí. Stejně tak benevolentní přístup zvyšuje riziko hromadné vyvražďovací střílečky jako teď ve Vegas - i když tyto incidenty tvoří i v amerických „střelných“ smrtích nepatrnou část.

3) Zákony jako ty v Kanadě nebo ve Švýcarsku nejsou jenom nějakým přísnějším předpisem, upozorňují Taub s Fisherem. Ilustrují úplně jiný přístup k přemýšlení o zbraních. V jejich pohledu jsou zbraně něčím, co může a mělo by být přísně regulováno státem - a od občanů se očekává, že svoji schopnost vlastnit zbraň úřadům ochotně a samozřejmě doloží.

Americké zákony se na věc dívají opačně: vlastnit zbraň je základním právem každého občana, je to naopak stát, kdo tady musí být regulován. Například podle federálních zákonů si nemohou jednotlivé americké státy vést jisté druhy statistik spjatých se zbraněmi, vinou čehož je pro ně mnohem obtížnější tvořit bezpečnostní předpisy a restriktivně zasahovat do vlastnictví zbraní.

Hlavním důvodem slabého dohledu nad zbraněmi, končí New York Times, je zřejmě skutečnost, že hledání kompromisu mezi hrozivostí zbraní a svobodou je vlastnit mají Spojené státy nastaveno jinak než kdekoli jinde. Například Británie hned po prvním incidentu s masovým střílením v roce 1987 zavedla striktní zákony omezující vlastnictví zbraní a částečně zakázala ruční palné zbraně.  V Austrálii vedl podobný zážitek o deset let později k nařízení nutícímu majitele vzdát se svých zbraní a odprodat je úřadům.

Takže zážitek hromadné vraždy donutil Brity i Australany k přehodnocení pohledu na zbraně a k volbě nových priorit. Američané stejnou věc řešili už několikrát, nejvíc emocionálně před pěti lety, kdy střelec zabil 20 dětí v základní škole v novoanglickém Newtonu. Vždycky ale dospěli k závěru, že jejich relativně neregulované vlastnictví zbraní pořád stojí i za takové náklady.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Střední Evropa se po pádu železné opony a komunismu měla stát jedním z velkých triumfů kapitalismu a demokracie. Jenže něco se zvrtlo. Poláci, Maďaři a teď už i Češi si stále častěji vybírají populistické lídry, kteří demokracii spíše omezují, píše v úvaze pro server Slate německý vědec polského původu Yascha Mounk, který přednáší politologii na Harvardově univerzitě.

Mounk popisuje svojí nedávnou návštěvu Prahy, která ho okouzlila. „Kavárna, kde píšu tyto řádky, má holé stěny a žárovky v ní visí jenom tak, bez stínítek. Za takovou výzdobu by se nemusely stydět kavárny v Bushwicku (newyorská módní čtvrť – pozn. red.). Kavárna je plná mladých mužů ve vlajících šálách a dívek v černém, kteří vypadají stylověji než studenti v Berkeley. Když se podívám z okna, vidím krásné prosperující město.“

Autor vyjmenovává jednoznačná zlepšení, ke kterým v Česku za uplynulých 28 let od konce komunismu došlo: ekonomika se několikanásobně zvětšila, v zemi jsou špičkové univerzity a občanské spolky kvetou. A když se k moci dostanou politici, kteří se lidem nelíbí, národ je může ve volbách poslat pryč. Tak jak je možné, že v zemích jako Česko mají stále větší podporu populisté, ptá se.

„Navzdory velkému pokroku je nálada Čechů špatná. Země je bohatá, ale voliči mají pocit, že je politický establishment podvedl a zklamal. Většina cizinců, které v Praze vidíte, utrácí peníze za pivo, suvenýry a lístky do muzeí, ale Češi z nějakého důvodu mají strach z teroristické hrozby a z migrantů. A ačkoli jim jejich politici vládli poměrně slušně, chystají se zvolit velikášského miliardáře, který jim slibuje, že změní systém. Andrej Babiš je něco mezi Donaldem Trumpem a Silviem Berlusconim: vlastní velkou část českých médií, libuje si v politické nekorektnosti,“ popisuje politolog zdejší předvolební atmosféru a šéfa hnutí ANO.

Erik Tabery: Populismus je nejlukrativnější byznys, který v Česku můžete najít

Kromě ANO Mounk zmiňuje také úspěchy xenofobní SPD, postkomunistické KSČM a populistických Pirátů. „Všechny tyto strany kritizují establishment i zastupitelskou demokracii a dohromady mají v zemi většinu,“ podivuje se. Babišovi se v těchto stranách otevírá široká nabídka koaličních partnerů, kteří se nebudou tolik zdráhat odstranit či oslabit části demokratického systému. Ačkoli Babiš má samozřejmě v mnoha částech společnosti také hlasité odpůrce, ohlídat ho po nástupu k moci bude „těžší, než si lidé v pěkných kavárnách myslí“.

Jinými slovy, autor předpokládá, že Česko je na nejlepší cestě přidat se do klubu jiných středoevropských zemí, kde je nyní demokracie v ohrožení. Už je v něm Maďarsko s Viktorem Orbánem a Polsko s Lechem Kaczynským (Mounk zmiňuje také Slovensko a Makedonii). „V těchto zemích se státní média postupně stávají nástrojem propagandy a soudnictví jen razítkuje rozhodnutí vlády, zatímco kritické spolky čelí čím dál většímu nátlaku,“ popisuje a upozorňuje, že ve střední Evropě vzniká „pás populismu“, který se táhne od Baltského k Egejskému moři.

Vývoj ve střední Evropě přináší podle autora ponaučení, která jsou relevantní i pro zbytek světa. Za prvé: politologové byli o budoucnosti demokracie příliš optimističtí, když si mysleli, že demokracie v zemích jako Česko, Polsko nebo Maďarsko je už zakořeněná. Byli naivní, když si mysleli, že maďarská demokracie ustojí nástup populisty Orbána a polská demokracie příchod Kaczynského. A možná se nebezpečně mýlí i v tom, že americká demokracie ustojí pokračující jízdu Donalda Trumpa – nebo příštího, chytřejšího populisty, který může přijít po něm. Za druhé: předpoklad, že liberální demokracie nemá žádnou ideologickou alternativu, se ukázal jako mylný.

Reklama
Reklama