Gambie má pouze dva miliony obyvatel, přesto patří k desítce států, odkud nejčastěji pocházejí migranti připlouvající přes Středozemní moře do Itálie. Nyní se v této západoafrické zemi odehrálo nebývalé politické drama. Jeho happy end mělo podobu diktátora odjíždějícího svým rolls roycem na letiště, kde v slzách stáli jeho příznivci. Yahya Jammeh jim podal pravici, v levé ruce přitom držel výtisk Koránu - a v doprovodu prezidenta Guineje mířil k letadlu, které ho dopravilo do exilu. Vojenská hudba mu hrála národní hymnu a pak píseň, kterou pro 22 let vládnoucího muže speciálně složila.
Diktátor totiž nějakým nedopatřením dopustil, aby v prosincových volbách zvítězil opoziční kandidát. Nejprve porážku k všeobecnému překvapení přijal, během několika dní však obrátil a pokusil se u moci udržet. Následně však v pozoruhodném kroku přijali odpovědnost za osud Gambie okolní africké státy. Africká unie Jammeha odmítla ve vrcholné funkci respektovat a zároveň s tím prezidenti sousedních států vyjednávali o jeho bezpečném odchodu do exilu, což mělo zabránit krveprolití.
Když Jammeh nadále odmítal odstoupit, vystoupila vojska západoafrických států s podporou OSN na území Gambie a dala prezidentovi ultimátum k poklidnému a bezpečnému odchodu. Postup zastavila až ve chvíli, kdy diktátor v televizi oznámil rezignaci. Pravda, zločiny jeho vlády zůstanou nepotrestány, a Jammeh navíc podle dle zdrojů z okolí opozice v posledních týdnech vybrakoval část státní pokladny a vyvezl ze země svá luxusní auta - nenásilné předání moci však bylo prioritou.
Novým prezidentem se stal málo známý podnikatel Adama Barrow. Nezkušený politik začínal coby ekonomický migrant v Londýně, kde dělal ochranku v supermarketu. Z naspořených peněz po návratu domů rozjel vlastní byznys a kampaň mu mimochodem pomáhaly financovat právě dary z řad gambijských migrantů žijících v Americe a Evropě.
“Tohle drama je historickým precedentem,” píše v redakčním komentáři deník Financial Times. “Nebýt současné generace vládců v západní Africe, tak by diktátor uspěl a zůstal u moci. Mnozí z nich se ale sami dostali do úřadu až po letech strávených v opozici, také proto se ukázali být důslednější při udržování demokratických pravidel než jejich prezidentští kolegové ve východní, střední a jižní Africe.”
FT také připomínají, že Afrika po dekolonizaci zažila přes 200 vojenských převratů, ovšem gambijský diktátor Yahya Jammeh se v roce 1994 dostal k moci při jednom z posledních z nich. Nyní vojáci sehráli opačnou roli ochránců volebního výsledku. A je to jeden z příkladů, jak se úroveň vládnutí v Africe v posledních 25 letech zlepšila - viděno samozřejmě z velkého nadhledu.
Faktem totiž zároveň je, že postup demokracie v Africe se nyní v mnoha směrech zadrhl a je nerovnoměrný, nejen co se týče geografie (nejhůře je na tom centrální Afrika). Na většině kontinentu se zlepšují podmínky k podnikání, vláda práva, infrastruktura nebo školství. Zároveň ve většině zemí klesá svoboda slova a stoupá korupce. „Kdo očekává lineární vývoj podle evropských představ, bude zklamán,“ psal počátkem letošního roku Markus M. Haefliger v eseji, jímž se loučil se sedmiletou dráhou afrického zpravodaje prestižního švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung – a který zájemcům o současnou Afriku velmi doporučuji k přečtení.
P. S. A ještě kulturní zpráva ze západní Afriky. Koncem minulého týdne ve věku 70 let zemřel nigerijský hudebník William Onyeabor, který v 70. a 80. letech experimentoval se spojením afrobeatu, funku a elektronické muziky.
https://www.youtube.com/watch?v=v5ifL6ZdBa0&t=3889s
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
