Napadlo mě to naposledy v souvislosti s Občanským průkazem. Spolupráce osvědčené dvojice Petra Šabacha a Petra Jarchovského nedopadla špatně. Tahle sonda do dospívání čtyř pražských puberťáků je takovou antitezí smířlivého televizního kýče Vyprávěj. Jenže i s ohledem na tenhle seriál člověka maně napadá, že už je toho normalizačního retra nějak moc. Nedotýká se mě už moc jako diváka pohled na to, jací jsme byli za Husáka. Mnohem víc mě zajímá, jací jsme byli za dob divokých devadesátých let, rád bych ve filmech viděl, jak žijeme teď.
V Jihlavě na festivalu to připomněl Radim Procházka, který už natočil dva dokumenty, které se vracejí do poslední dekády minulého století. S totalitní minulostí se ve filmech vyrovnáváme víc než dost, ale proč nikdo nenatočil nějaký pronikavý film o oněch převratných časech ekonomické transformace? Byl by to hit. Na obranu filmařů je třeba říci, že ona ani v literatuře se žádná úžasná společenská freska o našich báječných letech s mladým kapitalismem neobjevila.
Na stanici TV Barrandov si člověk do sytosti užije různé zapomenuté perly ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pouštějí tam filmy právem zapadlé, různé ideologické kýče a propagandistické agitky. Ale i v těch dobově poplatných filmech bývá docela věrně zachycen duch doby – šedá realita života na sídlišti, zelinářská šmelina, machrovství veksláků.
Když si v duchu projedete české filmy za poslední dva, tři roky, kolik z nich vypovídá alespoň náznakem o naší společnosti a jejích problémech? Z letošní várky filmů měly takovou ambici snad jen snímky Roberta Sedláčka a Alice Nellis. Přirozenou diváckou touhu po reflexi současnosti místo toho uspokojují dokumenty. Nové filmy Eriky Hníkové, Víta Klusáka nebo Martina Duška a Ondřeje Provazníka promlouvají o světě, v němž žijeme, a ještě navíc výrazně filmovým jazykem. Nikdo mi nevysvětlí, proč to českým tvůrcům v hraném filmu pořád nejde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
