Total Recall a hollywoodský marxismus

Na remake sci-fi Total Recall se mi dlouho nechtělo. Jednak mám příliš rád originál z roku 1990 s Arnoldem Schwarzeneggerem, který je díky potměšilé režii Paula Verhoevena jedním z nejzábavnějším akčních filmů všech dob. Nevadí u něj ani, že se příliš nedrží původní povídky Philipa K. Dicka, a že byl scénář důkladně „arnoldizován“, tedy zbaven filosofického podtextu se znejistěním ohledně toho, co můžeme považovat za reálné.

Nový Total Recall se jevil jako zcela zbytečný projekt, protože přichází pouhé dvě dekády po Verhoevenově počinu, který by přece měla mít většina publika ještě v živé paměti. Taková úvaha se ale týká generace starší třiceti let. Pro dnešní náctileté už jde o neohrabané retro a veteš. Kalkulace s tím, udělat Total Recall pro teenagery tedy jakýs takýs smysl dává. Odrazující ale bylo, že se ho ujal Len Wiseman, režisér nudné série Underworld a jen lehce nadprůměrného čtvrtého dílu Smrtonosné pasti. Wiseman v současném Hollywoodu představuje synonymum pro tvůrce bez stylu, pravý opak vizionáře, bystrého pozorovatele nebo komentátora.

Snímek, který přišel minimálně na 125 milionů dolarů, byl navíc velmi rychle odsouzen v prvních recenzích jako neinspirativní nápodoba Blade Runnera a Minority Report a v kinech brutálně propadl – za první víkend v USA utržil jen 25 milionů dolarů, přičemž se počítalo tak s dvojnásobkem. Všechny ukazatele říkaly, že návštěva něčeho takového není „společenskou povinností“.

Překvapující tedy bylo už jenom zjištění, že nejde o totální průšvih. Wiseman překvapil i mnoha propracovanými akčními scénami využívajícími nezvykle dlouhé záběry ve velkých celcích, což je jednak náročné natočit, jednak velmi přehledné na sledování a zároveň osvěžující změna ode všech rychle stříhaných, v roztřesených detailech točených konkurenčních snímků.

Nový Total Recall navíc není čistým dějovým remakem, ale vymýšlí si vlastní zápletku a svět. Její technické řešení se sice vymyká logice, fyzice a ledasčemu dalšímu, ale berme ho jako metaforu. Na Mars se v novém Total Recallu vůbec nedostaneme, vše se odehrává na Zemi, skrz níž se cestuje jakýmsi obřím výtahem pojmenovaným Zeměpád. Na jednom pólu Země zničené chemickou válkou, se žije blahobytněji, na druhém pólu se žije hůře, ale nacházejí se zde cenné zdroje a probíhá zde průmyslová výroba. Dělníci jezdí každodenně z jednoho pólu na druhý a večer nemají síly na nic jiného než se opít v baru. Mozek jim přitom vymývá propagandistická televize, která ustavičně straší teroristickými útoky, kvůli nimž je údajně nutné posilovat bezpečnost výrobou bojových robotů (syntetiků).

Hlavní hrdina Doug Quiad pracuje jako jeden z dělníků, ale nechová se jako poddajná ovečka. V hlavě mu ustavičně straší otázka, zda by jeho život nemusel být takový ubíjející stereotyp. Už tady můžeme vidět řadu odlišností od původního filmu. Protagonista v podání Colina Farrella nesní o dobrodružství jen tak. Opravdu se mu nelíbí podmínky, v nichž žije, pozoruje i svět okolo sebe, s nedůvěrou pohlíží na oficiální média a zajímá se o akce rebelů.

Jeho byt je mnohem neútulnější špeluňka, jakoukoli činnost, kterou je nucen dělat, pociťuje jako nepříjemnou rutinu. Do kanceláře „virtuální cestovní kanceláře“ Rekall jde s mnohem větší motivací než za pouhým rozptýlením. Pak také poměrně jasně vidíme, že zaměstnanci Rekallu zjistí, že Quaid v hlavě už má nahrané nějaké falešné vzpomínky a spustí se ihned policejní razie.

Celý starý Total Recall těží svou poetiku z přiznané umělosti, zatímco nový film se snaží působit co nejrealističtěji, respektive snaží se zabírat svět v co nejširším a nejdetailnějším měřítku – bez okolků je možné tvrdit, že znázorňuje nejpropracovanější vizi futuristického velkoměsta od dob Blade Runnera. Na rozdíl od něj ale nehalí mizanscénu do hustých mračen kouře, ale poskytuje nám možnost „totální viditelnosti“.

Zatímco v původním filmu byl také přechod do „jiné reality“ neznatelnější a mohl v nás vyvolávat pochybnosti, odkdy se Quaidovi něco zdá, či zda se mu to zdá (tyto pochyby vůbec nerozptýlil až příliš šťastný a nerealistický konec, kdy se na Marsu příliš rychle vytvoří kýčovitě modré nebe a dýchatelná atmosféra), v novém filmu pochybnosti nemáme. Víme, že Quaid nesní a pouze nezná svou původní identitu. Nastanou nějaké rošády, ale z filmu zmizí nejednoznačnost. Verhoeven se snažil mladému publiku nabídnout násilí a vzrušení, ale zároveň na ty pozornější pomrkával – dávám vám to, co chce i hlavní hrdina a celé je to možná jen iluze. Jste vlastně stejní hlupáci jako on.

Wiseman (a scenáristé Kurt Wimmer a Marc Bomback) svou kritiku nemíří takto ironicky a jemně na filmový průmysl (továrnu na sny). Míří zcela okatě na celý kapitalistický systém, a to ve velmi tradičním duchu – zobrazením odcizenosti dělníků své práci a démonickými obrazy vykořisťování. Je v tom jistě něco naivního, ale stojí za to se ptát, jak je možné něco takového v Hollywoodu povolit. Typicky marxistické akční filmy se přitom poslední dobou množí – vzpomenout můžeme třeba na sci-fi Ostrov od Michaela Baye nebo Vyměřený čas (In Time) Andrewa Niccola. Jisté prvky najdeme i v letošním trháku Hunger Games a obraz „komunistické revoluce“ obsahuje třeba Temný rytíř povstal.

Dají se najít zhruba dva základní důvody, proč takové filmy vznikají a co jimi chtějí autoři či producenti docílit. Nejschůdnějším vysvětlením vskutku je, že akční trikové „podívané s poselstvím“ tvoří naivní lidé, kteří jsou nuceni pracovat v rámci hollywoodského systému, a touto cestou si dovolují bezpečně rebelovat. Samy jejich výtvory jsou produktem korporativní logiky (průzkumů trhu a manažerských schvalovaček), ale brojí proti korporacím. Jde o dějinný paradox, který nemá řešení a těžko říct, zda podobné počiny označit za pouhé pokrytectví. Spíše za určitý idealismus či zvláštní výhodu černobílého dělení světa na vládce a ovládané, kdy marxistický pohled a apel na osobní vzpouru náhle vyhovuje modelu hollywoodského akčního filmu.

Druhou, o něco paranoidnější interpretací je, že tyto filmy jsou povolovány do výroby a schvalovány do distribuce právě proto, aby svou naivitou diskreditovaly revoluční potenciál marxistických myšlenek na skutečnou společenskou změnu. Tedy, že mladé publikum se vnitřně vyblbne u filmů (kanalizuje svůj pocit frustrace, že nemají perspektivu a projektují se do vítězících hrdinů), ale že nemá touhu pokračovat v tom v reálném životě.
Tento přístup, pokud se zbaví jemnějšího slovníku, se snadno může zvrátit do zcela pitomých konspiračních teorií, že všechen filmový průmysl řídí židé, ilumináti, mimozemšťané či kdokoli jiný (anebo všichni dohromady) a tím, že točí filmy s atraktivními a přehnanými zápletkami, nám zabraňují vidět, že je to tak i v realitě; tedy že fiktivní filmy diskreditují diskusi o tom, kdo skutečně vládne.

Rád bych přišel ještě s nějakou třetí elegantnější teorií, která by přebila ony dvě předchozí, ale nejsem toho schopen. Kdykoli ale narazím na podobný film, jakým je nový Total Recall, uvědomím si, že jednoduché soudy o tom, nakolik je který akční trhák hloupý, nebo ne, naráží na problém, že se dá obtížně zjistit, jak reálně působí na publikum. Můžeme se dlouze dohadovat, čeho chtěli dosáhnout tvůrci nového Total Recallu. Cynici namítnou – zbytečně to rozebíráte, chtějí jen prachy, obrazy revoluce se prodávají přece skvěle. No, to by ale nový Total Recall nesměl komerčně propadnout; to udělali soudruzi v Hollywoodu někde chybu…