Tiskovky

Kulturní tiskovky nemají moc předpokladů k tomu, aby se na nich odehrávalo něco vzrušujícího. Většinou někdo řekne pár slov k otevírané výstavě/křtěné desce/filmové premiéře/nové knížce, poděkuje sponzorům, následuje nesmělý dotaz jednoho dvou novinářů a jde se hromadně na chlebíčky (pokud jsou) a na kávu (ta je vždycky). Včerejší tiskovka šéfa České filharmonie byla přece jen napínavější. Vladimír Darjanin na ní totiž musel odpovědět i na otázku, jestli ho ministr kultury odvolá, či ne. „Je trapné, že ministr neumí na rovinu říct, co má se mnou za problém. Snad mi to řekne při osobním jednání, na které mě pozval na zítřek,“ prohlásil Darjanin a šlo se hromadně na kávu.

Dnes ho Václav Riedlbauch odvolal. Dalo se to čekat, současný ministr kultury stál v čele filharmonie před Darjaninem a oba se moc nesnesou. Ukázalo se to koneckonců i při loňském řešení krize v Galerii Rudolfinum, kdy se Riedlbauch postavil proti Darjaninovi, galerii vyňal z kompetence České filharmonie a přičlenil ji ke spokojenosti jejích zaměstnanců k Uměleckoprůmyslovému muzeu. Darjanin své případné odvolání včera komentoval jako ministrovu mstu za audit, který prý poukázal na závažná pochybení v hospodaření filharmonie v době, kdy jí vedl právě Riedlbauch: „Ministr mě klidně může odvolat, ale tím se zbaví jen mé osoby, nikoli své odpovědnosti za mnohamilionový propad v rozpočtu ČF, který mi tu zanechal jako ošklivého kostlivce ve skříni." Nejspíš by teď měl Darjanin uspořádat další tiskovku, pozvat na ni Riedlbaucha a nechat navařit víc kávy. Mluvit by se totiž dalo (a mělo) o poměrech ve filharmonii hodně dlouho.

Ony ty kulturní tiskovky jsou vůbec zvláštní věc. Tak především na ně chodí minimum novinářů. Tedy minimum novinářů, kteří se psaním opravdu živí. Dobře vidět je to právě v Rudolfinu, kde příchozí hostí vynikajícím štrúdlem: mezi lidmi, kteří se psaním možná kdysi živili, ale teď už to léta nedělají (možná je ale pravidelné chození na tiskovky pro tyhle šedesátníky až osmdesátníky spíš životní styl, který nemá s jejich dřívější profesí nic společného), se to dobře ví, a proto je v kavárně Rudolfina vždycky plno. A protože tihle důchodci ctí jisté dekorum, vždycky se někdo z nich zvedne a položí nějakou otázku. Nejlépe typu „pane mistře, vaše obrazy se mně moc líbí, můžete nám říci, co pro vás vaše tvorba znamená?“

Prezenční novinářská listina je pak plná zvláštních jmen novinářů, o kterých jste nikdy neslyšeli, a plná zvláštních názvů médií, o kterých jste už hodně dlouho neslyšeli. Včera mě například na tiskovce k otevírání Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře zarazil titul Naše rodina. Opravdu jsem netušil, že tenhle časopis, jejž si za komunistů kvůli jeho křesťanské orientaci po celá desetiletí předplácela má babička, ještě vychází.

Jak se ale včera ukázalo, podobné novináře se zvýšenou náklonností k rychlému stravování studenými produkty pokrytými majonézou někde vítají s otevřenou náručí. A to na těch nejvyšších místech. Jiří Paroubek se totiž rozhodl bojkotovat na tiskovkách ČSSD novináře z Lidových novin, MF DNES, Hospodářských novin, Reflexu a v neposlední řadě Respektu. O Naší rodině neříkal nic. Takže rychle do Lidového domu, káva už je horká!